Podcast na Ekonomické politiky a jejich nástroje

Kapitoly

Mýtus o neviditelné ruce

Stabilizační politika: Brzda a plyn ekonomiky

Dva přístupy: Aktivisté vs. Liberálové

Nástroje vládní politiky

Má to i své mouchy

Když dojdou náboje

Síla očekávání

Cílování inflace

Fiskální politika aneb vládní peněženka

Dvě hlavní role státu

Od stimulace ke stabilitě

Ideální daňový systém

Kdy méně znamená více

Daně v digitálním světě

Shrnutí a další cesty

Pasivní vs. Aktivní politika

Problémy a limity

Dvě strany jedné mince

Jak krize mění pravidla

Dotace a datové schránky

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Vojtěch: Většina studentů si myslí, že stát zasahuje do ekonomiky jen při nějaké velké krizi. Že jinak si trh tak nějak poradí sám, že jo?

Adéla: Přesně. Ale pravda je, že stát do ekonomiky zasahuje neustále, každý den. I když to třeba ani nevnímáme. Je to takový tichý režisér v pozadí.

Vojtěch: Tichý režisér? To zní skoro záhadně. Takže i když se nic neděje, vláda a centrální banka pořád něco dělají? Posloucháte Studyfi Podcast.

Adéla: Přesně tak. A dneska si ukážeme, jaké nástroje k tomu používají a proč je to pro nás všechny vlastně hrozně důležité.

Vojtěch: Tak fajn, kde začneme? Co je ten hlavní úkol téhle… hospodářské politiky?

Adéla: Tím hlavním cílem je stabilita. Představ si ekonomiku jako auto. Nechceš, aby jelo trhaně – chvíli naplno a pak skoro zastavilo. Cílem stabilizační politiky je udržovat plynulou jízdu.

Vojtěch: Takže se snaží zabránit velkým výkyvům? Jako jsou ekonomické krize nebo naopak přehřátí ekonomiky?

Adéla: Přesně. Snaží se omezit takzvané poptávkové a nabídkové šoky. Cílem je udržet nízkou inflaci a nízkou nezaměstnanost. Prostě aby se lidem dařilo dobře a stabilně.

Vojtěch: A jak se to dělá? Mají na to všichni stejný názor?

Adéla: Kdepak, to by byla nuda. Existují dva hlavní tábory. První jsou aktivisté, kteří vycházejí z keynesovské tradice. Ti věří, že ekonomika je sama o sobě nestabilní a stát do ní musí aktivně zasahovat.

Vojtěch: Jako když vidím, že auto zpomaluje do kopce, tak prostě přidám plyn?

Adéla: Přesně tak! Když je recese, stát zvýší výdaje nebo sníží daně, aby ekonomiku „nakopnul“. A naopak. Tomu se říká politika jemného ladění, nebo taky „stop and go“.

Vojtěch: A ten druhý tábor?

Adéla: To jsou liberálové. Ti si myslí, že ekonomika je přirozeně stabilní a že nejlepší je nechat ji být. Podle nich ty neustálé zásahy státu můžou způsobit víc škody než užitku. Je to takový věčný souboj.

Vojtěch: Dobře, pojďme k těm nástrojům. Co konkrétně může vláda dělat? Mluvila jsi o daních a výdajích.

Adéla: Ano, to je základ takzvané fiskální politiky. Nástroje má dva typy. První jsou diskreční opatření – to jsou jednorázová, cílená rozhodnutí vlády. Třeba když se rozhodne postavit novou dálnici nebo dočasně snížit DPH.

Vojtěch: Takže vláda se prostě sejde a řekne: „Teď utratíme víc peněz.“

Adéla: Zjednodušeně řečeno, ano. Ale pak jsou tu automatické stabilizátory, které fungují… no, automaticky. Nepotřebují žádné nové rozhodnutí.

Vojtěch: A to je co?

Adéla: Třeba progresivní zdanění. Když se ekonomice daří a lidem rostou příjmy, automaticky zaplatí na daních víc, což ekonomiku trochu brzdí. A naopak, v krizi stát automaticky vyplácí víc podpor v nezaměstnanosti, což ekonomice pomáhá.

