Podcast na Evropské a italské dějiny 16. a 17. století

Kapitoly

Kniha, která pálí

Tridentský koncil: Odpověď církve

Index zakázaných knih

Třicetiletá válka a nový řád

Itálie v sevření mocností

Rivalové barokního Říma

Poezie, která chce ohromit

Italská barokní poezie

Shrnutí a závěr

Přepis

Filip: Představte si studenta jménem Marco. Píše se rok 1570, jsme v Bologni a on v knihkupectví narazí na fascinující knihu o vesmíru. Jenže když ji chce koupit, majitel mu ji s bázní v očích vytrhne z ruky. Ta kniha je totiž na seznamu. Na seznamu, který vás může stát svobodu, nebo dokonce život.

Tereza: A přesně tahle napjatá atmosféra definovala Evropu 16. a 17. století. Posloucháte Studyfi Podcast.

Filip: Takže, co se to vlastně dělo? Proč se církev tak bála nějakých knih?

Tereza: Nebály se jen knih, Filipe. Bály se myšlenek. Všechno to byla reakce na protestantskou reformaci. Katolická církev potřebovala upevnit svou pozici, a tak svolala obrovský sněm – Tridentský koncil.

Filip: Ten trval skoro dvacet let, že? S přestávkami samozřejmě.

Tereza: Přesně tak, od roku 1545 do 1563. Výsledkem byla takzvaná katolická reforma. Církev si v podstatě udělala pořádek ve vlastních řadách. Zavedla semináře pro vzdělávání kněží a jasně definovala své učení, třeba o svátostech. A hlavně, jasně řekla, co je správná víra a co už je kacířství.

Filip: A sem patří ten Marcův seznam? Ten... Index Librorum Prohibitorum?

Tereza: Ano, přesně ten. Byl to seznam knih, které katolíci nesměli číst. A nešlo jen o teologii. Ocitli se na něm i vědci jako Giordano Bruno nebo Galileo Galilei.

Filip: Takže to bylo takové „tohle si nepřejeme, abyste si mysleli“?

Tereza: V podstatě ano. Církev se snažila kontrolovat, jaké myšlenky se šíří. Ale jak víme z historie, zakázané ovoce chutná nejlépe, že? To jen podnítilo zvědavost.

Filip: A tohle náboženské napětí se asi neomezovalo jen na Itálii, že?

Tereza: Vůbec ne. V celé Evropě to vřelo a vyvrcholilo to jedním z nejničivějších konfliktů vůbec – Třicetiletou válkou. To byla obrovská mela náboženství, politiky a boje o moc, hlavně mezi Habsburky a Francií.

Filip: A výsledek? Kromě obrovských ztrát na životech...

Tereza: Ano, ty byly katastrofální. Ale politicky to vedlo k Vestfálskému míru v roce 1648. Tenhle mír přinesl zásadní princip: „Cuius regio, eius religio“. Tedy „čí vláda, toho náboženství“. Panovník si mohl určit oficiální víru svého území.

Filip: A co Itálie v tom všem? Jak se jí dařilo?

Tereza: Itálie byla hodně pod vlivem Španělska, mluví se o období „Pax Hispanica“, tedy španělského míru. Ale ten mír byl často přerušován menšími válkami, třeba o Savojsko nebo Mantovu. Itálie byla politicky roztříštěná a stala se takovým hřištěm pro Francii a Španělsko.

Filip: Takže spíš úpadek?

Tereza: Ekonomicky ano. Války, morové epidemie v 30. letech 17. století... to všechno vedlo ke krizi. Ale kulturně? To je doba baroka! Církev používala velkolepé umění jako nástroj propagandy, aby lidi ohromila a ukázala jim sílu katolické víry. Takže i v těžkých časech vznikala neuvěřitelná krása.

Filip: Takže ta neuvěřitelná krása, o které mluvíš... to má nějaká konkrétní jména? Kdo byli ti umělečtí „influenceři“ té doby?

Tereza: Určitě! V sochařství a architektuře to byli hlavně dva velcí rivalové působící v Římě: Gian Lorenzo Bernini a Francesco Borromini. Berniniho díla jsou plná dramatu a pohybu, zatímco Borromini si hrál s dynamickými, vlnitými tvary.

Filip: A jejich styl se dostal i za hranice Itálie?

Tereza: Přesně tak. Jejich vliv se rozšířil po celé katolické Evropě a v podstatě definoval, jak baroko vnímáme dnes.

Filip: Dobře. A co literatura? Byla taky takhle okázalá a plná emocí?

Tereza: Vlastně ano. Pro italskou barokní literaturu máme termín marinismus, podle básníka Giambattisty Marina. Jeho hlavní motto znělo: „Cílem básníka je vzbuzovat údiv.“

Filip: Vzbuzovat údiv? To zní jako cíl kouzelníka, ne básníka. Jak to dělal?

Tereza: Je to dobré přirovnání! Dělal to pomocí složitých metafor, nečekaných obrazů, a spojováním vznešeného s naprosto všedním. Chtěl čtenáře prostě ohromit a šokovat svou formální dokonalostí a virtuozitou.

Filip: Rozumím. A co třeba divadlo? Tam se taky hlavně kouzlilo se slovy?

Tereza: Tam to bylo trochu jiné. Na scénu vstupuje slavná La commedia dell'arte... ale to je kapitola sama pro sebe, kterou si necháme na příště.

Filip: Dobře, commedia dell'arte si necháme. Ale co ta poezie? Zmínila jsi Giambattistu Marina. Jak přesně tedy čtenáře ohromoval?

Tereza: Perfektní otázka. Mám tu jednu jeho krátkou báseň, „Žena, která šije“. V originále zní takhle... È strale, è stral, non ago... Je to o tom, jak se dívá na svou milou při šití.

Filip: A co je na tom tak šokujícího? To zní docela obyčejně.

Tereza: Právě v tom je ten vtip! On to totiž celé převrátí. V překladu Jaroslava Pokorného báseň říká: „Je šíp, je šíp, ne jehla bodající, / čím ková práci svou... / ...ta krásou svítí, / je mé milé žití.“

Filip: Počkat, takže ta nit je vlákno jeho života? A jehla je šíp?

Tereza: Přesně tak! To je ten barokní „concetto“ — důmyslná, nečekaná myšlenka. Spojení něčeho běžného s otázkou života a smrti. Je to dramatické, přehnané a citově vypjaté.

Filip: Takže když to shrneme, celé baroko, ať už v literatuře nebo divadle, se snažilo hlavně zapůsobit na smysly a emoce. Ohromit, dojmout, překvapit.

Tereza: To je skvělé shrnutí. Vždy šlo o maximální efekt a intenzivní prožitek. Bylo toho dneska hodně.

Filip: To ano. Moc ti děkuji, Terezo, za skvělé vysvětlení. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech a těšíme se zase příště u Studyfi Podcastu.

Tereza: Mějte se krásně!