Podcast na Evropská demografie: Krize a změny

Kapitoly

Mýtus černé smrti

Tři hlavní příčiny krize

Ledová sprcha a války

Není Evropa jako Evropa

Krize 17. století a výhled do budoucna

Demografická katastrofa

Společnost v troskách

Život s morem

Ekonomické jizvy

Noví zabijáci

Nebezpečné místo k životu

Vnější nepřátelé

Války uvnitř Evropy

Počty, které děsí

Malá doba ledová

Hlad, nemoci a obnova populace

Závěrečné shrnutí

Přepis

Ondřej: Většina lidí si myslí, že za obrovským úbytkem obyvatelstva ve středověku stála jenom černá smrt. Ale pravda je, že mor byl jen poslední kapkou v poháru, který už dávno přetékal.

Barbora: Přesně tak, Ondřeji. Je to jeden z největších mýtů. Ta krize, známá jako pozdně středověká agrární krize, začala dávno před rokem 1347, kdy mor udeřil.

Ondřej: Posloucháte Studyfi Podcast. Takže když to nebyl jenom mor, co se tedy vlastně dělo? Proč Evropa přišla o tolik lidí?

Barbora: Byla to dokonalá bouře několika faktorů, které se sešly ve stejnou dobu. Podle odhadů klesla evropská populace ze zhruba 73 milionů v roce 1340 na pouhých 50 milionů o sto let později. To je pokles o třetinu! Nepředstavitelné číslo.

Ondřej: O třetinu... to je šílené. Tak jaké byly ty hlavní důvody, když pomineme mor?

Barbora: Můžeme si to zjednodušit na tři hlavní, souběžně působící okolnosti. Zaprvé, přelidnění. Evropa na začátku 14. století prostě narazila na svůj strop. Bylo tu tolik lidí, kolik tehdejší zemědělské technologie dokázaly uživit.

Ondřej: Takže víc lidí než jídla. To je vždycky špatná kombinace. Co bylo dál?

Barbora: Zadruhé, samotný společenský systém – feudalismus. Model, který po staletí fungoval, se prostě vyčerpal. Majitelé půdy se snažili udržet pracovní síly tím, že zemědělce připoutávali k půdě. Cechy ve městech zase bránily konkurenci a regulovaly výrobu.

Ondřej: Takže místo inovací přišla stagnace a zákazy. To zní jako recept na problémy.

Barbora: Přesně. A to vedlo k tomu, že se lidé brali později, a je dokonce doloženo, že stoupal podíl svobodných. Takže je dost možné, že porodnost začala klesat ještě před velkou morovou ránou.

Ondřej: A ten třetí faktor byla tedy ta zvýšená úmrtnost, kam už mor patří?

Barbora: Ano. To je ten třetí pilíř. Epidemie moru a dalších nemocí, plus neustálé války. Tyto tři věci dohromady — přelidnění, vyčerpaný systém a vysoká úmrtnost — vytvořily smrtící koktejl.

Ondřej: Takže středověký 'všechno je špatně' den, který trval asi 200 let?

Barbora: Přesně tak, jen s menším množstvím kávy a větším množstvím krys. A aby toho nebylo málo, přišly ještě další rány. Zhoršovaly to totiž i klimatické změny.

Ondřej: Počasí? Jakou roli hrálo počasí?

Barbora: Obrovskou. Zrovna v té době se ochlazovalo, mluvíme o takzvané malé době ledové. Průměrná teplota klesla až o dva stupně, což mělo drastický dopad na úrodu. A samozřejmě, politická situace byla katastrofální — stoletá válka ve Francii, husitské války u nás...

Ondřej: A války tehdy asi nebyly žádná procházka růžovým sadem.

Barbora: To rozhodně ne. Navíc se objevily nové, žoldnéřské armády. Ty nejenže odčerpávaly peníze, ale hlavně drancovaly a plenily venkov, což životní podmínky obyčejných lidí ještě zhoršovalo.

Ondřej: Takže celá Evropa na tom byla stejně špatně?

Barbora: To právě ne, a to je důležité si pamatovat. Krize měla všude trochu jiný průběh. Začala nejdříve na západě kontinentu, třeba v Anglii nebo Nizozemsku, a postupovala na východ. K nám do českých zemí dorazila o něco později.

Ondřej: A zotavení probíhalo taky různě?

