Podcast na Demografie, Urbanizace a Masmédia v Sociologii

Kapitoly

Úvod do demografie

Teorie demografického přechodu

Česká republika v číslech

Druhý demografický přechod a rodina

Migrace a budoucnost

Co je urbanizace?

Města v historii

Globální Sever vs. Jih

Gentrifikace a nové výzvy

Propojení ekologie a sociologie

Riziková společnost a její charakteristiky

Média jako hlídací pes

Dezinformace a hybridní válka

Sociální sítě a naše bubliny

Kdo určil, co je zpráva?

Kulturní průmysl a hyperrealita

Závěrečné shrnutí

Přepis

Kristýna: Když si ráno otevřeš TikTok, algoritmus ti nevybírá videa náhodně. Analyzuje, kdo jsi, kolik ti je, kde bydlíš… a přesně na tomhle principu, jen v obřím měřítku, funguje věda, o které se dnes budeme bavit.

Matěj: Přesně tak. Ta věda se jmenuje demografie. A je mnohem důležitější, než si možná myslíte. Posloucháte Studyfi Podcast.

Kristýna: Takže demografie. To zní trochu… suše. Jako statistika a tabulky. Přesvědč mě, Matěji, že je to zajímavé.

Matěj: Dobře, výzva přijata! Demografie je v podstatě detektivní práce s daty o lidech. Zkoumá, jak se populace mění – kolik lidí se rodí, kolik umírá a kdo se kam stěhuje. Říká se tomu demografická reprodukce.

Kristýna: A k čemu je to dobré vědět? Kromě toho, aby na mě cílil TikTok?

Matěj: To taky, ale hlavně to státu pomáhá plánovat. Třeba kolik bude potřeba škol a školek za pět let. Nebo jak nastavit důchody, aby systém nezkolaboval, až budeš v penzi. Plánuje se podle toho zdravotnictví, doprava, prostě skoro všechno.

Kristýna: Dobře, to dává smysl. Takže jak se populace vyvíjí? Existuje v tom nějaký systém?

Matěj: Jasně, říká se tomu teorie demografického přechodu. Představ si to jako čtyři fáze dospívání společnosti. První stádium, to je takové „dětství“ – vysoká porodnost, ale i vysoká úmrtnost. Lidé měli hodně dětí, ale spousta z nich se nedožila dospělosti. Naděje na dožití byla třeba jen 30 let.

Kristýna: To zní drsně. To bylo kdy?

Matěj: Třeba v Evropě ještě na začátku 19. století. Pak přišlo druhé stádium. Medicína se zlepšila, takže úmrtnost klesla, ale porodnost zůstala vysoká. A co se stane, když se rodí stejně dětí, ale míň lidí umírá?

Kristýna: Populační exploze?

Matěj: Bingo! Populace roste raketově. V Evropě mezi lety 1750 a 1913 narostl počet lidí ze 140 milionů na skoro 470 milionů! Dnes jsou v téhle fázi země jako třeba Afghánistán.

Kristýna: A co třetí a čtvrtá fáze?

Matěj: Ve třetí fázi začne klesat i porodnost. Lidé se stěhují do měst, ženy se víc vzdělávají, antikoncepce je dostupná... A čtvrté stádium? To jsme my. Postindustriální země. Nízká porodnost, nízká úmrtnost a vysoká naděje dožití.

Kristýna: Takže Česko je ve čtvrté fázi. Jak si tedy konkrétně vedeme?

Matěj: No, aktuálně je nás zhruba 10,9 milionu. A hlavní charakteristikou je, že stárneme. Rodí se méně dětí a lidé se dožívají vyššího věku. Věková pyramida se nám pomalu mění z pyramidy na takový… hřib.

Kristýna: Na hřib? To není moc lichotivé. A jaká je u nás naděje dožití?

Matěj: Podle posledních dat je to u mužů kolem 77 let a u žen dokonce přes 83 let. Takže ženy vedou.

Kristýna: Samozřejmě. Ale znamená to, že se dožijeme toho věku ve zdraví?

Matěj: To je skvělá otázka! Existuje ukazatel „naděje dožití ve zdraví“ a tam už ta čísla tak růžová nejsou. U mužů je to kolem 63 let a u žen 64. To je doba, po kterou člověk žije v průměru bez vážnějších zdravotních omezení.