Vojtěch: Zní to vlastně docela logicky. Má ten aktivistický přístup nějaké nevýhody?

Adéla: Samozřejmě. Hlavním problémem je časové zpoždění. Než si vláda problému vůbec všimne, než něco schválí a než to začne fungovat… může být už pozdě a situace úplně jiná.

Vojtěch: Takže stát může omylem šlápnout na plyn, když už by měl brzdit.

Adéla: Přesně! A taky je tu takzvaná Ricardiánská ekvivalence. To je teorie, která říká, že když vám vláda sníží daně, ale financuje to dluhem, tak vy si ty peníze stejně neužijete, protože čekáte, že vám je v budoucnu na daních zase vezme zpátky.

Vojtěch: Chytří spotřebitelé. Takže hospodářská politika je vlastně takové neustálé balancování. To bude chtít probrat podrobněji.

Adéla: Přesně. A to balancování se netýká jen vlády a její fiskální politiky. Stejně složité to má i centrální banka se svou měnovou politikou.

Vojtěch: Takže centrální banka, u nás tedy Česká národní banka. Ta hýbe s úrokovými sazbami, aby krotila inflaci, nebo naopak podpořila růst, že?

Adéla: V zásadě ano. Ale není to všemocný nástroj. Představ si situaci, kdy jsou úrokové sazby už skoro na nule. Co potom?

Vojtěch: No... dál už je asi snižovat nejde. Do záporu těžko.

Adéla: Přesně! Tomu se říká past na likviditu. Centrální bance vlastně dojdou náboje. I když pumpuje do ekonomiky levné peníze, firmy a lidé si nepůjčují, protože se bojí budoucnosti a raději si sedí na hotovosti.

Vojtěch: Takže klíčová je psychologie, nejenom čísla na papíře.

Adéla: Naprosto. Důvěra a očekávání jsou možná důležitější než samotné sazby. Když lidé a firmy věří, že bude líp, začnou utrácet a investovat. Když jsou pesimističtí, nepomůže ani svěcená voda.

Vojtěch: Rozumím. Jaké má tedy banka vůbec možnosti nebo strategie, jak s touhle křehkou důvěrou pracovat?

Adéla: Dříve se zkoušelo třeba cílování měnového kurzu, tedy udržování stabilní hodnoty koruny vůči jiné měně. Nebo se banka snažila hlídat přesné množství peněz v oběhu.

Vojtěch: A to se neosvědčilo?

Adéla: Bylo to komplikované a v globalizovaném světě těžko udržitelné. Proto dnes většina vyspělých centrálních bank, včetně té naší, používá takzvané cílování inflace.

Vojtěch: To zní... docela přímočaře.

Adéla: A to je přesně ten záměr! Banka veřejně oznámí, že chce udržet inflaci například na dvou procentech. A pak všemi svými kroky ukazuje, že to myslí vážně. Právě ta předvídatelnost pomáhá budovat důvěru.

Vojtěch: Aha, takže všichni vědí, co banka dělá a proč. To dává smysl. No a co když do toho všeho vstoupí ještě zahraniční obchod a investice? To musí být další velká proměnná.

Adéla: Přesně tak, Vojtěchu. Zahraniční obchod je obrovská proměnná. Ale vedle centrální banky a světových trhů tu máme ještě jednoho obrovského hráče. A tím je vláda a její fiskální politika.

Vojtěch: Fiskální... to zní jako něco, co člověk slyší u daňového přiznání.

Adéla: A nejsi daleko od pravdy! Je to vlastně docela jednoduché. Fiskální politika je v podstatě o tom, jak vláda spravuje svou peněženku – tedy státní rozpočet.

Vojtěch: Takže příjmy a výdaje?

Adéla: Přesně. Nástroje má dva základní. Na jedné straně příjmovou, což jsou hlavně daně, které všichni platíme. A na druhé straně výdajovou – tedy všechno, za co stát utrácí. Od důchodů přes stavbu dálnic až po platy učitelů.

Vojtěch: Dobře, takže stát vybírá peníze a pak je utrácí. Co konkrétně tím ale sleduje? Jaké jsou cíle?

