Podcast na Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid

Kapitoly

Válka bez příkras

Ztracená generace

Autor a jeho zkušenost

Příběh o konci nevinnosti

Postavy, které nezapomenete

Jazyk a forma románu

Odkaz díla

Dva protipóly: Sedlák a pošťák

Cesta na frontu

Křest ohněm

Život a smrt v zákopech

Krátký návrat domů

Konec přátelství a života

Charakteristika válečného románu

Postavy jako symboly

Hrůzy fronty a ztráta iluzí

Kdo byl Remarque

Pronásledování nacisty

Ztracená generace

Další autoři a směry

Odkaz a shrnutí

Přepis

Anna: Představte si, že je vám osmnáct. Váš učitel, kterého naprosto respektujete, vás přesvědčí, že největší hrdinství je jít bojovat za vlast. Vy a vaši nejlepší kamarádi se nadšeně přihlásíte... a pak zjistíte, že válka není žádná sláva, ale jen bláto, krev a nesmyslné umírání.

Filip: Přesně takový pocit totálního rozčarování je jádrem jedné z nejdůležitějších knih 20. století. A právě o ní si dnes budeme povídat.

Anna: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde maturitu a přijímačky zvládnete s přehledem. Já jsem Anna...

Filip: ...a já Filip. A dnes se podíváme na dílo, které otřáslo světem — Na západní frontě klid od Ericha Marii Remarqua.

Anna: Filipe, začněme zasazením do kontextu. Kam přesně tahle kniha patří?

Filip: Patří do období po první světové válce, konkrétně k uměleckému směru zvanému realismus. Ale co je důležitější, Remarque byl součástí takzvané „ztracené generace“.

Anna: Ztracená generace... to zní dost depresivně.

Filip: A taky to bylo. Byli to autoři, kteří sami zažili hrůzy první světové války. Kluci, co šli do boje plní ideálů a vrátili se... pokud se vůbec vrátili... duševně zmrzačení. Nedokázali se začlenit zpátky do normální společnosti.

Anna: A kdo tam kromě Remarqua patřil?

Filip: Nejznámější jsou asi Ernest Hemingway nebo Francis Scott Fitzgerald. Všichni psali o tom pocitu vykořenění a o tom, jak válka zničila nejen životy, ale i iluze celé jedné generace.

Anna: Zmínil jsi, že Remarque taky bojoval. To znamená, že kniha je z velké části autobiografická?

Filip: Přesně tak, a to je na ní to nejsilnější. Erich Maria Remarque, vlastním jménem Erich Paul Remark, narukoval jako osmnáctiletý kluk. Na západní frontě byl vážně zraněn a konec války strávil v lazaretu.

Anna: Takže přesně věděl, o čem píše.

Filip: Do posledního detailu. A právě proto byl tak nenáviděný nacisty. Jeho kniha totiž ukazovala válku bez hrdinského pozlátka, v celé její špinavé a nesmyslné realitě. To se jim vůbec nehodilo do krámu.

Anna: A co se s ním stalo?

Filip: Nacisté jeho knihy veřejně pálili, označili ho za literárního zrádce a dokonce o něm lhali, že je Žid jménem Kramer — což je mimochodem Remarque pozpátku.

Anna: To je neuvěřitelné.

Filip: Nakonec v roce 1939 emigroval do New Yorku. Společností byl zavrhovaný, ale jeho knihy se staly světovými bestsellery.

Anna: Pojďme teď k samotnému ději. O čem „Na západní frontě klid“ je?

Filip: Sledujeme příběh mladého studenta Pavla Bäumera a jeho spolužáků. Jejich třídní učitel Kantorek, takový ten zfanatizovaný nacionalista, je zmanipuluje, aby se dobrovolně přihlásili do armády.

Anna: A oni jdou, protože věří, že dělají správnou věc.

Filip: Přesně. Jenže romantické představy se rozplynou hned v desetitýdenním výcviku plném šikany. A na frontě je to pak čisté peklo. Kniha naturalisticky popisuje život v zákopech, neustálý strach, hlad a všudypřítomnou smrt.

Anna: Co je hlavní myšlenkou toho všeho?

Filip: Jednoznačně nesmyslnost války. Hrdinové si postupně uvědomují, že na druhé straně zákopu jsou úplně stejní mladí kluci jako oni, kteří se taky nechtějí navzájem vraždit. Že žádná „vyšší otázka národa“ nestojí za tolik zmařených životů.

