Podcast na Environmentální politika a nástroje řízení

Kapitoly

Překvapivá rizika

Hrozby s největším dopadem

Nařízení vs. směrnice

Mezinárodní odpovědnost

Politika a transparentnost

Co je udržitelný rozvoj?

Ekologie versus environmentalismus

Strategie v praxi

Česko v Evropě

Fáze a kategorie EIA

Životní cyklus a hodnocení rizik

Od politiky k praxi

EMAS: O krok dál

Zelená se vyplácí

Ověřování zelených technologií

Kruh se uzavírá

Prohlášení o produktu

Ekodesign v praxi

Proč se to firmám vyplatí

Přehled nástrojů

Životní cyklus produktu (LCA)

Náklady, rizika a strategie

Velké vodní projekty

Menší zásahy a zemědělství

Závěr a rozloučení

Přepis

Kristýna: Dobře, takže když se řekne environmentální hrozba, každý si představí obří tovární komín nebo ropnou skvrnu v oceánu…

Matěj: Přesně! Ale ty největší problémy jsou často mnohem blíž. A jsou takové… plíživé. Posloucháte Studyfi Podcast.

Kristýna: Tak pojďme na to. Co je tedy ta největší „plíživá“ hrozba, o které bychom měli u maturity vědět?

Matěj: Těch je víc, ale velkým tématem je kvalita ovzduší. Hlavně kvůli návratu k lokálním topeništím na pevná paliva. Vypouští se tak obrovské množství pevných částic.

Kristýna: Takže soused, co si v zimě přitápí… no, kdoví čím, je vlastně reálný problém?

Matěj: Přesně tak. A pak je tu samozřejmě voda. Nejen znečištění z průmyslu, ale i ze zemědělství. A to se bohužel moc nelepší.

Kristýna: A co globální rizika? Existuje nějaký žebříček toho, co nás ohrožuje nejvíc?

Matěj: Ano, a je to fascinující. Když se podíváme na rizika podle pravděpodobnosti, tak na prvních místech najdeme třeba extrémní počasí nebo nedobrovolné migrační vlny.

Kristýna: To dává smysl. Ale co rizika podle dopadu? Co by způsobilo největší škody?

Matěj: A tady je to překvapení. Na prvním místě není válka, ale selhání adaptací na klimatické změny. Hned za tím jsou zbraně hromadného ničení a nedostatek pitné vody.

Kristýna: Páni. Takže největší hrozbou není konflikt, ale to, že se nedokážeme přizpůsobit světu, který sami měníme. To je silná myšlenka na závěr.

Matěj: Přesně tak. Je to hlavně o naší připravenosti a schopnosti reagovat.

Kristýna: Takže všechny tyhle mechanismy a nástroje musí být někde právně ukotvené. Ale jak to funguje v praxi, když jsme součástí Evropské unie?

Matěj: Přesně tak. A tady narážíme na dva klíčové pojmy, které zní podobně, ale jsou úplně jiné: nařízení a směrnice.

Kristýna: Dobře, v čem je ten fígl? Jsem napjatá.

Matěj: Nařízení je jako přímý rozkaz. Je právně závazné a platí v celé EU úplně stejně pro všechny. Bez výjimek.

Kristýna: Takže žádné kličky. Prostě se to musí dodržovat, tečka.

Matěj: Jo. Ale směrnice... ta je chytřejší. Ta stanoví cíl, který musí všechny země splnit, ale nechá na nich, jak toho dosáhnou.

Kristýna: Aha! Takže EU řekne: „Snižte emise o 30 procent,“ a my si sami napíšeme zákony, jak to v Česku udělat. To dává smysl.

Matěj: Přesně tak. Dává to státům potřebnou flexibilitu.

Kristýna: Dobře, to chápu v rámci EU. Ale co ten zbytek světa? Nejsme přece na planetě sami.

Matěj: Výborná poznámka! Proto existuje princip mezinárodní odpovědnosti.

Kristýna: To zní... hodně zodpovědně.

Matěj: To taky je. Znamená to, že musíme dodržovat závazky, které máme jako člen OSN nebo třeba OECD.

Kristýna: Takže to není jen o tom, co nám řekne Brusel, ale i o globálních dohodách?

Matěj: Přesně. Uplatňuje se to třeba přes rozvojovou spolupráci a dodržování mezinárodních úmluv. Je to takové balancování mezi českými, evropskými a světovými pravidly.