Kristýna: Slyšela jsem i o „druhém demografickém přechodu“. To je co? Nějaké pokračování?

Matěj: Přesně tak, je to takový sequel. Ten první přechod vysvětloval změny porodnosti a úmrtnosti. Ten druhý, který začal v západní Evropě v 60. letech, se zaměřuje na změnu hodnot. Důraz na jednotlivce, na seberealizaci…

Kristýna: A to ovlivnilo, jak zakládáme rodiny?

Matěj: Naprosto. Lidé začali odkládat svatby, a taky porody. Zvýšil se věk, kdy mají ženy první dítě. Dnes je to v průměru kolem 30 let, dřív to bylo o hodně níž. Taky se rozšířila nesezdaná soužití.

Kristýna: To vidím kolem sebe. Spousta párů žije „na hromádce“ a mají děti.

Matěj: Přesně. Dnes se skoro polovina dětí rodí mimo manželství, což bylo dříve nemyslitelné. Souvisí s tím i takzvaná úhrnná plodnost – tedy kolik dětí se v průměru narodí jedné ženě.

Kristýna: A kolik to je u nás?

Matěj: Aby se populace přirozeně obnovovala, je potřeba hodnota 2,1. My jsme se po revoluci propadli hluboko pod to, v roce 1999 to bylo dokonce jen 1,12! Teď se to trochu zvedlo, ale pořád jsme pod tou hranicí.

Kristýna: Takže když se rodí málo dětí, populace by se měla zmenšovat. Ale neděje se to tak rychle. Čím to je?

Matěj: Poslední dílek skládačky – migrace. To je rozdíl mezi lidmi, co se přistěhují, a těmi, co se odstěhují. Tomu rozdílu říkáme migrační saldo.

Kristýna: A Česko má kladné saldo? Víc lidí přichází, než odchází?

Matěj: Ano, v posledních dekádách ano. A právě migrace nám pomáhá kompenzovat nízkou porodnost a udržovat počet obyvatel stabilní, nebo dokonce mírně rostoucí. Bez migrace bychom jako populace vymírali.

Kristýna: Páni. Takže demografie vlastně propojuje všechno – od našeho osobního života až po velkou politiku a plánování budoucnosti.

Matěj: Přesně tak. Není to jen o číslech v tabulkách, ale o příběhu naší společnosti. A teď se pojďme podívat na to, jak s tím souvisí růst měst a urbanizace.

Kristýna: Dobře, to dává smysl. A to mě přivádí k té urbanizaci. Předpokládám, že spousta té migrace, o které jsme mluvili, míří právě do měst, že?

Matěj: Přesně tak. Urbanizace je přesně tohle – masivní přesun lidí z venkova do měst. A není to žádný nový fenomén, ale v posledních 200 letech, s nástupem industrializace, to nabralo neuvěřitelné obrátky.

Kristýna: Jak moc neuvěřitelné?

Matěj: Tak si to představ. Kolem roku 1800 žila ve městech jen asi 3 % světové populace. Dnes je to přes 55 % a odhady říkají, že do pár let to může být až 70 %.

Kristýna: Páni, to je obrovský skok. Takže většina lidstva teď žije ve městech.

Matěj: Ano. Města jsou zkrátka magnety. Nabízejí práci, služby, vzdělání... a pro mnohé lidi v chudších částech světa jsou i únikem před chudobou.

Kristýna: A kdy vlastně vznikla ta úplně první města? Muselo to být někde, kde se lidem dařilo, ne?

Matěj: Naprosto správná úvaha. Ty nejstarší, třeba v Mezopotámii, potřebovaly pár klíčových věcí. Zaprvé, zdroj vody a dobré klima. Zadruhé, dostatečně pokročilé zemědělství, které uživilo i lidi, co nepracovali na poli.

Kristýna: Takže farmáři museli vyprodukovat přebytky.

Matěj: Přesně. A zatřetí, byla potřeba silná sociální organizace. Někdo, kdo zajistil pořádek a stabilitu. Bez toho by to byl jen chaos.

Kristýna: To zní jako recept na úspěšné město i dnes. A jak velká byla ta starověká města? Třeba takový Řím?

