Podcast na Edgar Allan Poe - Havran

Kapitoly

Kdo se bojí tmy?

Tragický život génia

Co je to romantismus?

Havran: Nikdy víc!

Jáma, kyvadlo a rudá smrt

Strach ze smrti

Vina a psychologický rozklad

Symbolika a atmosféra

Otec detektivky

Falešná stopa

Šokující rozuzlení

Poe a prokletí básníci

Vliv na Evropu

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Adéla: Stalo se vám někdy, že jste o půlnoci slyšeli zvláštní zvuk? Takové to zaťukání, u kterého si říkáte, že to byl jen vítr... ale co když ne? Přesně tenhle pocit úzkosti a tajemna dokonale ovládal mistr, o kterém si dnes budeme povídat.

Martin: Přesně tak. Ten pocit, kdy vaše fantazie začne pracovat na plné obrátky. To je svět Edgara Allana Poea.

Adéla: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde složité věci vysvětlujeme jednoduše. Já jsem Adéla.

Martin: A já Martin. A dnes se ponoříme do temné a fascinující mysli jednoho z největších autorů všech dob.

Adéla: Martine, když se řekne Poe, každý si představí havrana a horor. Ale kdo to vlastně byl? Jeho život zní skoro stejně ponuře jako jeho povídky.

Martin: To máš naprostou pravdu. Jeho život byl jedna velká tragédie. Narodil se na začátku 19. století a velmi brzy se stal sirotkem. Jeho matka, herečka, zemřela, a otec, alkoholik, rodinu opustil.

Adéla: Takže neměl zrovna lehký start do života...

Martin: Vůbec ne. Ujali se ho sice adoptivní rodiče, Allanovi, ale vztahy byly napjaté. Poe byl inteligentní, měl talent, ale celý život bojoval s démony. Měl obrovské potíže s alkoholem a drogami, což vedlo k depresím a ztrátě zaměstnání.

Adéla: A přesto dokázal tvořit. To je neuvěřitelné.

Martin: Přesně. Právě ve třicátých letech začal tvořit svá nejvýznamnější díla. Dokonce se stal šéfredaktorem a pak přišel zlom... vydal báseň Havran.

Adéla: Ta mu přinesla obrovský úspěch, že?

Martin: Okamžitý a masivní úspěch. Najednou měl společenské postavení, byl slavný. Jenže ten tlak neustál. Znovu propadl alkoholu a nakonec zemřel za velmi záhadných okolností, po čtyřdenním deliriu. Chodil prý v roztrhaných šatech, v naprosté bídě.

Adéla: To je hrozně smutné. Vlastně takový typický romantický hrdina ze svých vlastních děl.

Martin: Přesně tak. Sám se stal postavou, o jakých psal. Výjimečný, osamělý a s tragickým koncem.

Adéla: Zmínil jsi romantismus. Můžeme si to trochu přiblížit? V jaké době to vlastně Poe tvořil?

Martin: Jasně. Jsme v první polovině 19. století. A romantismus byl obrovský umělecký směr, který šel úplně proti tomu, co bylo předtím. Proti osvícenství a jeho důrazu na rozum.

Adéla: Takže místo rozumu přišly na řadu...?

Martin: Emoce! Pocity, fantazie, individualita. Romantici milovali všechno tajemné, gotické hrady, hřbitovy, temné lesy. Bylo to o úniku z reality, která byla dost drsná.

Adéla: Drsná kvůli čemu?

Martin: Evropa byla vyčerpaná napoleonskými válkami. Velké ideály o svobodě a bratrství vzaly za své a nastoupil spíš policejní dohled a deziluze. Umělci se tedy utíkali do historie nebo do vlastního nitra.

Adéla: A ten romantický hrdina, kterého jsi zmínil... to byl vždycky takový psanec?

