Podcast na Edgar Allan Poe - Jáma a Kyvadlo

Kapitoly

Úvod do temnoty

Kdo byl Edgar Allan Poe?

Psychologie hrůzy

Děj povídky Jáma a kyvadlo

Unikátní záchrana a konec

Jáma a záchrana

Posedlost zuby

Básnická sbírka

Závěrečné shrnutí

Přepis

Filip: Představte si, že se probudíte v naprosté, neproniknutelné tmě. Vůbec netušíte, kde jste. Cítíte jen chlad a slyšíte tlukot vlastního srdce. Tenhle pocit absolutní bezmoci a strachu... to je přesně to, co mistrovsky navozoval jeden z největších autorů hrůzy.

Barbora: A přesně o něm si dnes budeme povídat. Vítejte u Studyfi Podcastu, já jsem Barbora.

Filip: A já Filip. Dnes se ponoříme do temných světů povídek Edgara Allana Poea, konkrétně se podíváme na jeho slavné dílo Jáma a kyvadlo.

Barbora: Takže, Filipe, kdo to vlastně byl tenhle mistr děsu? Rozhodně neměl jednoduchý život.

Filip: To je slabé slovo. Narodil se v roce 1809 a už ve třech letech byl sirotek. Jeho otec, alkoholik, rodinu opustil a matka brzy zemřela na tuberkulózu.

Barbora: Ujala se ho sice bohatá rodina Allanů, odtud jeho prostřední jméno, ale problémy ho pronásledovaly dál. Na univerzitě se potýkal s alkoholem a hráčskými dluhy.

Filip: Zkusil to i na vojenské akademii ve West Pointu, ale vyhodili ho pro nedisciplinovanost. To zní skoro jako recept na katastrofu, ne na literárního génia.

Barbora: Přesně tak. Ale právě z tohohle chaosu se zrodil zakladatel detektivky a hororu. Jeho život byl stejně dramatický jako jeho příběhy, včetně jeho smrti. Našli ho opilého a zdrogovaného na chodníku, zemřel na překrvení mozku.

Filip: Páni. Jeho konec byl hodný jeho vlastních děl. Ale pojďme k těm povídkám. Čím jsou tak výjimečné?

Barbora: To je skvělá otázka. Poeova genialita je v tom, že ta největší hrůza u něj nevychází z nějakých příšer nebo duchů. Vyvěrá přímo z mysli jeho postav.

Filip: Takže je to spíš psychologický teror?

Barbora: Přesně. Jeho hrdinové jsou často vyšinutí, vnitřně rozpolcení jedinci, kteří si nesou nějakou obrovskou vinu a balancují na hraně šílenství. Děj se navíc často odehrává v uzavřených prostorách, což ten pocit klaustrofobie jenom umocňuje.

Filip: To dává smysl. Nejděsivější je to, co se odehrává v naší vlastní hlavě. A skvělým příkladem je právě povídka Jáma a kyvadlo, že?

Barbora: Naprosto dokonalým příkladem. Ta povídka je v podstatě studie strachu a zoufalství.

Filip: Tak nás do toho děje zaveď. Kde se to celé odehrává?

Barbora: Jsme ve španělském Toledu, pravděpodobně ve středověku, v období inkvizice. Příběh začíná v soudní síni, kde je hlavní hrdina, jehož jméno ani neznáme, odsouzen k smrti za kacířství.

Filip: A pak... tma. Omdlí a probere se v naprosté temnotě, o které jsi mluvila na začátku.

Barbora: Ano. Nejdřív má strachy zavřené oči, ale nakonec se odhodlá a otevře je... jen aby zjistil, že nevidí absolutně nic. Jeho nejhorší obavy se naplnily.

Filip: A co dělá? Já bych asi panikařil.

Barbora: On taky, ale pak začne systematicky prozkoumávat celu. Chce zjistit, jak je velká, tak jde podél zdi. V polovině cesty ale upadne a usne.

Filip: Počkat, jen tak usne? Uprostřed toho všeho?

Barbora: Je naprosto vyčerpaný. Když se probudí, najde vedle sebe bochník chleba a vodu. Takže ho někdo sleduje. Ví, že je to jen hra.

Filip: A pak přijde ten klíčový moment, že? Ta jáma.

Barbora: Přesně tak. Rozhodne se přejít celu napříč, ale zakopne o svůj oděv a upadne. A když leží na zemi, s hrůzou zjistí, že jeho hlava visí ve volném prostoru. Přímo uprostřed cely je obrovská, hluboká jáma.

Filip: Takže málem do ní spadl. Uf. A když už si myslí, že horší to být nemůže... tak to horší bude, že?

Barbora: Samozřejmě. Znovu usne a když se probudí, leží na zádech, pevně připoutaný k dřevěnému lůžku. Může hýbat jen hlavou a jednou rukou, aby dosáhl na jídlo.