Kristýna: Je to takový právní trojboj.

Matěj: To je skvělé přirovnání. A právě tenhle systém nám otevírá dveře k dalším specifickým nástrojům, které se používají v praxi.

Kristýna: Skvěle! Tak se na ně pojďme podívat.

Kristýna: A právě tyhle ekonomické dopady nás přivádějí k politice. Jak se vlastně stát stará o ochranu životního prostředí?

Matěj: Přesně tak, všechno souvisí se vším. Stát má několik nástrojů. Jedním z klíčových je takzvané IPPC – Integrovaná prevence a omezování znečištění. Je to pokročilá regulace pro průmysl a zemědělství.

Kristýna: Zní to složitě. Co to znamená v praxi?

Matěj: V podstatě jde o to, aby se znečištění předcházelo jako celku, ne jen v jedné složce, jako je třeba voda nebo vzduch. Ale tady je háček... spousta informací se zveřejňuje jen na žádost.

Kristýna: Počkat, takže dokumenty z posuzování vlivů na životní prostředí, takzvané EIA, nejsou automaticky veřejné?

Matěj: Přesně. A to je velký problém pro veřejnou kontrolu. Často se k nim dostaneš, až když je pozdě.

Kristýna: To je docela překvapivé. Kdy se vlastně tyhle věci začaly řešit? První normy asi nebyly ve středověku, že?

Matěj: To rozhodně ne. Ve světě to začalo v roce 1969. U nás ale až po revoluci, po roce 1989. Tehdy se začal hodně skloňovat pojem „udržitelný rozvoj“.

Kristýna: Ten slyším pořád. Co to přesně je?

Matěj: Je to rozvoj, který uspokojuje naše potřeby, ale neohrožuje potřeby budoucích generací. Stojí na třech pilířích: environmentálním, sociálním a ekonomickém. Musí být v rovnováze.

Kristýna: Aha, takže nejde jen o ekologii, ale i o lidi a peníze.

Matěj: Přesně tak. A má to klíčové principy jako je prevence a hlavně předběžná opatrnost. To znamená, že i když si nejsme jistí všemi dopady, raději jednáme opatrně. Třeba jako u herbicidu Roundup.

Kristýna: Dobře, a teď pojmy. Často se plete ekologie a environmentalistika. Jaký je v tom rozdíl?

Matěj: Super otázka! Ekologie je čistá věda. Zkoumá vztahy mezi organismy a prostředím. Založil ji Ernst Haeckel.

Kristýna: A environmentalistika?

Matěj: Ta je aplikovaná. Zabývá se ochranou prostředí, monitoringem, nápravou škod. Je to vlastně takový „doktor“ pro planetu.

Kristýna: A co je pak environmentalismus?

Matěj: To už je politické a etické hnutí. Usiluje o změnu zákonů a chování společnosti. Začalo v 60. letech a jeho cílem je aktivně chránit a zlepšovat přírodu.

Kristýna: Takže máme vědu, praxi i politické hnutí. Jak se to všechno řídí, aby to fungovalo?

Matěj: K tomu slouží různé nástroje řízení. Hodně se používá takzvaný Demingův cyklus – PDCA.

Kristýna: PDCA? To zní jako další zkratka z nějakého sci-fi filmu.

Matěj: Je to jednoduché. Plan, Do, Check, Act. Tedy: Plánuj, Dělej, Kontroluj a Jednej. Naplánuješ zlepšení, provedeš ho, zkontroluješ, jestli funguje, a pak ho zavedeš natrvalo. A jedeš pořád dokola.

Kristýna: A tohle se používá na všech úrovních? Od malé firmy až po celou Evropskou unii?

Matěj: V principu ano. Máme místní dokumenty pro obce, pak regionální pro kraje a samozřejmě národní a mezinárodní strategie, jako je Evropa 2020 nebo cíle OSN.

Kristýna: Když jsi zmínil Evropu, jak si v tomhle všem stojí Česko? Jaké jsou naše silné a slabé stránky?

Matěj: To hezky shrnuje Strategie regionálního rozvoje. Mezi silné stránky patří třeba velká meziobecní spolupráce a rostoucí podíl energie z obnovitelných zdrojů.

Kristýna: A slabiny? Kde nás tlačí bota?