Barbora: Ano. Zase platilo, že západ a jih Evropy, jako Španělsko nebo Itálie, se z toho dostaly dříve, už v polovině 15. století. Ale třeba Uhry, dnešní Maďarsko, ve 14. století paradoxně zažívaly růst, protože jejich velká krize proběhla už dříve.

Ondřej: Dobře, takže středověk byl jeden velký demografický chaos. Ale co potom? Zlepšilo se to?

Barbora: Na chvíli ano, ale pak přišla další krize, a to v 17. století. Spousta těch negativních jevů se totiž udržela. Pořád tu bylo chladnější počasí, neustálé války, a epidemie se vracely — mor, tyfus a nově i neštovice.

Ondřej: Takže v podstatě opáčko středověké krize?

Barbora: Skoro. Ale s jedním novým prvkem navíc: inflací. Díky dovozu drahých kovů z Ameriky rostly ceny potravin a zboží, což ekonomickou situaci ještě zhoršilo. Vrcholem všeho pak byla třicetiletá válka.

Ondřej: O té jsem slyšel. Jaký měla dopad?

Barbora: Zničující. Odhaduje se, že během ní přišlo o život asi 20 % evropského obyvatelstva. Na některých územích, třeba v Německu, to bylo ještě mnohem víc. Byl to další obrovský demografický šok, ze kterého se Evropa vzpamatovávala desítky let.

Ondřej: Páni. Takže cesta k moderní populaci byla opravdu trnitá. Díky moc, Barboro, za objasnění. Bylo to fascinující. A my se teď podíváme na další téma.

Barbora: Přesně tak. Ale u moru je fascinující, jak nerovnoměrně zasahoval. První vlna sice postihla všechny... ale ty další už si vybíraly.

Ondřej: Jak to myslíš, vybíraly?

Barbora: Cílily hlavně na mladší lidi, kteří se s nemocí ještě nesetkali. Děti a mladé vdané ženy umíraly častěji než starší lidé, kteří už třeba měli nějakou imunitu.

Ondřej: Takže populace hrozně rychle zestárla.

Barbora: Přesně. Najednou tu byla silná generace starců, ale chyběly děti a lidé v produktivním věku. Pro ekonomiku to byla naprostá katastrofa. Trvalo skoro sto let, než se to srovnalo.

Ondřej: To muselo otřást úplně vším. Nejen ekonomikou, ale i vírou lidí.

Barbora: Naprosto. Církev najednou ztrácela autoritu. Lidé se modlili, konali procesí, drželi půsty... a nic. Mor řádil dál.

Ondřej: A co hůř, při takovém procesí se to muselo šířit ještě rychleji.

Barbora: Přesně tak! Co jindy fungovalo, třeba procesí za déšť, se teď ukázalo jako škodlivé. To byla pro lidi obrovská rána. Někteří kněží dokonce utekli.

Ondřej: Chápu. A tak se lidi začali upínat k něčemu jinému?

Barbora: Ano. Vznikla různá hnutí, třeba flagelanti, kteří se bičovali, aby odčinili hříchy. A taky se to projevilo v umění – motiv tance smrti nebo posledního soudu byl najednou všude. Lidé hledali nové svaté ochránce, jako svatého Rocha nebo Šebestiána.

Ondřej: Takže se společnost postupně adaptovala? Začali se nějak bránit?

Barbora: Přesně. Lidé si všimli, že nemoc se šíří kontaktem. A tak vznikly zárodky preventivní hygieny. Města začala omezovat styk s nakaženými oblastmi. V přístavech zavedli karanténu.

Ondřej: Karanténa! Takže to je vynález středověku?

Barbora: V podstatě ano. Později, třeba v 17. století, se na hranicích stavěly i takzvané kordony, aby se zabránilo pohybu lidí. Mor se prostě stal běžnou, i když stále obávanou, součástí života.

Ondřej: Proto máme na náměstích tolik morových sloupů? Jako poděkování za konec epidemie?

Barbora: Přesně tak. Bylo to takové velké díkůvzdání. Mor postupně ztrácel na síle, zasahoval už jen některé regiony. Ale i tak to změnilo krajinu – spousta vesnic zanikla, pole zarostla lesem a místo obilí se lidé zaměřili třeba na chov dobytka nebo rybníkářství.

Ondřej: Takže mor doslova přepsal mapu i ekonomiku Evropy. Neuvěřitelné. Díky, Barboro. A od temného středověku se teď přesuneme k něčemu úplně jinému.