Martin: Velmi často. Často splýval se samotným autorem. Byla to výjimečná, osamělá osoba, které nikdo nerozuměl. Toužil po lásce, ale věděl, že ji nikdy doopravdy nenajde. Typicky se zamiloval do zadané ženy nebo nějaké nedosažitelné bytosti.

Adéla: To zní jako recept na trápení. Proč si prostě nenašel někoho volného?

Martin: Protože to by nebylo dostatečně dramatické! Hrdinou byl často loupežník, poutník, nebo právě prokletý básník. A tento směr se samozřejmě neprojevil jen v literatuře.

Adéla: Kde ještě?

Martin: Všude. V architektuře se vracela gotika – třeba britský parlament v Londýně. V malířství Eugéne Delacroix, v hudbě zase Franz Schubert nebo Fryderyk Chopin. Byl to prostě pocit celé jedné generace.

Adéla: Dobře, vraťme se k Poeovi a jeho nejslavnějšímu dílu. Havran. Ta báseň je legendární. O čem přesně je?

Martin: Je to dokonalá ukázka romantismu. Máme tu hlavního hrdinu, muže, který o půlnoci sedí ve svém pokoji a trápí se vzpomínkami na svou zesnulou lásku, Lenoru.

Adéla: Už to zní dost ponuře.

Martin: A bude hůř. Najednou uslyší zaťukání. Otevře dveře, nikdo tam není. Pak otevře okno a dovnitř vletí havran. Úplně bez okolků se usadí na bystě Pallas Athény nad dveřmi.

Adéla: A začne mluvit, že?

Martin: Přesně tak. Muž se ho v jakémsi horečnatém stavu začne ptát na různé věci. Chce vědět, jestli ještě někdy uvidí Lenoru, jestli najde klid... A havran na všechno odpovídá jediným slovem.

Adéla: „Nikdy víc.“ Neboli „Nevermore“ v originále.

Martin: Ano. A to je na tom to geniální. Hrdina se ptá na stále zoufalejší otázky, i když ví, jaká bude odpověď. Je to forma sebetrýznění. Ví, že mu odpověď způsobí bolest, a přesto se ptá dál.

Adéla: To je psychologicky hrozně zajímavé.

Martin: A víš, co je na tom nejlepší? Poe sám napsal esej, kde přesně popsal, jak tu báseň zkonstruoval. Nebyla to žádná náhlá inspirace. Byl to chladný kalkul.

Adéla: Jak to myslíš?

Martin: Tvrdil, že nejsmutnější téma na světě je smrt krásné ženy. Chtěl v lidech vyvolat pocit krásna skrze smutek. A slovo „nevermore“ si vybral, protože zní zvučně a ponuře. Celou báseň pak postavil kolem tohoto refrénu. Muž se v podstatě utápí v depresích a havran je jen symbol jeho vlastního zoufalství, které nikdy nezmizí.

Adéla: Poe ale nebyl jen básník. Napsal spoustu povídek a je považován za zakladatele detektivky a hororu. Co dalšího bys od něj doporučil?

Martin: Určitě povídku Jáma a kyvadlo. To je čistý psychologický teror. Hlavní hrdina je odsouzen k smrti inkvizicí a probudí se v naprosté tmě.

Adéla: Brr, z toho jde mráz po zádech.

Martin: Snaží se prozkoumat celu a málem spadne do hluboké jámy uprostřed. Pak ho připoutají ke stolu a nad ním se začne houpat obrovské kyvadlo s ostrou ocelovou hranou, které se pomalu snáší níž a níž.

Adéla: To je noční můra. Jak se zachrání?

Martin: V poslední chvíli si potře pouta zbytky jídla a hejno krys mu je překouše. Ale tím to nekončí. Stěny cely se začnou rozpalovat a smršťovat, aby ho dotlačily do té jámy. Je to mistrovské dílo v budování napětí.

Adéla: A co třeba Maska červené smrti?

Martin: To je zase skvělá alegorie. Princ Prospero se se svými přáteli zavře v opevněném klášteře, aby unikl moru, který hubí zemi. Pořádají velký maškarní ples, zatímco venku lidé umírají.