Matěj: Třeba stárnutí obyvatelstva, hlavně v okrajových částech republiky. A taky nevhodné zábory zemědělské půdy pro novou výstavbu, hlavně kolem velkých měst a dálnic.

Kristýna: Takže na jedné straně se snažíme, ale na druhé nám trochu ujíždí vlak.

Matěj: Je to tak. Ale jsou tu i příležitosti! Třeba klimatická změna může paradoxně prodloužit vegetační období pro pěstování teplomilných plodin. Všechno má dvě strany.

Kristýna: Páni, je to neskutečně komplexní. Od globálních strategií až po to, jestli si u města postavíme další skladovou halu. Díky za tenhle vhled, Matěji.

Matěj: Rádo se stalo. A to se ještě ani nebavíme o konkrétních dopadech na lidské zdraví...

Kristýna: ...a právě proto je prevence tak důležitá. Což nás přivádí k dalšímu velkému tématu: hodnocení vlivů a rizik. Zní to dost formálně.

Matěj: To zní, ale je to superdůležité. V podstatě jde o to, abychom se podívali na nějaký velký projekt – třeba stavbu dálnice – a řekli si: "Dobře, jaké to bude mít dopady?" A nemyslíme tím jen na přírodu.

Kristýna: Aha, takže to není jen o stromech a zvířátkách?

Matěj: Přesně tak! Procesu se říká EIA, což je zkratka pro posuzování vlivů na životní prostředí. Ale posuzuje se toho mnohem víc. Vlivy na veřejné zdraví, na ekosystémy, půdu, vodu, ovzduší, ale i na hmotný majetek a kulturní památky.

Kristýna: To je docela široký záběr. A do toho tedy spadá i takzvaná SIA a HIA?

Matěj: Ano. HIA je hodnocení dopadů na zdraví a SIA na sociální prostředí. Všechno je to součást jednoho velkého balíku, který se snaží o komplexní pohled.

Kristýna: A jak ten proces vlastně probíhá? A hlavně, kdy? Udělá se to, až když se začne stavět?

Matěj: V žádném případě! To by bylo pozdě. Tohle je klíčové – EIA se musí zpracovat vždycky *před* realizací záměru. Je to jako plánovat párty. Nejdřív přemýšlíš, jestli ti to rodiče dovolí, a ne že jim to oznámíš, když už jsou všichni pozvaní.

Kristýna: To je dobré přirovnání! Takže nejdřív povolení, potom akce. A má ten proces nějaké fáze?

Matěj: Má. Začíná to oznámením, pak následuje takzvané zjišťovací řízení. A tady se to dělí. Máme dvě kategorie záměrů.

Kristýna: Kategorie I a II? Jaký je v tom rozdíl?

Matěj: Přesně. U kategorie I, což jsou ty největší projekty, je posouzení povinné, obligatorní. U kategorie II je to fakultativní, tedy nepovinné. Zjišťovací řízení právě rozhodne, jestli je u té druhé kategorie potřeba projít celým velkým procesem, nebo ne.

Kristýna: Rozumím. A slyšela jsem taky o hodnocení životního cyklu, LCA. To je to samé?

Matěj: Ne tak docela. LCA je specifická metoda, která hodnotí environmentální dopady produktu nebo služby takříkajíc "od kolébky do hrobu".

Kristýna: Od získání surovin až po recyklaci nebo likvidaci?

Matěj: Přesně. Ale pozor, LCA hodnotí jen *negativní* dopady na životní prostředí. Zatímco EIA se snaží vidět i ty pozitivní. A pak je tu ještě samotné hodnocení rizik.

Kristýna: A tam máme ty dva přístupy, že? Jak se liší?

Matěj: Ano, deterministický a probalistický. Zjednodušeně řečeno, ten deterministický říká: buď se to stane, nebo ne. Pravděpodobnost je 1 nebo 0. Kdežto probalistický, který používáme i u nás, počítá s určitou pravděpodobností. Říká: "Jaká je šance, že se to stane?"

Kristýna: Takže jeden je černobílý a druhý pracuje s odstíny šedi. To dává smysl. Teď už chápeme, jak rizika hodnotit, ale pojďme se podívat na konkrétní metody prevence.