Anna: A ten název... „Na západní frontě klid“... to je dost ironické, ne?

Filip: To je ta největší a nejkrutější ironie celého díla. Kniha končí na podzim 1918, těsně před koncem války. Hlavní hrdina Pavel umírá... a zrovna v ten den armádní zpráva hlásí: „Na západní frontě klid.“ Jeho život neměl pro velkou válečnou mašinerii žádnou cenu.

Anna: Kdo jsou ty hlavní postavy, se kterými to všechno prožíváme?

Filip: Vypravěčem je zmíněný Pavel Bäumer. Je to v podstatě sám Remarque. Je citlivý, přemýšlivý a skrze jeho oči vidíme tu strašlivou proměnu z naivního studenta v otupělého vojáka.

Anna: A má nějakou oporu? Nějakého přítele?

Filip: Ano, a to je klíčová postava. Stanislav „Katza“ Katczinsky. Je to starší, zkušený voják, taková otcovská figura pro celou partu. Umí v každé situaci sehnat jídlo a je pro Pavla víc než bratrem. Jeho smrt na konci je pro Pavla tou poslední ranou.

Anna: A co ti spolužáci?

Filip: Je jich tam celá řada. Třeba Müller, který si s sebou na frontu tahá učebnice a sní o „válečné maturitě“.

Anna: Učebnice do zákopů? Tak to je hodně velký optimista.

Filip: No, moc dlouho mu to nevydrželo. Nebo Tjaden, největší jedlík a rebel. Každá postava reprezentuje jiný kousek té ztracené generace a jejich přátelství je to jediné, co jim v tom pekle dává smysl.

Anna: Jak je kniha napsaná? Je to složité čtení?

Filip: Vůbec ne. Jazyk je spisovný, ale velmi srozumitelný. Co je na něm ale specifické, je kombinace úvahových pasáží a velmi syrového, naturalistického popisování. Remarque se nevyhýbá detailům zranění nebo umírání.

Anna: A jak je to s formou vyprávění?

Filip: Většina knihy je psaná v ich-formě, tedy z pohledu Pavla. To nás vtáhne přímo do jeho hlavy. Často se objevují retrospektivy, kdy vzpomíná na život před válkou, což ještě umocňuje pocit ztráty. Děj je jinak chronologický.

Anna: Ale říkal jsi, že Pavel na konci zemře. Kdo tedy vypráví ten konec?

Filip: A to je geniální kompoziční trik! Celou dobu čteme Pavlovu zpověď, ale ten úplně poslední odstavec, který oznamuje jeho smrt, je stroze napsán v er-formě. Jako chladná zpráva z novin. Ten kontrast je naprosto zdrcující.

Anna: To zní opravdu silně. Ještě nějaké jazykové zajímavosti?

Filip: Určitě. V dialozích vojáků najdeme slang a hovorový jazyk, což dodává na autentičnosti. Remarque taky mistrně používá gradaci, třeba když popisuje pocity vojáků: „s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně“.

Anna: Takže abychom to shrnuli. Je to kniha, která je v podstatě obžalobou války a ukazuje, jak jedna generace přišla o všechno, i když granátům unikla.

Filip: Přesně tak. Její odkaz je stále aktuální, protože války bohužel ze světa nezmizely. Mimochodem, Remarque napsal i volné pokračování „Cesta zpátky“, které se věnuje právě problémům vojáků při návratu domů.

Anna: A co filmové adaptace? Vím, že nějaké existují.

Filip: Existují. Ta úplně první z roku 1930 získala dokonce dva Oscary. A zajímavostí je, že novější verze z roku 1979 se z velké části natáčela u nás, v tehdejším Československu, v demolovaném Mostě.

Anna: Páni, tak to jsem nevěděla. Je to tedy dílo, které rozhodně stojí za přečtení, i když je to drsné a smutné čtení.

Filip: Rozhodně. Je to kniha, která vám zůstane v hlavě ještě dlouho po dočtení. Je to silná, autentická zpráva o generaci, která byla zničena válkou.

Anna: Děkuji ti, Filipe, za skvělý rozbor. Bylo to vyčerpávající, ale nesmírně zajímavé. Od hrůz první světové války se teď přesuneme k něčemu úplně jinému...