Adéla: Skvělá otázka. Ta rozpočtová politika plní především dvě hlavní funkce. První je takzvaná alokační funkce.

Vojtěch: Alokační? To zní dost odborně.

Adéla: Ale princip je snadný. Znamená to, že stát financuje věci, které by si soukromý sektor sám od sebe nekoupil nebo nezajistil. Říkáme jim veřejné statky.

Vojtěch: Třeba armádu nebo veřejné parky?

Adéla: Přesně! Nebo třeba řeší problémy jako znečištění, což odborně nazýváme externality. A ta druhá funkce je redistribuční.

Vojtěch: Přerozdělování... takže se snaží zmírnit rozdíly mezi bohatými a chudými?

Adéla: Ano, v podstatě jde o zmírňování důchodových nerovností. Stát vybere víc na daních od těch s vyššími příjmy a prostřednictvím sociálních dávek, důchodů nebo třeba podpor v nezaměstnanosti pomáhá těm s nižšími příjmy.

Vojtěch: Rozumím. Ale historicky se o fiskální politice nemluvilo spíš jako o nástroji, jak v krizi „nakopnout“ ekonomiku?

Adéla: Máš naprostou pravdu. Dlouho to tak bylo. Jenže ke konci dvacátého století se začaly objevovat teoretické i praktické pochybnosti, jak moc efektivní tyhle krátkodobé zásahy vlastně jsou.

Vojtěch: Takže se ten pohled změnil?

Adéla: Přesně. Dnes je v řadě vyspělých zemí hlavním cílem něco trochu jiného. Je to dlouhodobá udržitelnost a stabilizace míry zadlužení.

Vojtěch: Takže místo neustálého šlapání na plyn a brzdu se vlády snaží spíš o klidnou a předvídatelnou jízdu bez velkých dluhů.

Adéla: To je perfektní přirovnání! Cílem je, aby veřejné finance byly zdravé a aby se dluhy nepřesouvaly na budoucí generace.

Vojtěch: Aha. Takže máme centrální banku, která se stará o stabilitu cen, a vládu, která se snaží o stabilitu veřejných financí. To mi přijde jako docela složitá souhra.

Adéla: Přesně tak. Je to složitá souhra, takový ekonomický tanec. Centrální banka vede s monetární politikou a vláda s tou fiskální. A právě fiskální politika je ten balíček nástrojů, kterým vláda ovlivňuje ekonomiku. A jejím nejdůležitějším a nejdiskutovanějším nástrojem jsou… daně.

Vojtěch: Daně! Slovo, které nikdo neslyší rád. Ale chápu, stát je potřebuje k fungování. Platíme školy, silnice, policii…

Adéla: Přesně. Ale daňová politika není jen o tom, vybrat dost peněz na provoz státu. Je to mnohem chytřejší nástroj. Vláda jím může ovlivňovat chování firem i lidí. Může ekonomiku povzbudit, nebo naopak trochu přibrzdit, když se přehřívá.

Vojtěch: Takže vláda vlastně pomocí daní taky šlape na plyn a brzdu, podobně jako centrální banka s úroky?

Adéla: Je to tak. Jen používá jiné pedály. Představ si, že ekonomika zpomaluje. Co může vláda udělat? Může třeba dočasně snížit DPH na určité zboží, aby lidi víc nakupovali. Nebo může firmám nabídnout daňové úlevy na investice do nových technologií.

Vojtěch: A tím je motivuje investovat a vytvářet nová pracovní místa. Rozumím. A co když je to naopak? Když se ekonomika přehřívá a hrozí vysoká inflace?

Adéla: Pak může šlápnout na brzdu. Zvýšit některé daně, aby se utlumila spotřeba a investice. Cílem je vždy najít rovnováhu. Daňová politika by měla být především stimulační, ale zároveň musí zajistit dostatek příjmů pro stát. Není to vůbec jednoduché.

Vojtěch: Existuje vůbec něco jako… ideální daňový systém? Nebo si každá vláda vaří ten svůj guláš, jak se jí to zrovna hodí?