Kristýna: Dobře, takže jsme probrali, jak firmy sledují své dopady. Ale jak z toho udělají skutečný plán? Nestačí si přece jen říct: „Budeme lepší.“

Matěj: To rozhodně ne. Přesně tady nastupuje systém environmentálního řízení, neboli EMS. Prvním krokem je zjistit, jak si firma stojí. Splňuje všechny zákony? Jaké jsou její největší dopady na životní prostředí?

Kristýna: Taková malá inventura, že?

Matěj: Přesně tak. A na základě toho se tvoří takzvaná environmentální politika. To je v podstatě veřejný slib firmy, že se bude neustále zlepšovat.

Kristýna: Takže to není jen interní dokument, co leží v šuplíku?

Matěj: Vůbec ne. Je to veřejné prohlášení. Udává směr na další dva až tři roky – třeba prevence znečištění nebo minimalizace dopadů. Je to závazek.

Kristýna: A existují nějaké standardy, podle kterých se firmy můžou řídit? Něco jako „značka kvality“?

Matěj: Jasně. Nejznámější je asi norma ISO 14001. Ale pak je tu ještě EMAS, což je takový nadstavbový systém. Je to program Evropské unie.

Kristýna: V čem je jiný? V čem je ta „nadstavba“?

Matěj: Je přísnější a transparentnější. Zaprvé, vyžaduje aktivní účast zaměstnanců. Zadruhé, systém neověřuje jen auditor, ale verifikuje ho státní orgán. A zatřetí, komunikace s veřejností je povinná a ověřená.

Kristýna: To zní... náročně. Proč by do toho firma dobrovolně šla?

Matěj: Protože to přináší obrovské výhody! Zvyšuje to konkurenceschopnost a důvěryhodnost pro banky a investory. Navíc to šetří peníze.

Kristýna: Šetří peníze? Jak?

Matěj: Třeba tím, že se sníží provozní náklady. A teď to nejlepší – firma registrovaná v EMAS nemusí mít speciální pojištění pro případ ekologické újmy!

Kristýna: Počkat, takže ušetří na pojistce jen proto, že jsou proaktivní? To je skvělé!

Matěj: Přesně! Je to bonus za to, že to myslí vážně. V Česku to celé zaštiťuje Ministerstvo životního prostředí a spravuje agentura CENIA.

Kristýna: Takže když uvidím značku EMAS, vím, že ta firma si nedělá jen zelené alibi, ale že je pod reálnou kontrolou.

Matěj: Přesně tak. Je to záruka transparentnosti a skutečného závazku.

Kristýna: Mluvíme o ověřování systémů. Ale co nové zelené technologie? Kdo zaručí, že nějaká super-eko čistička vody opravdu funguje tak, jak výrobce slibuje?

Matěj: Skvělá otázka! K tomu slouží další program EU, jmenuje se ETV – Environmental Technology Verification. Ověřování environmentálních technologií.

Kristýna: Takže takový test pravdivosti pro ekoinovace?

Matěj: Přesně. Cílem je ověřit, jestli parametry, které výrobce uvádí, odpovídají realitě. To pomáhá urychlit zavádění skutečně funkčních inovací na trh a zvyšuje to konkurenceschopnost.

Kristýna: A kdo to ověřuje? Nějaká speciální laboratoř?

Matěj: Ano, provádí to autorizovaný certifikační orgán. V Česku na to získalo akreditaci třeba České ekologické manažerské centrum, zkráceně CEMC. Je to celé standardizováno normou ISO.

Kristýna: Všechny tyhle systémy – EMAS, ETV – mi připadají jako součást nějakého většího plánu.

Matěj: A máš pravdu. Všechno to směřuje ke strategii oběhového hospodářství. To je velký cíl Evropské komise.

Kristýna: Oběhové hospodářství... To znamená přestat plýtvat, že?

Matěj: V podstatě ano. Jde o to změnit celý ekonomický model. Pryč od systému „vezmi, vyrob, použij, zahoď“. Místo toho se soustředíme na opětovné použití, opravy, obnovu a recyklaci.

Kristýna: Takže odpad se stává cenným zdrojem a výrobky jsou navrženy tak, aby vydržely co nejdéle. To dává smysl!

Matěj: Přesně. Je to udržitelný růst, který vytváří i nová pracovní místa. Ale to je obrovské téma samo o sobě. Pro dnešek je klíčové si pamatovat, že environmentální řízení je o prevenci a neustálém zlepšování.