Filip: Ještě než to téma úplně opustíme, Anno, rád bych zmínil dvě další postavy, které skvěle ukazují, jak válka drtila lidi různými způsoby.

Anna: Sem s nimi. Jsem zvědavá.

Filip: Prvním je Deterding. Byl to sedlák a na nic jiného nedokázal myslet než na svou ženu a hospodářství. Ten psychický tlak prostě nevydržel, a tak jednoho dne z fronty utekl. Bohužel ho chytili němečtí četníci a jeho osud je nejistý, ale pravděpodobně tragický.

Anna: To je přesně to, o čem jsme mluvili. Ne každý je stvořený pro takovou hrůzu. Každého to zlomí jinak.

Filip: Přesně. A pak tu máme opačný extrém – desátníka Himmelstosse. V civilu to byl obyčejný listonoš, ale jakmile dostal uniformu a trochu moci, stal se z něj tyran, který celou skupinu mladíků ve výcviku neuvěřitelně šikanoval.

Anna: Takže v civilu jenom roznášel dopisy, ale v uniformě se z něj stal postrach roty?

Filip: Přesně tak! Je to ukázkový příklad, jak moc uniforma dokáže změnit člověka. Ale jakmile se dostal na frontu, ukázalo se, že je to jen obyčejný zbabělec. Byl to primitivní a zlý člověk, kterého válka jen obnažila.

Anna: Dobře, pojďme teď k samotnému ději. Jak se tam hlavní hrdina, Pavel Bäumer, a jeho spolužáci vlastně dostali?

Filip: No, donutil je k tomu v podstatě jejich profesor. Všichni byli studenty gymnázia a on do nich hustil vlastenecké řeči, takže se nakonec přihlásili jako dobrovolníci. Mysleli si, že jdou do velkého dobrodružství.

Anna: A o ten optimismus je rychle připravil právě desátník Himmelstoss ve výcvikovém táboře, že?

Filip: Přesně tak. Šikana byla na denním pořádku. Museli čistit místnost kartáčkem na zuby, donekonečna leštit boty a přestýlat postele. Jakákoliv romantická představa o armádě byla pryč dřív, než vůbec viděli frontu.

Anna: Takže už výcvik byl peklo. Co je potom čekalo na západní frontě ve Francii?

Filip: Tam se setkali s realitou. Ale taky tam Pavel poznal Stanislava Katczinského, přezdívaného „Katza“. Byl nejstarší, něco kolem čtyřiceti, a stal se nepsaným vůdcem jejich malé skupiny. Uměl sehnat jídlo, poradit si v každé situaci… byl pro ty mladé kluky jako otec.

Anna: Takový mentor, který jim pomáhal přežít.

Filip: Přesně. Ale ani on je nemohl ochránit před vším. Hned v jednom z prvních větších bojů byl zraněn jejich spolužák František Kemmerich. Měl průstřel nohy a museli mu ji amputovat.

Anna: To je strašné. A on to nepřežil, že?

Filip: Ne. Navzdory snahám kamarádů zemřel. A právě v tu chvíli si Pavel plně uvědomil hrůzy války. Pochopil, že jediní lidé, kterým může věřit, jsou jeho přátelé v zákopu. Je tam jedna silná scéna, kdy si kamarád Müller chce vzít Kemmerichovy boty, protože jsou kvalitní.

Anna: To zní dost bezcitně…

Filip: Na první pohled ano, ale Remarque tím ukazuje, jak se jejich myšlení změnilo. Nebylo to z bezcitnosti, ale z kruté logiky přežití. Věděli, že Kemmerich zemře, a boty by si stejně vzal někdo z nemocnice. Müller je prostě potřeboval víc.

Anna: Jak to pokračovalo dál? Život v zákopech musel být nepředstavitelný.

Filip: Byl to neustálý kolotoč. Rota trpěla obrovskými ztrátami, takže ji doplňovali úplnými nováčky, kterým bylo sotva sedmnáct. A s nimi dorazil i nenáviděný Himmelstoss. Vojáci mu to samozřejmě dali pořádně „sežrat“ a pomstili se mu.

Anna: Aspoň malá spravedlnost. A co se dělo mezi boji?