Adéla: Každá si ho trochu přizpůsobuje, ale existují obecné principy, jak by měl efektivní daňový systém vypadat. Je jich pět a jsou docela logické. Zaprvé, ekonomická efektivita.

Vojtěch: Co to znamená? Aby daně neničily ekonomiku?

Adéla: Přesně. Daň by měla co nejméně narušovat tržní rozhodování. Neměla by lidi demotivovat od práce nebo firmy od investování. Cílem je vybrat peníze s co nejmenšími vedlejšími škodami.

Vojtěch: Jasně. Co je dál?

Adéla: Zadruhé, spravedlnost. To je samozřejmě hodně ošemetné téma, protože každý si spravedlnost představuje jinak. Ale obecně se řeší, jestli by měl platit každý stejné procento, nebo jestli by bohatší měli platit víc. To je princip takzvané vertikální spravedlnosti.

Vojtěch: Takže progresivní zdanění, o kterém se často mluví.

Adéla: Ano. A pak je tu horizontální spravedlnost, která říká, že lidé ve stejné situaci – se stejným příjmem a majetkem – by měli platit stejné daně. Zní to jako samozřejmost, ale v praxi je to složité kvůli různým výjimkám a odpočtům.

Vojtěch: Dobře, takže efektivita a spravedlnost. Co je třetí princip?

Adéla: Administrativní jednoduchost. To je sen každého účetního a podnikatele. Systém by měl být jednoduchý na pochopení, správu i kontrolu. Čím složitější daňové zákony, tím víc času a peněz stojí jejich dodržování. A tím víc je tam prostoru pro chyby nebo daňové úniky.

Vojtěch: To dává smysl. Čím víc formulářů, tím větší chaos.

Adéla: Přesně tak. Čtvrtým principem je flexibilita. Systém by měl být schopný automaticky reagovat na změny v ekonomickém cyklu. Tady skvěle fungují takzvané automatické stabilizátory, o kterých jsme se bavili minule. Například progresivní zdanění – když ekonomika roste a lidem rostou příjmy, automaticky zaplatí na daních víc, což ekonomiku trochu brzdí. A naopak v recesi.

Vojtěch: Aha, takže systém má v sobě zabudované takové tlumiče nárazů. A ten pátý?

Adéla: Politická přehlednost. Lidé by měli vědět, jaké daně platí a proč. Měli by vidět, kam jejich peníze jdou. Transparentnost zvyšuje důvěru ve stát a ochotu daně platit.

Vojtěch: Zmínila jsi, že daňová politika má být stimulační. To mi zní trochu protichůdně. Jak může braní peněz někoho stimulovat?

Adéla: To je skvělá otázka, Vojtěch. A dostáváme se k jednomu z nejzajímavějších konceptů v daňové politice. Jmenuje se Lafferova křivka. Slyšel jsi o ní?

Vojtěch: Matně si něco vybavuju ze školy. Není to ten nápad, že když se daně sníží, tak stát vybere víc peněz?

Adéla: Přesně! Zní to naprosto proti intuici, že? Ale má to svou logiku. Think of it this way... Představ si, že daňová sazba je 0 %. Kolik stát vybere? Nulu. Teď si představ, že daňová sazba je 100 %. Kolik stát vybere?

Vojtěch: No… taky nulu. Protože proč by kdokoli pracoval nebo podnikal, kdyby mu stát všechno sebral? To by se na to každý vykašlal.

Adéla: Bingo! A Lafferova křivka říká, že mezi těmito dvěma extrémy – 0 % a 100 % – musí existovat nějaký bod, kde je daňový výnos maximální. Když sazbu zvyšuješ od nuly, výnos roste. Ale od určitého bodu další zvyšování daní lidi a firmy tak demotivuje, že začnou pracovat méně, víc se věnují daňové optimalizaci nebo se přesunou do šedé ekonomiky. A celkový výběr daní začne klesat.

Vojtěch: Takže příliš vysoké daně vlastně podřezávají větev, na které stát sedí.

Adéla: Perfektně řečeno. Problém je, že nikdo přesně neví, kde ten vrchol Lafferovy křivky leží. Pro každou daň a každou zemi je to jiné. A politici se často přou, jestli jsme na levé, stoupající části křivky, kde zvýšení daní přinese víc peněz, nebo už na pravé, klesající části, kde by snížení daní ekonomice i státní kase pomohlo.