Kristýna: Super. Takže od systémů a strategií se příště můžeme podívat na něco konkrétnějšího. Třeba na to, jak se firmy připravují na rizika a havárie.

Kristýna: Takže teď už víme, co všechno se skrývá za životním cyklem výrobku. Ale jak to jako běžný zákazník poznám v obchodě? Všude vidím nápisy jako 'eko' a 'zelený'.

Matěj: Přesně tak. A proto existuje něco, čemu říkáme environmentální značení. Ne každé 'zelené' tvrzení je totiž to samé. Třeba Environmentální prohlášení o produktu, neboli EPD.

Kristýna: EPD... to zní hodně technicky. Co to je?

Matěj: Představ si to jako takový občanský průkaz výrobku pro životní prostředí. Je to soubor ověřitelných dat o jeho dopadu, od těžby surovin až po likvidaci.

Kristýna: Takže žádné obecné řeči, ale tvrdá data?

Matěj: Přesně. Vychází to z té komplexní LCA analýzy, o které jsme mluvili. Musí to být veřejně dostupné a transparentní. V Česku na to dohlíží CENIA.

Kristýna: Dobře, takže EPD nám říká, jak si produkt stojí. Ale jak vlastně firmy dosáhnou toho, aby byl jejich výrobek vůbec šetrný?

Matěj: Tady přichází na řadu ekodesign. To je klíčové. Není to o tom, že na konci výroby nalepíme zelenou nálepku.

Kristýna: To by bylo moc jednoduché.

Matěj: Přesně. Ekodesign znamená, že na dopady na životní prostředí myslíš už v úplně první fázi návrhu. U rýsovacího prkna, nebo spíš... u počítače.

Kristýna: Takže už při prvotním nápadu se řeší, jaký materiál použít, jaká bude spotřeba energie, co s výrobkem bude, až doslouží?

Matěj: Přesně tak. Definuje to norma ISO 14006. Je to o chytrém designu, který předchází problémům.

Kristýna: A dělají to firmy jen pro dobrý pocit, nebo z toho mají i nějaké výhody?

Matěj: Rozhodně to není jen charita. Výhody jsou obrovské. Jednak ekonomické – často snížíš náklady na materiál a energii. A taky se zefektivní celá výroba.

Kristýna: Takže ušetří peníze. To dává smysl.

Matěj: A pak jsou tu marketingové výhody. Zákazníci dneska ekologii řeší. Když jim nabídneš inovovaný, šetrný výrobek a transparentně o tom komunikuješ, posiluješ svoji image a konkurenceschopnost.

Kristýna: Takže ekodesign vlastně zvyšuje hodnotu produktu pro zákazníka a ve výsledku i zisk firmy. To je win-win situace.

Matěj: Přesně tak. So to recap: ekodesign je ten proces, jak od začátku vytvořit šetrný produkt. A EPD je pak ten ověřený 'průkaz', který to dokazuje zákazníkovi.

Kristýna: Skvělé. To myslím dává dokonalý smysl. A když už mluvíme o tom, jak firmy systematicky přistupují k ekologii, co takhle se podívat na další dobrovolný nástroj, kterým je čistší produkce?

Kristýna: Dobře, takže když víme, co všechno se musí zvážit, jaké konkrétní nástroje vlastně máme k dispozici, abychom se v tom vyznali?

Matěj: Výborná otázka. Můžeme si je rozdělit. Máme nástroje legislativní, jako jsou dobře známé procesy EIA a SEA – tedy posuzování vlivů na životní prostředí.

Kristýna: Jasně, to je ten úřední proces u staveb a strategií.

Matěj: Přesně. A pak jsou nástroje informační. To si představ jako databáze, třeba CENIA nebo Systém evidence kontaminovaných míst, známý jako SEKM.

Kristýna: A co metody, které jdou víc do hloubky u konkrétních výrobků? Slyšela jsem zkratku LCA.

Matěj: Ano, LCA neboli posuzování životního cyklu! To je fascinující metoda. Funguje na principu „od kolébky do hrobu“.

Kristýna: Od kolébky do hrobu? To zní dost fatálně.

Matěj: To zní! Ale znamená to, že sledujeme celý život produktu. Od vytěžení surovin, přes výrobu a používání, až po jeho finální likvidaci nebo recyklaci.