Filip: Když zbraně na chvíli utichly, opravovali zákopy, ošetřovali raněné a sbírali mrtvé. Spousty mrtvých. Pak ale přišla velká ofenziva a Francouzi je zatlačili. Při tom útoku zemřel další z kamarádů, Westhus.

Anna: Zmiňoval jsi, že se Pavel dostal i domů na dovolenou. To pro něj musela být úleva, ne?

Filip: Právě že vůbec. A to je jedna z klíčových myšlenek knihy. Když přijel domů, zjistil, že jeho matka má rakovinu. Ale hlavně... nedokázal se bavit s lidmi. Nedokázal přestat myslet na hrůzy na frontě. Zjistil, že ho válka změnila natolik, že už do normálního světa nepatří.

Anna: Vlastně mu bylo lépe s přáteli v tom pekle než s rodinou v bezpečí. To je ta ztracená generace v praxi.

Filip: Přesně. Nakonec byl vlastně rád, že se vrací na frontu. Po návratu ho ale dočasně přidělili do tábora, kde hlídal zajaté ruské vojáky. Měl spoustu času na přemýšlení a cítil se ještě víc sám.

Anna: A co se stalo, když se konečně vrátil ke své jednotce a kamarádům?

Filip: Bohužel to nejhorší. Jeho přátelé jeden po druhém umírali. Největší rána pro něj byla smrt Katzy, jeho mentora. Katczinsky byl zraněn a Pavel ho s vypětím všech sil nesl přes bojiště na ošetřovnu.

Anna: Podařilo se mu ho zachránit?

Filip: Právě že ne. Když konečně dorazil, zdravotník mu řekl, že se namáhal zbytečně. Katza cestou dostal malou střepinu do hlavy a byl na místě mrtvý. Pavel si toho ani nevšiml.

Anna: To je neuvěřitelně kruté…

Filip: Ano. A na podzim roku 1918 zůstává Pavel jako poslední ze sedmi spolužáků. Je vnitřně prázdný, unavený a zprávy o blížícím se příměří ho nechávají chladným. Už nevěděl, jestli si mír vůbec přeje.

Anna: A jak končí jeho příběh?

Filip: Paradoxně. Pavel umírá v říjnu 1918, jen pár týdnů před koncem války. A zemřel v den, který byl tak klidný, že v oficiální zprávě vrchního velitelství stálo jen: „Na západní frontě klid.“

Anna: Páni. To je... opravdu síla. Děkuji ti, Filipe, za tenhle podrobný vhled. Myslím, že každý teď chápe, proč je tohle dílo povinnou četbou. Od literatury se teď ale přesuneme k něčemu trochu přízemnějšímu…

Filip: Ještě než se k tomu dostaneme, Anno, pojďme se na chvíli zastavit u toho samotného žánru. Protože „Na západní frontě klid“ je vlastně učebnicový příklad válečného románu.

Anna: Dobře. Co tedy dělá válečný román válečným románem? Kromě toho, že se odehrává ve válce, samozřejmě.

Filip: To je dobrý základ. Ale jde to hlouběji. Tenhle žánr nereaguje jen na válku jako takovou, ale hlavně na její absurditu a zbytečnost. Oslavuje lidskou solidaritu a přátelství na život a na smrt v těch nejhorších podmínkách.

Anna: Takže to nejsou jen popisy bitev?

Filip: Přesně tak. Jde o témata jako ztráta lidskosti, odpor proti krutosti... a taky o naprostou degradaci člověka na základní instinkty. Jedinou starostí vojáků je jíst, spát a přežít. Vzdělání, které kluci jako Pavel opustili těsně před maturitou, je jim tam k ničemu.

Anna: To dává smysl. Na bojišti asi těžko využiješ znalosti z latiny.

Filip: Přesně. A postavy to skvěle ilustrují. Máme tu Pavla, který se z idealistického studenta mění v psychicky zlomeného člověka. A pak jsou tu jeho přátelé, takzvaná „železná generace“.

Anna: A kdo z nich je nejdůležitější?

Filip: Určitě Stanislav Katczinsky, přezdívaný Kat. Je to takový otcovský typ pro ty mladé kluky. Bývalý švec, který vždycky umí sehnat jídlo a je pro ně obrovskou oporou.

