Podcast na Filosofie 19. a 20. století a česká filosofie

Kapitoly

Kantův hvězdný zákon

Kategorický imperativ

Kopernikánský obrat

Pragmatismus a česká stopa

Co je voluntarismus?

Schopenhauer a utrpení

Nietzsche a vůle k moci

Vše je hmota

Třídní boj

Úvod do existencialismu

Klíčové postavy a myšlenky

Závěr

Přepis

Karolína: …a ten jeho citát, „Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně“, to je prostě dokonalé shrnutí.

Tomáš: Přesně! Zní to tak poeticky, ale zároveň je v tom obrovská síla. Hned ti to dává pocit, že jsi součástí něčeho většího, ale zároveň máš zodpovědnost sám v sobě.

Karolína: Absolutně. A to je jenom malá ochutnávka toho, kým Immanuel Kant byl. Právě on vlastně rozdělil filozofii na dobu „před ním“ a „po něm“.

Tomáš: Tak to je velká věc. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s Karolínou ponoříme právě do filozofie devatenáctého a dvacátého století. Začneme u tohohle giganta.

Karolína: Takže Kant. Žil skromně, ale jeho myšlenky změnily svět. Jeho nejdůležitějším konceptem je asi kategorický imperativ.

Tomáš: To zní… hodně přísně. Co to znamená v praxi?

Karolína: Vlastně je to docela jednoduché. Je to univerzální morální zákon. Jedna z jeho formulací říká: „Jednej tak, aby se pravidlo tvého chování mohlo stát obecným zákonem pro všechny.“

Tomáš: Aha, takže než něco udělám, mám se zeptat sám sebe: „Bylo by v pohodě, kdyby to takhle dělali všichni?“

Karolína: Přesně tak! A ještě dodává, že lidi nesmíš používat jen jako prostředek k dosažení svých cílů, ale musíš je brát s respektem, jako cíl samotný.

Tomáš: Takže nemůžu svého kamaráda využít jenom jako odvoz na párty, protože má auto?

Karolína: Ideálně ne! Měl bys ho respektovat jako člověka, ne jen jako taxikáře.

Tomáš: Dobře, a co ten jeho „kopernikánský obrat“? Zní to jako něco z astronomie.

Karolína: A tam to má kořeny! Stejně jako Koperník otočil pohled na vesmír, Kant otočil pohled na poznání. Do té doby si lidi mysleli, že naše mysl pasivně přijímá informace ze světa.

Tomáš: A Kant řekl, že to je naopak?

Karolína: Přesně! Řekl, že naše mysl ten svět aktivně formuje. Že máme v sobě předem dané struktury, třeba vnímání prostoru a času, a skrze ně si teprve vytváříme realitu. Svět nepoznáváme takový, jaký „skutečně“ je, ale jen tak, jak nám ho naše mysl dovolí vidět.

Tomáš: Páni. Takže každý z nás si vlastně vytváří svůj vlastní film o světě.

Karolína: Přesně tak. A po Kantovi přišly směry, které to viděly ještě jinak. Třeba pragmatismus.

Tomáš: To je to, kde je pravda to, co je užitečné?

Karolína: Ano! William James, hlavní představitel, řekl, že pravda není nějaká pevná věc. Pravdivé je to, co funguje a co je pro nás v praxi užitečné. Pro různé lidi to může být různé.

Tomáš: To je docela velký skok od Kantových univerzálních zákonů. A co u nás, v Česku? Měli jsme taky své velké filozofy?

Karolína: Rozhodně! Od Jana Husa, který kritizoval církev, přes Jana Amose Komenského, který chtěl sjednotit všechno vědění, až po Tomáše Garrigua Masaryka.

Tomáš: Masaryk jako filozof? Většina lidí ho zná jen jako prezidenta.

Karolína: Přesně, a to je škoda. Masaryk se zabýval krizí moderní společnosti, která podle něj pramenila ze ztráty víry a jistot. A řešení viděl v propojení vědy a morálky.

Tomáš: A z novějších jmen?

Karolína: Třeba Václav Bělohradský, který upozorňoval na obrovský vliv médií a označoval je za „čtvrtou moc“. To je dnes aktuálnější než kdy dřív.

Tomáš: Takže od univerzálních zákonů v naší mysli, přes praktickou pravdu až po kritiku médií. Filozofie je fakt všude kolem nás.

Karolína: Přesně tak. A to nás skvěle připravuje na další téma…

Tomáš: A to téma je... voluntarismus! Přiznám se, že to zní jako něco, co bych si omylem objednal v luxusní kavárně.

Karolína: Skoro! Je to jednoduché – z latinského *voluntas*, tedy vůle. Tento směr staví právě vůli nade vše. Chápe ji jako základní princip bytí i poznání.