Adéla: A předpokládám, že se tam smrt stejně dostane.

Martin: Samozřejmě. Na plese se objeví postava v masce, která vypadá jako oběť moru. Princ se ji pokusí zastavit, ale sám padá mrtev k zemi. A pak všichni ostatní. Je to silné poselství o tom, že smrti nikdo neunikne, ani ti nejbohatší.

Adéla: Takže abychom to shrnuli: Poe je autor, který se nebál jít do těch nejtemnějších koutů lidské mysli. Strach, ztráta, šílenství... to byla jeho parketa.

Martin: Přesně. A proto je jeho dílo tak nadčasové. Tyhle pocity známe všichni, i když ne v tak extrémní podobě. Založil žánry, které jsou dnes neuvěřitelně populární. Bez něj by nebyl moderní horor ani detektivka.

Adéla: Skvělé shrnutí. Děkuji, Martine. Z temnoty Poeovy mysli se příště přesuneme k něčemu úplně jinému...

Martin: A když mluvíme o temnotě, musíme zmínit jeho horory. Věděla jsi třeba, že jedním z největších viktoriánských strachů bylo pohřbení zaživa?

Adéla: To zní... děsivě. A vsadím se, že Poe toho využil.

Martin: Naprosto. V povídce *Předčasný pohřeb* máme hrdinu, který tímhle strachem trpí. Postaví si proto speciální hrobku se zvoncem, přísunem vzduchu a jídla.

Adéla: Chytré. Takový pětihvězdičkový hrob.

Martin: Přesně. Jenže ho pak postihne záchvat mimo domov. Probudí se v naprosté tmě a myslí si, že je konec. Že ho pohřbili v obyčejné rakvi. Ta panika musí být nepředstavitelná.

Adéla: To teda jo. A co ta slavná povídka s kočkou? Tam je to spíš o psychologickém rozkladu, ne?

Martin: Ano, *Černý kocour*. Muž miluje svého kocoura Pluta, ale pak začne pít a stane se zrůdou. Vydloubne mu oko a nakonec ho oběsí.

Adéla: To je strašné.

Martin: A bude hůř. Najde si nového kocoura, který vypadá stejně, jen má na hrudi bílou skvrnu ve tvaru šibenice.

Adéla: To nemůže dopadnout dobře...

Martin: Nedopadne. Při pokusu zabít i tohohle kocoura mu v tom zabrání manželka, tak sekerou zabije ji. Její tělo zazdí ve sklepě.

Adéla: A kočka ho prozradí, že?

Martin: Přesně tak. Když policistům sebevědomě klepe na zeď, ozve se z ní mňoukání. Zazdil ji tam omylem s ní.

Adéla: Uf. Takže shrnuto: Poeův horor není jen o lekačkách, ale hlavně o psychologii. O vině, strachu a šílenství.

Martin: Přesně. Ať už je to atmosféra v *Masce červené smrti*, kde se šlechta snaží uniknout moru, nebo fyzické utrpení v *Jámě a kyvadle*, kde se na hrdinu snáší rozžhavené stěny. Vždycky jde o vnitřní prožitek.

Adéla: Skvělé. Poe zkrátka mistrně rozehrává naše nejhlubší obavy. Pojďme se od hororu posunout dál. Co jeho detektivní příběhy?

Martin: Ano, detektivky! Je fascinující, že Poe je v podstatě považován za otce moderního detektivního žánru. On stanovil pravidla.

Adéla: Vážně? To jsem nevěděla. Povídej!

Martin: Vezměme si jeden typický, i když ne jeho, příběh pro ilustraci. Pan Barnabáš odjede na koni do města. Za pár hodin se ale vrátí jen postřelený kůň. Sám.

Adéla: Uf, to je mrazivý začátek.