Anna: A co ten velitel výcviku, o kterém jsme mluvili? Ten zlý…

Filip: Desátník Himmelstoss. To je přesný opak. Během výcviku je neuvěřitelně krutý a šikanuje je, ale tváří v tvář nepříteli je to naprostý zbabělec. Typický příklad člověka, kterému malá moc stoupne do hlavy.

Anna: Zní jako nejhorší šéf na světě.

Filip: To byl. Jejich desetitýdenní výcvik byla čistá šikana. Ale až na frontě jim doopravdy dojde, co je válka zač. Plynové útoky, bombardování, hlad, špína…

Anna: To si ani nedokážeme představit.

Filip: A hlavně neustálý strach a smrt kamarádů. Jeden z nejsilnějších momentů je, když se Pavel ocitne v trychtýři s francouzským vojákem, kterého smrtelně zranil. Stráví s ním dva dny, snaží se mu ulehčit umírání a má obrovské výčitky svědomí.

Anna: Páni. Tam si asi uvědomí, že ten „nepřítel“ je vlastně úplně stejný člověk jako on.

Filip: Přesně. A to je jádro toho románu. Postupně ztrácí všechny přátele, i Kata. Na konci léta 1918 je Pavel úplně sám, zničený, s otupělými city a ztracenou vírou v cokoliv.

Anna: A pak přichází ten klidný říjnový den…

Filip: Přesně tak. Den, kdy jeho život vyhasíná. Je to tragický, ale zároveň silný konec, který podtrhuje absurditu celého konfliktu.

Anna: Takže za takhle silným příběhem musí stát i silný autor. Filipe, kdo byl vlastně Erich Maria Remarque?

Filip: Přesně tak. Věřila bys, že tenhle německý prozaik, syn vazače knih, se původně chtěl stát hudebníkem a malířem?

Anna: Vůbec ne! A co ho tedy přivedlo k psaní o válce?

Filip: No, osud. V roce 1916 odešel jako osmnáctiletý dobrovolník na frontu, kde byl o dva roky později raněn. Ta zkušenost ho naprosto změnila a definovala jeho tvorbu.

Anna: To si dovedu představit. A co dělal hned po válce?

Filip: To je na tom to zajímavé. Vystřídal neuvěřitelnou spoustu povolání. Byl účetní, varhaník, obchodní cestující... a dokonce i agent s hřbitovními náhrobky.

Anna: Počkat, s náhrobky? To zní jako veselé zaměstnání.

Filip: Možná ne veselé, ale určitě mu to dalo další perspektivu na život a smrt. Nakonec se ale naplno vrhnul na psaní.

Anna: Kniha „Na západní frontě klid“ vyšla v roce 1929 a měla obrovský úspěch, že?

Filip: Obrovský. Během jednoho roku se prodaly miliony výtisků. Jenže to se vůbec nelíbilo nastupujícímu režimu v Německu.

Anna: Takže přišel zákaz…

Filip: Přesně. Už v roce 1933, hned po nástupu nacismu, byly jeho knihy prohlášeny za zakázané a hromadně páleny na hranicích.

Anna: Proč? Protože ukazovaly válku v její skutečné, surové podobě?

Filip: Ano. Nacistická propaganda dokonce rozšířila lež, že se ve skutečnosti jmenuje Paul Kramer – což je Remarque pozpátku – a že je Žid, který ve válce nikdy nebyl.

Anna: To je neuvěřitelné. Takže musel emigrovat?

Filip: Musel. Nejdřív do Švýcarska, pak byl v roce 1938 zbaven německého občanství a odjel do New Yorku. Do Evropy se vrátil až po válce.

Anna: A nezůstal jen u jednoho slavného románu, že? Napsal i další díla.

Filip: Přesně tak. Určitě stojí za zmínku romány jako „Tři kamarádi“ nebo „Vítězný oblouk“. Všechny se nesou v podobném duchu ztracené generace.

Anna: Filipe, zmínil jsi „ztracenou generaci“. To je termín, který se v souvislosti s meziválečnou literaturou objevuje fakt často. Můžeš nám to trochu víc přiblížit?

Filip: Jasně. Ten pojem údajně poprvé použila americká spisovatelka Gertrude Steinová. Mluvila o skupině autorů, hlavně amerických, kteří prožili první světovou válku a byli jí... no, prostě duchovně otřeseni.