Tomáš: Takže vůle je klíč. A prvním velkým jménem je Arthur Schopenhauer, přezdívaný „chmurný génius“. Proč tak pesimisticky?

Karolína: Protože svět viděl jako místo plné utrpení a bolesti. Podle něj je základem všeho slepá, nevědomá vůle. Neustále něco chceme, a to je hlavní zdroj naší bolesti.

Tomáš: Takže když si splním přání, cítím prázdnotu, a když ne, tak trpím? To je docela... bezvýchodné.

Karolína: Přesně tak to viděl. Jeho řešením bylo potlačení tužeb, v čemž se silně inspiroval indickou filozofií, třeba buddhismem.

Tomáš: Ale pak přišel Friedrich Nietzsche a ten to celé otočil, že? Ten byl známý jako „filozof s kladivem“.

Karolína: Úplně! Jeho koncept nebyla jen vůle, ale „vůle k moci“. Nechápej to jako nadvládu nad ostatními, ale jako vnitřní snahu neustále překonávat sám sebe a zdokonalovat se.

Tomáš: To je ten jeho slavný ideál „nadčlověka“? A taky provokativní výrok „Bůh je mrtvý“.

Karolína: Ano. Kritizoval tradiční křesťanskou morálku. Chtěl, aby s námi jeho myšlenky zatřásly a my si začali tvořit vlastní hodnoty.

Tomáš: Od pesimistického utrpení k aktivnímu sebezdokonalování. To je obrovský posun. A to nás skvěle posouvá k dalšímu směru, který také zkoumal podstatu lidské existence...

Karolína: Přesně tak. A materialismus je přesným opakem. Ten říká, že základem všeho je prostě hmota. Žádné ideje, žádný duch, jen fyzický svět.

Tomáš: Takže naše myšlenky, společnost, umění... to všechno je jen odrazem materiálních podmínek?

Karolína: V podstatě ano. A nejvýraznějším představitelem je samozřejmě Karl Marx. Pro něj nebylo klíčové svět jen vysvětlovat, on ho chtěl hlavně změnit. A to revolucí.

Tomáš: To zní radikálně. Mluvíme o autorovi Komunistického manifestu a Kapitálu, že? Ta druhá kniha je prý těžká váha, a to doslova i obrazně.

Karolína: To rozhodně je. Marx přišel s historickým materialismem. Tvrdil, že celé dějiny jsou vlastně jen dějinami třídního boje.

Tomáš: Myslíš ten boj mezi proletariátem, tedy dělníky, a buržoazií, vlastníky kapitálu?

Karolína: Ano. Podle Marxe kapitalismus dělníky vykořisťuje. Tento konflikt má nevyhnutelně vést k revoluci a nastolení beztřídní společnosti — komunismu.

Tomáš: Cesta ke komunismu přes socialismus, chápu. Od idejí k ekonomice, to je velký skok. Ale filozofie se dívala na člověka i úplně jinak, že?

Karolína: Přesně tak. A tenhle pohled na člověka jako na osamoceného jedince, který si hledá vlastní smysl, skvěle vystihuje existencialismus.

Tomáš: To zní... hluboce. Co je jeho hlavní myšlenkou v jedné větě?

Karolína: V podstatě to, že nejdřív existujeme a až pak si sami utváříme svou podstatu a smysl. Nejsme předem daní žádným bohem ani osudem.

Tomáš: Takže jsme za všechno plně zodpovědní? Kdo s tím přišel?

Karolína: Třeba Martin Heidegger. Říkal, že jsme do světa „vrženi“ a teprve přijetím vlastní smrtelnosti se můžeme osvobodit a žít autenticky.

Tomáš: To je dost pesimistické.

Karolína: Albert Camus by souhlasil! Podle něj je život absurdní. Jako Sisyfova práce — věčné a marné valení kamene do kopce.

Tomáš: A přesto si máme představit Sisyfa šťastného, že?

Karolína: Ano, protože smysl si tvoříme sami, navzdory absurditě. Nejslavnější je ale Jean-Paul Sartre. Jeho heslo bylo: „Existence předchází esenci“.

Tomáš: Takže člověk se nerodí jako hrdina, ale hrdinou se stává?

Karolína: Přesně tak. Jak Sartre říkal, jsme „odsouzeni ke svobodě“. Nemůžeme se na nic vymlouvat.

Tomáš: Páni. Od Platóna po Sartra, to byla jízda. Takže filozofie nám vlastně dává různé nástroje, jak přemýšlet o světě a o sobě.

Karolína: Přesně tak. Ukazuje nám různé cesty, ale vybrat si tu svou musíme sami. To je takový existenciální úkol pro každého z nás.

Tomáš: Díky moc, Karolíno, za skvělý přehled. Bylo to super.

Karolína: Já děkuju za pozvání. A děkujeme i všem posluchačům Studyfi podcastu.

Tomáš: Mějte se a na slyšenou příště!