Matěj: Antický Řím byl gigant. Měl asi 650 tisíc obyvatel, což bylo na tehdejší dobu neuvěřitelné číslo. Ale i ten narážel na své limity.

Kristýna: Jaké limity?

Matěj: Logistické. Jak do města dostat dostatek vody a jídla? A hlavně, co s odpadem? Představ si, že největším limitem pro růst města nebyly hradby, ale kanalizace.

Kristýna: To je pravda, na to člověk ani nemyslí. Dneska to bereme jako samozřejmost.

Matěj: Přesně. A dneska ty problémy řešíme v mnohem větším měřítku. V roce 1950 byly na světě jen dvě metropole s více než deseti miliony obyvatel – Londýn a New York.

Kristýna: Jen dvě? A dnes?

Matěj: V roce 2015 jich bylo už 27. A většina z nich je v takzvaném „globálním Jihu“, tedy v rozvojovém světě. Tokio, Sao Paolo, Bombaj, Jakarta...

Kristýna: A je rozdíl v tom, proč města rostou tam a proč u nás, na „globálním Severu“?

Matěj: Obrovský. Tady na Severu je hlavní motivací lepší práce a přístup ke službám. Vznikají tu takzvané „megapole“, jako je třeba pás měst od Bostonu po Washington v USA, kde žije asi 40 milionů lidí.

Kristýna: To je skoro jako čtyři České republiky na jednom 700 kilometrovém pásu. A co ten Jih?

Matěj: Tam je ta hlavní motivace často mnohem drsnější – je to únik před extrémní chudobou. Lidé se stěhují do měst s nadějí na jakýkoliv život, i kdyby to znamenalo žít ve slumu.

Kristýna: Takže vznikají ty obrovské chudinské čtvrti, které známe z filmů, jako třeba favely v Riu?

Matěj: Přesně. V Mexico City žije ve slumech odhadem až třetina obyvatel. Je tam obrovská chudoba, kriminalita a stát nestíhá zajišťovat ani základní věci jako vzdělání nebo zdravotní péči.

Kristýna: Takže města se neustále mění a přetváří. Jak se to projevuje v jejich struktuře? Třeba i u nás v Česku.

Matěj: Dobrý příklad je suburbanizace. Po revoluci v devadesátých letech se u nás, podobně jako v USA, začaly bohatší vrstvy stěhovat z center měst na okraje, do těch slavných „satelitů“.

Kristýna: Ano, domeček se zahrádkou za Prahou. Zatímco v Evropě, třeba v Paříži, je to často naopak – na okrajích žijí spíše chudší vrstvy a menšiny.

Matěj: Přesně. A s tím souvisí druhý proces, a to je gentrifikace. To je slovo, které teď uslyšíš čím dál častěji.

Kristýna: Co přesně znamená?

Matěj: Zjednodušeně řečeno, je to proces, kdy se do dříve chudších čtvrtí začnou stěhovat bohatší lidé. Tím pádem rostou ceny nájmů a nemovitostí a původní, chudší obyvatelé jsou nuceni se odstěhovat jinam. Perfektní příklad je pražský Karlín po povodních.

Kristýna: Jasně, z dělnické čtvrti se stala jedna z nejdražších adres.

Matěj: A teď se objevuje ještě novější forma – klimatická gentrifikace.

Kristýna: Klimatická? To zní jako ze sci-fi. Lidé se stěhují za lepším počasím?

Matěj: V podstatě ano! V Arizoně je město Flagstaff, které má mírnější klima než zbytek státu. A protože ve velkoměstech jako Phoenix začíná být v létě nesnesitelné vedro, bohatí lidé se stěhují právě tam.

Kristýna: A tím pádem tam zdražují bydlení pro místní. Páni. Takže bohatí si v podstatě kupují únik před klimatickou změnou a chudší na to doplácejí.

Matěj: Přesně tak. Je to obrovská sociální i ekologická výzva pro budoucnost měst. A to nás přivádí k tomu, jak vlastně sociologie na město nahlíží jako na takový unikátní ekosystém.

Kristýna: To je skvělý oslí můstek. Když se řekne ekologie, většina z nás si asi představí biologii a přírodu. Ale ona má obrovský přesah právě do sociologie, že?