Anna: Takže to nebyli jen vojáci, ale i umělci, kteří se s tou hrůzou nedokázali vyrovnat?

Filip: Přesně tak. Vrátili se z války a najednou zjistili, že do té normální, mírové společnosti už vůbec nezapadají. Cítili obrovskou deziluzi, skepsi, frustraci. Ztratili víru v hodnoty, za které bojovali.

Anna: To zní... hrozně depresivně. Takže hrdinové jejich knih jsou vlastně odrazem jich samotných?

Filip: V podstatě ano. Jsou to „ztracení“ jednotlivci, kteří nikde nenacházejí zakotvení. Často vedou bohémský život, protože se snaží zapomenout. Vystřízlivěli z toho, čemu se říkalo „americký sen“.

Anna: Chápu. Takže ta válka jim vzala nejen mládí, ale i iluze o světě. O tom, jak by měl fungovat.

Filip: Přesně. A jejich psaní je často hodně syrové, skoro jako novinářský styl. Staví hrdiny do nebezpečných situací, kde se musí ukázat jejich skutečný charakter. Není tam žádné přikrášlování.

Anna: A nebyl to jen Remarque, že? Kdo další patří do téhle skupiny?

Filip: Kdepak. Velkým jménem je určitě Ernest Hemingway. Jeho romány jako „Sbohem, armádo“ nebo novela „Stařec a moře“ jsou absolutní klasika. Taky dobrovolník ve válce, taky nositel Nobelovy ceny.

Anna: A co třeba Velký Gatsby? To je taky z té doby, ne?

Filip: Skvělá připomínka! Francis Scott Fitzgerald. Ten dokonale vystihl atmosféru „jazzového věku“ a zároveň tu prázdnotu a zklamání pod povrchem lesku a večírků. Velký Gatsby je přesně o tomhle pocitu ztráty.

Anna: Takže oni všichni psali v nějakém podobném stylu? Jaký literární směr to vlastně byl?

Filip: No, základem je realismus. Tedy snaha zachytit skutečný, reálný život bez příkras. Hrdina je průměrný člověk, používá se hovorový jazyk... prostě svět takový, jaký je.

Anna: A co ty drsné popisy z bojiště u Remarqua? Všechny ty naturalistické scény... to je taky realismus?

Filip: To už je spíš naturalismus, což je taková drsnější odnož realismu. Tam jde o syrové zachycení reality, i té nejošklivější. Mrtvoly, krev, hnijící těla... Cílem bylo ukázat válku bez jakéhokoliv hrdinského nánosu. Ukázat ji jako naprosto odpudivou věc.

Anna: Takže aby si čtenář nedělal žádné iluze. Dává to smysl.

Filip: Přesně tak. Celá tahle literatura byla vlastně reakcí na ten obrovský společenský a duchovní otřes, který válka způsobila. Bylo to varování pro další generace.

Anna: A nejen v Americe nebo Německu. U nás to byl třeba Jaroslav Hašek se Švejkem, i když ten na to šel trochu jinak.

Filip: To rozhodně! Humor byl taky způsob, jak se s tou hrůzou vyrovnat. Ale ten základní pocit... ten byl mezinárodní. Třeba Francouz Romain Rolland a jeho novela „Petr a Lucie“. Nádherný, ale tragický příběh lásky uprostřed válečného šílenství.

Anna: Takže, Filipe, kdybychom to měli úplně na závěr shrnout pro naše posluchače. Co je ten klíčový odkaz meziválečné literatury?

Filip: Klíčový odkaz je v tom, že ukázala válku v její skutečné, nelidské podobě. Zbořila mýty o hrdinství a ukázala psychické jizvy, které si celá jedna generace odnesla. Autoři jako Remarque a Hemingway nám zanechali silné varování – varování před tím, jak snadno se společnost může zhroutit a jakou cenu za to platí obyčejný člověk.

Anna: To je silné a myslím, že i dnes velmi aktuální poselství. Filipe, moc ti děkuju za skvělý přehled nejen o Remarquovi, ale o celé této důležité literární epoše.

Filip: Já děkuju za pozvání, Anno. Bylo mi potěšením.

Anna: A vám, milí posluchači, děkujeme, že jste byli s námi. Doufáme, že jste si z dnešního dílu odnesli spoustu zajímavých informací. Uslyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!