Barbora: A ten dopad na ekonomiku byl ještě komplexnější, než si myslíme. Dá se to krásně dokumentovat třeba na vývoji cen obilí.

Ondřej: Povídej, to zní zajímavě. Čekal bych, že ceny po úbytku lidí vyletěly nahoru.

Barbora: Právě naopak. Dlouhodobě, skoro sto let, ceny obilí klesaly. Jenže ceny řemeslných výrobků ve městech rostly. To rozevřelo nůžky mezi městem a venkovem.

Ondřej: Takže zemědělství se přestávalo vyplácet a lidi odcházeli pryč?

Barbora: Přesně tak. Ale vznikl tím začarovaný kruh. Když byla neúroda, ceny jídla samozřejmě vyletěly. Lidem pak nezbyly peníze na nic jiného.

Ondřej: A řemeslníci ve městech neměli komu prodávat... což zase snížilo poptávku po zemědělské produkci. Dokonalá ekonomická past.

Barbora: A k tomu si přidej, jak často se mor vracel. Jen ve druhé polovině 14. století to byly čtyři obří vlny. V 15. a 16. století další a další... byla to v podstatě neustálá hrozba.

Ondřej: Člověk je skoro rád za 21. století, co?

Barbora: To rozhodně. A aby toho nebylo málo, od 16. století se v Evropě usídlily i další nemoci. Vytvořila se takzvaná nová patocenóza.

Ondřej: Jakože moru nestačila konkurence? Skvělé.

Barbora: Přesně. Přišel třeba tyfus, který se šířil s armádami, nebo neštovice. A tady je to opravdu překvapivé.

Ondřej: V čem?

Barbora: Zdá se, že neštovice byly dlouho potlačované právě morem. Když mor konečně zeslábl, jejich výskyt ohromně narostl. Odhaduje se, že v 17. století na ně jen ve Francii zemřelo 7 milionů lidí.

Ondřej: Sedm milionů? To je mnohem víc než na mor! Proč se tedy všichni tak strašně báli moru a neštovice tolik neřešili?

Barbora: Protože na neštovice umíraly hlavně děti do deseti let. Kdo nemoc přežil, získal doživotní imunitu. Ale mor... ten si nevybíral. Mohl zabít kohokoli, mladého, starého, bohatého i chudého.

Ondřej: Rozumím. Mor byl ten nepředvídatelný strašák pro celou společnost. A pak tu byla ještě syfilis, že?

Barbora: Ano, ta se rychle rozšířila na konci 15. století. Měla sice nižší okamžitou úmrtnost, ale následky byly taky hrozivé. Evropa se prostě stala... o dost nebezpečnějším místem k životu.

Ondřej: Takže k nemocem se přidaly ještě války, aby to nebylo málo nebezpečné. To zní jako... no, ne zrovna ideální doba na život.

Barbora: To rozhodně ne. A nešlo jen o pár lokálních šarvátek. Evropa čelila hrozbám zvenčí i zevnitř.

Ondřej: Zvenčí? Tím myslíš koho?

Barbora: Hlavně Osmanskou říši a Tatary. Turci během 15. a 16. století postupovali hluboko do Evropy. V roce 1453 dobyli Cařihrad, 1526 drtivě zvítězili u Moháče a v roce 1541 jim padl Budín.

Ondřej: A zastavili se až u Vídně, že?

Barbora: Přesně tak. Vídeň dvakrát ubránili, ale Uhry okupovali skoro sto padesát let. Zlom přišel až v bitvě u Lepanta na moři a hlavně po odražení Turků od Vídně v roce 1683. Pak se karta obrátila.

Ondřej: A co ti Tataři?

Barbora: Tam zase zabodovali Rusové. Po roce 1480 se Moskevská Rus vymanila z jejich kontroly a postupně je vytlačovala. Ivan Hrozný dobyl Kazaň, Astrachaň... a kozáci pak zničili sibiřský chanát. Tím v podstatě skončily ty velké nomádské nájezdy z východu.

Ondřej: Dobře, takže vnější hrozby se postupně dařilo řešit. Ale co ty války uvnitř? Mezi evropskými mocnostmi?

Barbora: Těch byla nekonečná řada. Stoletá válka mezi Francií a Anglií, u nás husitské války, později náboženské konflikty, které vyvrcholily třicetiletou válkou.

Ondřej: Ta musela být naprosto zničující.

Barbora: Byla. A hned na ni navázaly další — války Ludvíka XIV., severní války, války o dědictví španělské, polské, rakouské... Byla to v podstatě permanentní válka.