Vojtěch: To je fascinující. Chtěl bych se teď vrátit k něčemu praktičtějšímu. V naší případové studii o firmě Montgas a digitalizaci účetnictví jsi zmínila, že i fiskální politika hraje roli. Jak konkrétně daně ovlivňují to, jestli si firma pořídí nový software?

Adéla: To je skvělý příklad, jak se vysoká politika promítá do každodenního života firem. Tady je ten vliv dvojí. Zaprvé, přímý. Vláda může digitalizaci aktivně podporovat. Může nabídnout firmám, jako je Montgas, speciální daňové odpočty na investice do softwaru nebo hardwaru. Nebo může vypsat dotační programy, které část nákladů na digitalizaci pokryjí. Tím přímo snižuje cenu zavedení nového systému.

Vojtěch: Takže je to taková finanční mrkev. „Pojďte do digitalizace, my vám na to přispějeme.“

Adéla: Přesně. A pak je tu bič. A ten je často ještě účinnější. Tím bičem je digitalizace samotné daňové správy. Vzpomeň si na zavedení datových schránek, elektronického podávání daňových přiznání, kontrolního hlášení DPH nebo EET.

Vojtěch: Na to si pamatuju. To byl pro spoustu firem a živnostníků docela šok.

Adéla: Byl. Ale v podstatě stát řekl: „Odteď s námi budete komunikovat digitálně, ať se vám to líbí, nebo ne.“ A to donutilo i firmy, které by o tom samy od sebe neuvažovaly, aby přizpůsobily své interní procesy. Najednou musely být schopné produkovat data v požadovaném elektronickém formátu. A když už musely investovat do technologií kvůli státu, spousta z nich si řekla: „Dobře, tak když už v tom jsme, pojďme zdigitalizovat i zbytek firmy a zefektivnit si práci.“

Vojtěch: Takže státní regulace a daňová politika vlastně fungovaly jako katalyzátor, který urychlil digitalizaci v soukromém sektoru. To je zajímavé.

Adéla: Ano, je to učebnicový příklad. Pro firmu jako Montgas to znamená, že zavedení systému pro správu dokumentů jako DOCU-X není jen o tom ušetřit papír. Je to strategická nutnost, aby firma mohla efektivně fungovat v digitálním prostředí, které stát a jeho daňová politika spoluutváří.

Vojtěch: Takže abychom to shrnuli. Daňová politika není jen o plnění státní kasy. Je to mocný nástroj, kterým vláda může stimulovat nebo brzdit ekonomiku, ovlivňovat chování firem a občanů a dokonce i nepřímo nutit firmy k modernizaci a digitalizaci.

Adéla: Vystihl jsi to naprosto přesně. A klíčové je najít ten správný mix daní a sazeb – takový, který je efektivní, spravedlivý, jednoduchý a flexibilní. A jak ukazuje Lafferova křivka, někdy méně může znamenat více.

Vojtěch: To si budu pamatovat. Je to celé mnohem propracovanější, než se na první pohled zdá. Ale daně jsou jen jedna část. Co dalšího může vláda dělat pro to, aby ekonomika šlapala, jak má? Slyšel jsem termíny jako prorůstová politika nebo politika trhu práce. Co si pod tím mám představit?

Adéla: To jsou skvělé otázky! Politika trhu práce je přesně jednou z těch oblastí, kde se vláda snaží aktivně "ladit" ekonomiku. V podstatě jde o soubor opatření, která ovlivňují nabídku a poptávku po práci.

Vojtěch: Takže stát se snaží lidem najít práci?

Adéla: Víceméně. Cílem je snižovat nezaměstnanost a lépe propojit to, co firmy hledají, s tím, co lidé umí. A dělá to dvěma hlavními způsoby.

Vojtěch: Dvěma způsoby? Povídej.

Adéla: Zaprvé je tu pasivní politika. To je ta záchranná síť. Když ztratíš práci, stát ti dá podporu v nezaměstnanosti, abys to finančně zvládl.