Matěj: Přesně tak. K vyřešení ekologických problémů totiž nestačí jenom technologické změny. Potřebujeme hlavně změnu sociální. Snížit spotřebu, produkci odpadů, rezignovat na představu nekonečného ekonomického růstu…

Kristýna: Což zní... skoro jako sci-fi v dnešním světě. Je to vůbec reálné?

Matěj: Musí být. Německý sociolog Ulrich Beck s tím přišel už v 80. letech. Nazval naši dobu „riziková společnost“.

Kristýna: Riziková společnost? Co přesně si pod tím mám představit?

Matěj: Je to společnost, která si sama vyrábí svá vlastní ohrožení. Dřív průmyslová výroba produkovala hlavně bohatství. Dnes jako vedlejší produkt produkuje hlavně rizika.

Kristýna: Takže jsme upgradovali z výroby bohatství na výrobu globálních problémů? To nezní jako moc dobrý obchod.

Matěj: Není. Beck právě rozlišuje mezi hrozbami a riziky. Hrozba je třeba zemětřesení, to neovlivníme. Ale riziko, jako je globální oteplování nebo znečištění vzduchu, si vytváříme sami.

Kristýna: A jaké mají tahle rizika specifické vlastnosti?

Matěj: Zaprvé, jsou globální. Znečištěný vzduch z Dillí se nezastaví na hranicích. Zadruhé, jsou často neviditelná, takže potřebujeme vědce, aby nám vůbec řekli, že existují.

Kristýna: A zatřetí? To už asi tuším…

Matěj: Přesně tak. Kumulují se na spodních příčkách sociální hierarchie. Zase jsme u těch lidí ve Phoenixu, kteří si nemůžou dovolit utéct před vedrem, které pomáhají vytvářet ti bohatí.

Kristýna: Páni. Takže si vlastně pod sebou podřezáváme větev a ještě u toho soutěžíme, kdo bude řezat rychleji. Jak se k tomu ale staví různé sociální skupiny?

Matěj: No, a právě tady vstupují do hry média. Ta jsou totiž klíčovým faktorem, který formuje, jak různé skupiny vnímají svět… a jak reagují.

Kristýna: Média jako ten pověstný „hlídací pes demokracie“?

Matěj: Přesně tak. V ideálním světě mají média kontrolovat mocné, informovat občany, aby se mohli správně rozhodovat třeba ve volbách. Jenže… tenhle pes se dá snadno ochočit. Nebo rovnou koupit.

Kristýna: Mluvíš o kumulaci vlastnictví médií a politické moci? To zní povědomě.

Matěj: Jistě. Nemusíme chodit daleko. Andrej Babiš a jeho mediální dům. Nebo se podívej na Rusko a jejich stanici Russia Today. To samé vidíme v Maďarsku za Orbána nebo na Slovensku za Fica.

Kristýna: Takže politik si koupí noviny nebo televizi a pak v nich píše, jak je skvělý? To je trochu zjednodušené, ne?

Matěj: V principu ano, ale je to sofistikovanější. Nejde o to lhát od rána do večera. Jde o to, o čem se mluví a jak se o tom mluví. Tím formuješ celé veřejné mínění a udáváš tón debaty.

Kristýna: Dobře, to je zneužití moci. Ale co dezinformace? Ty přece často nepochází přímo od politiků.

Matěj: Přesně. To je další úroveň. Vstupujeme do hybridní války. Cílem dezinformací není jen šířit nějakou lež. Hlavním cílem je podkopat důvěru lidí v jakákoliv média.

Kristýna: Takže abych si nakonec řekla: „Všichni lžou, nemá cenu nic číst, na ničem nezáleží.“?

Matěj: Bingo! A tím se narušuje soudržnost společnosti, důvěra v instituce jako vláda nebo Evropská unie. A samozřejmě to ovlivňuje volby. V Česku jsou ukázkovým příkladem třeba Parlamentní listy.

Kristýna: A jak taková dezinformace vlastně funguje? Proč jí tolik lidí věří?

Matěj: Protože je chytře udělaná. Často ji šíří někdo, kdo působí důvěryhodně. A hlavně hraje na emoce. Vzbuzuje strach, hněv, pobouření. Emoce prodávají mnohem lépe než fakta.