Martin: Přesně. Pátrání vede jeho přítel Karlík. A teď to přijde – u rybníka najdou zakrvácený nůž, který patří Barnabášovu synovci.

Adéla: Takže hlavní podezřelý je jasný. Klasika.

Martin: Jistě. Navíc v rybníku najdou i kus Barnabášova oděvu. Synovce okamžitě uvězní. Případ uzavřen, zdálo by se.

Adéla: Ale určitě to tak nebylo, že?

Martin: Ani náhodou. Po čase přijde Karlíkovi bedna s vínem, kterou mu prý poslal ještě Barnabáš. Uspořádá tedy oslavu na jeho památku.

Adéla: To je trochu nevkusné, ne? Pořádat večírek.

Martin: A teď poslouchej. Jakmile otevřou víko, z bedny se vymrští Barnabášova mrtvola, ukáže na Karlíka a pronese: „VRAH JSI TY!“.

Adéla: Cože?! To je neuvěřitelné!

Martin: Karlík se v šoku okamžitě přiznal. Zabil ho kvůli starým sporům. Takže vidíš – falešná stopa a nečekané odhalení.

Adéla: Páni. Logika a dedukce. To je geniální. A co jeho básně? Třeba slavný Havran?

Martin: Ano, Havran je samozřejmě jeho nejslavnější báseň. Ale Poe toho napsal mnohem víc. Třeba jeho povídky jako Jáma a kyvadlo nebo Zrádné srdce.

Adéla: Ty názvy zní děsivě! To asi nebudou pohádky na dobrou noc.

Martin: To rozhodně ne. Ale co je zajímavé, jeho styl života ho skvěle řadí k takzvaným prokletým básníkům.

Adéla: Prokletí básníci? To zní jako název rockové kapely. O koho šlo?

Martin: Přesně! Byli to autoři jako Rimbaud nebo Baudelaire. Žili bohémsky – alkohol, drogy, neúcta k pravidlům. Bouřili se proti všemu a hledali krásu v ošklivosti.

Adéla: Takže takoví rebelové své doby. A Poe mezi ně patřil?

Martin: Naprosto. Studoval sice na univerzitě, ale víc času trávil na večírcích. Dokonce byl i pár let v armádě, aby měl klid na psaní.

Adéla: V armádě? To je nečekané. A co jeho osobní život? Ten byl prý taky dost divoký.

Martin: To byl. Oženil se se svou čtrnáctiletou sestřenicí Virginií. Žili spolu jedenáct let, než zemřela na tuberkulózu, což ho úplně zlomilo.

Adéla: Páni... To je opravdu tragický osud. A co další autoři z té doby, jako Victor Hugo nebo Oscar Wilde? Měli k němu blízko?

Martin: To je zajímavá otázka. S Hugem se minul, ten byl o generaci starší. A Wilde... ten byl na vrcholu slávy až desítky let po Poeově smrti. Poe měl ale obrovský vliv na francouzské symbolisty, jako byl Baudelaire.

Adéla: Aha, takže spíš inspiroval další generaci v Evropě. A co ten motiv s armádou?

Martin: To je z jeho slavné povídky „Jáma a kyvadlo“. Tam hlavního hrdinu na poslední chvíli zachrání právě francouzská armáda. Není to z jeho života, i když by se to k němu hodilo.

Adéla: To dává smysl. Stejně jako jeho posedlost černými kočkami, že? Chudák Pluto z povídky „Černý kocour“.

Martin: Přesně tak. Takže když to shrneme, Edgar Allan Poe byl komplexní osobnost. Zakladatel detektivky, mistr hororu a básník s tragickým osudem, jehož dílo žije dál.

Adéla: Určitě. Zanechal nesmazatelnou stopu v literatuře. Martine, moc děkuji, že jsi nám ho dnes přiblížil.

Martin: Já děkuji za pozvání. Bylo mi potěšením.

Adéla: Tak zase příště u Studyfi Podcastu. Mějte se hezky a na slyšenou!