Ondřej: A rostla s tím i velikost armád?

Barbora: Dramaticky. Zatímco v italských válkách bojovaly desítky tisíc mužů, španělský Filip II. už měl armádu o sto tisících. Za třicetileté války to bylo celkem asi 300 tisíc a ve válce o španělské dědictví... tam už se bavíme o milionu a půl vojáků.

Ondřej: To jsou šílená čísla. Jaké byly ztráty?

Barbora: Obrovské. A teď ta zajímavá část... ztráty v bitvách byly jen špička ledovce. Například u Lepanta padlo asi 20 tisíc Turků a 7,5 tisíce Španělů.

Ondřej: Což je samo o sobě hrozné...

Barbora: Přesně. Ale klíčové je, že tohle byla zhruba jen třetina reálných ztrát. Další dvě třetiny vojáků zemřely na nemoci — hlavně na úplavici a tyfus, které se v táborech šířily.

Ondřej: Takže armády byly vlastně takové mobilní inkubátory nemocí. To je děsivé.

Barbora: Přesně tak. Celkově si tyhle války jen mezi vojáky vyžádaly asi 2,5 až 3 miliony životů. A to nepočítáme civilisty. V některých oblastech Německa za třicetileté války zmizelo i 80 % obyvatel. Celé vesnice byly smazány z mapy.

Ondřej: To je strašné, když si člověk představí celé smazané vesnice... A války s sebou často nesly ještě dalšího jezdce apokalypsy, že? Hladomor.

Barbora: Přesně tak. Hladomory byly často následkem neúrody, ať už kvůli suchu, nebo právě kvůli plenění armádami. A aby toho nebylo málo, Evropa si zrovna procházela takzvanou malou dobou ledovou.

Ondřej: Malá doba ledová? To zní, jako by se zima rozhodla zůstat na přesčas.

Barbora: V podstatě ano. Začala zhruba v polovině 16. století a trvala až do 19. století. Ledovce v Alpách se zvětšovaly a v důsledku toho byly výše položené oblasti neobyvatelné.

Ondřej: Takže to nebyl jen lokální problém, ale změna klimatu.

Barbora: Přesně. Extrémním příkladem je třeba vymření vikingské kolonie v Grónsku na konci 14. století. Prostě se tam už nedalo přežít. To vedlo k sérii velkých hladomorů napříč Evropou v 16., 17. i 18. století.

Ondřej: Takže lidé umírali čistě hlady?

Barbora: Tady je to složitější a je to ten překvapivý bod. Samotný hlad nebyl tím hlavním zabijákem. Francouzský historik Jean Meuvret ukázal, že masivní úmrtnost způsobila kombinace hladu a nemocí.

Ondřej: Jak to myslíš?

Barbora: Představ si to takhle. Neúroda zvedla ceny obilí. Lidé byli podvyživení, a tedy mnohem náchylnější k nemocem jako tyfus nebo úplavice. Navíc, chudí lidé se v zoufalství začali stěhovat a hledat jídlo...

Ondřej: ...a tím pádem šířili nemoci dál a rychleji. Chápu. Takže hladomor otevřel dveře epidemiím.

Barbora: Přesně. Ale tady je ta nejzajímavější část — evropská populace měla překvapivě silný mechanismus obnovy. Říká se tomu demografická autoregulace.

Ondřej: Autoregulace? Jako nějaký termostat populace?

Barbora: Skoro. V západní Evropě bylo běžné odkládat sňatky. Ženy se vdávaly až po dvacítce a některé vůbec. Byla tu tedy velká „rezerva“ svobodných žen.

Ondřej: A když přišla krize a spousta lidí zemřela...

Barbora: ...uvolnily se statky a zdroje. Mladší lidé mohli najednou uzavřít sňatek dříve, než bylo zvykem. A výsledkem byl často malý „baby boom“, který ztráty rychle nahradil.

Ondřej: Takže i přes války, nemoci a hladomory si populace dokázala najít cestu, jak se zotavit. To je fascinující. Dnešní téma bylo dost drsné, ale neuvěřitelně poučné.

Barbora: Souhlasím. Ukazuje to, jak křehký byl život, ale zároveň jakou odolnost lidská společnost měla.

Ondřej: Moc ti děkuju, Báro, za všechny tyhle vhledy. A vám, milí posluchači, děkujeme, že jste byli s námi. Slyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!