Kristýna: A taky často obsahují kus pravdy, že?

Matěj: Přesně tak. František Vrabel ze Semantic Visions řekl skvělou věc: „Nejlepší dezinformace je buď zcela pravdivá, nebo obsahuje velkou většinu pravdivých informací.“ Pointa je v tom, jak to na konci otočíš, jaký narativ vytvoříš.

Kristýna: Takže neřeknou rovnou „Hillary Clinton jí malé děti“, ale spíš „Člověk z okolí Clintonové promluvil o podivných praktikách. Je to pravda?“ Tím zasejí semínko pochybnosti.

Matěj: Jsi skvělá žačka. Přesně o to jde. Tomu se říká „symbol hacking“. Ukradneš symbol, jako je „svoboda slova“ nebo „demokracie“, a použiješ ho pro své cíle, i když děláš pravý opak. Diktátoři se dnes ohánějí demokracií neustále.

Kristýna: A do toho všeho přichází sociální sítě, které to celé posouvají na novou úroveň. Vzpomínám si na skandál Cambridge Analytica.

Matěj: Ano, film The Great Hack to ukazuje skvěle. Zneužití osobních dat z Facebooku k cílení politické reklamy. Ale to je jen špička ledovce. Problém je v samotném principu sociálních sítí.

Kristýna: Proč je politici tak milují? Protože můžou mluvit přímo k lidem bez novinářů?

Matěj: To je jeden důvod. Můžou obejít média. Ale ten hlavní důvod jsou algoritmy. Algoritmy rozhodují, co uvidíš. A jejich cílem není tě informovat. Jejich cílem je udržet tě na platformě co nejdéle.

Kristýna: A udrží mě tam tím, že mi budou ukazovat věci, se kterými souhlasím. Nebo které mě naštvou.

Matěj: Přesně. Tím vznikají takzvané filtrovací bubliny. Jsi v intelektuální izolaci, kde ti algoritmus ukazuje jen to, co zapadá do tvého vidění světa. A protože jsi v té bublině s podobně smýšlejícími lidmi, vaše názory se navzájem utvrzují a zesilují.

Kristýna: Tomu se říká echo chamber, ne? Jako když v místnosti křičíš a slyšíš jen svou ozvěnu.

Matěj: Přesně tak. A tady je ten nejhorší part. V USA zjistili, že na Twitteru pouhých 6 % uživatelů, kteří píšou o politice, vytvoří 20 % veškerého obsahu. A jsou to často ti nejextrémnější.

Kristýna: Páni. Takže hlučná menšina určuje, o čem se baví všichni ostatní. To je vlastně docela děsivé.

Matěj: Je to ekonomie pozornosti. Tvoje pozornost je produkt, který se prodává inzerentům. A nejlépe pozornost upoutá extrémní a emotivní obsah. Vzpomeň si, kolik obsahu z TikToku nebo Instagramu si večer skutečně pamatuješ.

Kristýna: Skoro nic. Ale vím jistě, že mi algoritmus nabídl přesně to video s kočkou, které jsem potřebovala vidět. Někdy mě zná lépe než moje máma.

Matěj: A o to jim jde. Ne abys přemýšlela, ale abys konzumovala. Pasivně a bez přestání.

Kristýna: To všechno zní jako docela moderní problém. Ale teoretici médií o tom mluvili už dávno, že?

Matěj: Rozhodně. Už v 60. letech kanadský teoretik Marshall McLuhan přišel s geniální myšlenkou: „The medium is the message.“ Tedy médium je samo o sobě sdělením.

Kristýna: Počkej, to musíme rozebrat. Jak může být médium sdělením? Sdělení je přece ten obsah, ne?

Matěj: McLuhan říkal, že to, jakou technologii používáme, ovlivňuje naše myšlení a celou společnost víc než samotný obsah. Zamysli se nad tím. Čtení dlouhého článku v novinách vyžaduje soustředění, logiku, sleduješ argumenty. To formuje určitý typ myšlení.