Vojtěch: Jasně, to je taková finanční náplast, než si najdu něco nového.

Adéla: Přesně. Ale pak je tu ta aktivní politika, která je podle mě zajímavější. Ta se snaží lidem pomoct se na trh práce vrátit. Například přes rekvalifikace nebo podporu zaměstnavatelům.

Vojtěch: Takže to není jen o dávání peněz, ale o investici do lidí?

Adéla: Vystihl jsi to! Je to jako rozdíl mezi tím, dát někomu rybu, a naučit ho rybařit.

Vojtěch: To zní skvěle. Ale funguje to vždycky na sto procent?

Adéla: Kéž by. Někdy mají ta opatření jen omezený účinek. A občas vzniká takzvaný efekt mrtvé váhy.

Vojtěch: Mrtvá váha? To zní trochu děsivě.

Adéla: Je to jen termín pro situaci, kdy by si člověk našel práci i bez státní pomoci. Takže peníze byly vlastně utraceny zbytečně.

Vojtěch: Chápu. Takže stát se snaží pomáhat, ale musí si dávat pozor, aby to bylo efektivní. Ale kromě trhu práce se často mluví taky o penězích a úrokových sazbách. Co přesně je monetární politika?

Adéla: Přesně tak. A ta efektivita je klíčová právě u sociálních dávek, které s trhem práce úzce souvisí. V zásadě máme dva hlavní systémy. Pojištění v nezaměstnanosti, na které si přispíváš ze mzdy, a pak sociální pomoc jako záchrannou síť.

Vojtěch: Takže jedno je pojistka, kdybych přišel o práci, a to druhé je pomoc, když už je opravdu zle?

Adéla: Přesně tak. Ale není to tak jednoduché. Hrozí tu takzvaná past nezaměstnanosti. To je situace, kdy se člověku finančně nevyplatí přijmout práci, protože by si vydělal méně, než kolik dostává na dávkách.

Vojtěch: Páni. Takže je lepší zůstat doma a nic nedělat? To je trochu postavené na hlavu.

Adéla: Přesně. Proto je dnes trendem takzvaná aktivace. Tedy kombinace finanční podpory s povinností hledat si práci, rekvalifikovat se nebo přijmout veřejně prospěšnou práci. Stát ti pomůže, ale chce vidět snahu.

Vojtěch: Chápu, takže podpora ano, ale ne za každou cenu. To dává smysl. A jak se tohle všechno mění, když přijde třeba ekonomická krize?

Adéla: To je skvělá otázka, Vojtěchu. Krize totiž často urychlí nevyhnutelné změny. A jednou z nich je právě digitalizace. Vezmi si třeba účetnictví – stát sám tlačí firmy k modernizaci.

Vojtěch: Jak to myslíš? Že mi finanční úřad nařídí nový software?

Adéla: Skoro! Funguje to přes několik politik. Mikroekonomická politika například zavedla elektronické podpisy a digitální archivaci. Už žádné šanony plné papírů.

Vojtěch: Takže stát nastaví pravidla. A pomůže mi i finančně?

Adéla: Přesně. To je prorůstová politika. Ta nabízí dotace nebo daňové úlevy na digitalizaci. Navíc je tu fiskální politika, která nás do toho trochu nutí.

Vojtěch: Nutí? To zní drsně.

Adéla: Ale znáš to. Datové schránky, elektronická daňová přiznání... Stát se vlastně stává takovým hlavním ajťákem, který chce, abychom všichni přešli na online.

Vojtěch: To je dobré přirovnání. Takže zákony to umožňují, dotace podporují a státní správa to vyžaduje.

Adéla: Přesně tak. Tyhle politiky vytvářejí prostředí, ale úspěch samozřejmě závisí i na ochotě firmy samotné. Technologie nestačí, musí se změnit i myšlení lidí.

Vojtěch: To dává smysl. Adélo, moc děkuji za skvělé shrnutí hospodářské politiky. Bylo to opravdu poučné.

Adéla: Já děkuji za pozvání. Bylo mi potěšením.

Vojtěch: Vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky a zase příště na slyšenou!