Kristýna: Takže takový kompletní životopis výrobku z pohledu ekologie.

Matěj: Přesně tak. A klíčové je tady rozlišit mezi takzvanými midpoint a endpoint indikátory.

Kristýna: Dobře, co to znamená?

Matěj: Midpoint je přímý dopad, třeba emise CO2, které tvoří uhlíkovou stopu. Endpoint je až to konečné, pozorovatelné poškození, které ten dopad způsobí. V tomto případě globální oteplování.

Kristýna: Aha, to dává smysl. Takže LCA řeší hlavně ekologii. A co peníze?

Matěj: Na to máme analýzu nákladů a přínosů, tedy CBA. Ta se nedívá jen na finance, ale hodnotí i socioekonomické dopady – třeba vliv na zaměstnanost v regionu.

Kristýna: A co když potřebujeme zhodnotit nějaké nebezpečí?

Matěj: Pak přichází na řadu analýza rizik, RA. Ta systematicky identifikuje hrozby. Vzoreček je jednoduchý: Riziko se rovná pravděpodobnosti krát následek.

Kristýna: R se rovná P krát N. Chápu. A pak je tu ještě ta známá SWOT analýza, že?

Matěj: Přesně! SWOT je skvělý strategický nástroj. Pomáhá firmě nebo projektu ujasnit si své vnitřní silné a slabé stránky a vnější příležitosti a hrozby.

Kristýna: Takže na každý problém máme nějakou chytrou analýzu. Ale co když musím porovnat úplně odlišné varianty řešení, jako třeba u nějaké sanace?

Matěj: K tomu je ideální multikriteriální analýza, MCA. Ta nám umožní porovnat různé alternativy podle kritérií, která jsou pro nás nejdůležitější. Může být kvantitativní i kvalitativní.

Kristýna: Super. Teď už v těch zkratkách začínám mít jasno.

Matěj: To je hlavní! A když víme, jaký nástroj na co použít, můžeme se pustit do samotného plánování. A právě na to se podíváme hned vzápětí.

Kristýna: A tím se plynule dostáváme k našemu poslednímu velkému tématu... vodnímu hospodářství. To zní... mokře.

Matěj: To zní hlavně komplexně. Ale v jádru jde o velké zásahy do vodních toků a krajiny. A ty samozřejmě podléhají posuzování vlivů.

Kristýna: Dobře, takže jaké jsou ty největší projekty, které musí projít posouzením vždy?

Matěj: Jde o záměry z Kategorie I. Představ si například obrovské převody vody mezi povodími, pokud objem přesáhne 100 milionů metrů krychlových za rok. Patří sem i čerpání podzemní vody nad 10 milionů kubíků.

Kristýna: A co třeba přehrady?

Matěj: Přesně. Přehrady a nádrže s objemem nad 10 milionů metrů krychlových. A taky velké čistírny odpadních vod pro více než 100 tisíc takzvaných ekvivalentních obyvatel.

Kristýna: Chápu. Takže to jsou ty gigantické stavby. Co ale menší zásahy?

Matěj: Ty spadají do Kategorie II, kde se nejdřív zjišťuje, jestli je posouzení nutné. Může to být třeba menší nádrž nad sto tisíc kubíků, úpravy toků, nebo protipovodňová opatření, která mění ráz krajiny.

Kristýna: A co zemědělství? To přece s vodou souvisí úzce.

Matěj: Přesně tak. I tady jsou limity. Třeba zalesnění nebo odlesnění na ploše nad 5 hektarů, intenzivní chov zvířat nad 50 dobytčích jednotek nebo velké závlahy a odvodnění. Všechno se to posuzuje.

Kristýna: Takže abychom to shrnuli — od obří přehrady po zavedení závlahy na poli, každý větší zásah do hospodaření s vodou a krajinou musí být pečlivě zvážen. Je neuvěřitelné, jak je to všechno propojené.

Matěj: To rozhodně je. A tím jsme na konci našeho přehledu. Doufám, že to pro vás bylo užitečné a že teď lépe chápete, co všechno proces EIA obnáší.

Kristýna: My taky doufáme. Matěji, moc ti děkuji, že jsi nám to všechno tak skvěle vysvětlil. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u celé naší série. Mějte se krásně!

Matěj: Mějte se hezky a na slyšenou někdy příště!