Filip: A nad ním...

Barbora: ...se houpe obrovské kyvadlo. A na stěně vidí namalovanou postavu Smrtky, která ho drží. A co je nejhorší, to kyvadlo má na konci ostří ostré jako břitva a pomalu, pomaličku klesá k jeho hrudi.

Filip: To je neuvěřitelně kruté. Ta pomalost a nevyhnutelnost. Jak se z toho proboha dostane?

Barbora: Přijde na naprosto geniální a zároveň dost nechutný plán. Tím jídlem, na které dosáhne, potře pouta, která ho drží.

Filip: A proč to dělá?

Barbora: Protože v cele nejsou sami. Všude kolem jsou krysy. Ty ucítí jídlo, seběhnou se k němu a překoušou provazy přesně v momentě, kdy se ho ostří kyvadla téměř dotýká.

Filip: Takže krysy jsou vlastně hrdinové příběhu? To by se Disney divil.

Barbora: V podstatě ano. Ale jeho trýznitelé se nevzdávají. Kyvadlo se zasune do stropu, ale stěny cely, které jsou z kovu, se rozžhaví do ruda a začnou se posouvat k sobě.

Filip: Takže ho chtějí doslova usmažit a donutit ho, aby skočil do té jámy uprostřed.

Barbora: Přesně tak. On ale stojí na samém okraji, odmítá skočit... a v tu poslední chvíli, kdy už se zdá vše ztraceno, se ozve zvuk trubek a do vězení vtrhne francouzská armáda a generál ho zachrání.

Filip: Takže Poeova genialita spočívá v tom, že ta hrůza nevychází z ničeho nadpřirozeného, ale z lidské krutosti a psychologického nátlaku.

Barbora: Přesně tak. Jeho povídky jsou vlastně studie lidského strachu. A to je dělá naprosto nadčasovými a děsivými i dnes.

Filip: Skvělé shrnutí. Od temných kobek se teď přesuneme k něčemu úplně jinému...

Barbora: Přesně tak. A abychom to ilustrovali, pojďme se podívat na jednu z nejznámějších ukázek – konec povídky Jáma a kyvadlo. Tam je ten psychologický nátlak dovedený k dokonalosti.

Filip: Ano, to je ta část, kde už unikl kyvadlu, ale ještě není zdaleka konec, že?

Barbora: Přesně. Po všem tom utrpení se žhavé stěny začnou neúprosně přibližovat a tlačí ho k té děsivé jámě uprostřed. Nemá na výběr. Ale když už je skoro konec, podá mu ruku generál Lasalle, který právě osvobodil Toledo.

Filip: Takže záchrana v poslední vteřině. To je ale zvrat. A co nějaký jiný, možná ještě bizarnější příklad posedlosti?

Barbora: Mám tu jeden opravdu zvláštní. V povídce Berenice se mladý a duševně nemocný Egeus zamiluje do své sestřenice. Tedy, on si to alespoň myslí.

Filip: Jak to myslíš, že si to myslí?

Barbora: Protože brzy zjistí, že nemiluje ji jako osobu, ale je posedlý jejími zuby. Při každém rozhovoru na ně fascinovaně zírá. Je to pro něj jediná realita, která existuje.

Filip: Počkat, jenom zuby? Tak to je ta nejdivnější romance, o které jsem kdy slyšel. To musela být láska na první skus.

Barbora: Přesně tak. A tahle posedlost detailem, která naprosto zastíní celý svět, je něco, k čemu se ještě vrátíme v naší další části...

Filip: Dobře, tak od zubů k poezii. To je asi přirozený přechod, ne? Jak se ta posedlost detailem projevuje v jeho básních, konkrétně ve sbírce Havran a jiné písně?

Barbora: Přesně. Ta sbírka je esencí jeho stylu. Je plná melancholie, tajemna a právě té posedlosti ztracenou krásou nebo láskou. Každý verš je pečlivě vybroušený detail.

Filip: Takže i tady najdeme ten motiv šílenství, který jsme zmiňovali u povídek? Nebo je poezie spíš... klidnější?

Barbora: Klidnější určitě ne. Je to spíš vnitřní bouře. Šílenství se neprojevuje činy, ale hlubokým, mučivým steskem a pocitem ztráty, který lyrického hrdinu naprosto pohlcuje.

Filip: Rozumím. Takže abychom to celé shrnuli — ať už je to povídka nebo báseň, u Poea jde vždy o ponor do temných zákoutí lidské psychiky. O posedlost, strach a šílenství.

Barbora: Přesně tak. A to z něj dělá mistra hrůzy a psychologického příběhu. Děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast a doufáme, že se vám dnešní ponor do temnoty líbil.

Filip: Mějte se krásně a u dalšího dílu na slyšenou!