Kristýna: A sledování minutového klipu na TikToku…

Matěj: …klade důraz na emoce, rychlý střih, jednoduchost, zkratku. Formuje úplně jiný způsob vnímání reality. Proto říkal, že forma je důležitější než obsah. Už v šedesátých letech předpověděl vznik „globální vesnice“ díky elektronickým médiím.

Kristýna: To je fascinující. Takže technologie sama o sobě mění to, jak přemýšlíme. Nejen to, o čem přemýšlíme.

Matěj: Přesně. A na to navázali další. Třeba teorie „agenda setting“. Ta říká, že média nám možná neříkají, co si máme myslet, ale jednoznačně určují, o čem budeme přemýšlet. Co je a co není důležité téma.

Kristýna: Takže když všechny televize mluví o demonstraci, stane se z ní hlavní téma dne, i kdyby na ní bylo jen pár lidí.

Matěj: Přesně. A k tomu se přidává „framing“. Tedy jaký rámec té zprávě dají. Titulek může znít „Protest narušil veřejný pořádek“, nebo může znít „Občané vyjadřují nespokojenost s vládou“. Každý ten rámeček vytváří úplně jiný obraz reality.

Kristýna: Dobře, takže média určují témata a jejich rámec. Ale co ten samotný obsah? Proč jsou si všechny populární písničky nebo filmy tak podobné?

Matěj: Teď jsi narazila na Frankfurtskou školu, konkrétně Adorna a Horkheimera. Ti přišli s pojmem „kulturní průmysl“. Říkali, že kultura v kapitalismu není autentická, ale je vyráběna shora jako zboží v továrně.

Kristýna: Protože cílem je zisk, ne umění.

Matěj: Ano. A aby se to dobře prodávalo, musí to být standardizované. Všechny popové písničky mají podobnou strukturu, všechny romantické komedie mají podobný děj. Jen se tváří, že jsou jedinečné – tomu říkali pseudoindividualizace. Jiný herec, jiný refrén, ale v jádru je to totéž.

Kristýna: Dostáváme iluzi výběru, ale ve skutečnosti konzumujeme pořád dokola to samé. A to nás dělá pasivními…

Matěj: Přesně. Pasivními konzumenty, kteří přestávají kriticky myslet. A teď se dostáváme k tomu nejšílenějšímu konceptu. Jean Baudrillard.

Kristýna: Ten zní francouzsky. Co ten na to?

Matěj: Baudrillard šel ještě dál. Řekl, že média realitu už ani nedeformují. Ona ji rovnou nahrazují. Žijeme prý v hyperrealitě.

Kristýna: Hyperrealita? To zní jako ze sci-fi filmu.

Matěj: A přesně o tom to je. Baudrillard říká, že žijeme ve světě obrazů a znaků, kterým říká „simulakra“. A tato simulakra už neodkazují na žádnou skutečnou realitu. Vytvářejí si vlastní realitu, která je pro nás skutečnější než ta opravdová.

Kristýna: Můžeš uvést příklad? To je hodně abstraktní.

Matěj: Jasně. Zážitek z dovolené. Co je pro tebe reálnější? Ta chvíle samotná, nebo ta dokonale vyfocená a upravená fotka na Instagramu, která posbírala stovky lajků? Pro mnoho lidí je to ta fotka. Obraz se stal důležitějším než realita, kterou měl zobrazovat.

Kristýna: Influencer, jehož online identita je dokonale vyladěná, ale ve skutečnosti je to úplně jiný člověk…

Matěj: To je dokonalý příklad simulakra. Baudrillard by řekl, že „mapa předchází území“. Nejdřív vytvoříme obraz, a ten se pak stane realitou. Rozdíl mezi fikcí a skutečností se stírá.

Kristýna: Páni. Od hlídacího psa demokracie jsme se dostali až k hyperrealitě. To byl pořádný skok. Pojďme to na závěr celé shrnout.

Matěj: Dobře. Dnes jsme probrali obrovskou moc médií. Můžou sloužit demokracii, ale mohou být i zneužita k propagandě a manipulaci.

Kristýna: Ukázali jsme si, jak fungují dezinformace, které se nás snaží hlavně znejistit a rozdělit. A jak k tomu přispívají sociální sítě se svými algoritmy, které nás zavírají do filtrovacích bublin.

Matěj: Pak jsme se ponořili do teorie. McLuhan nás naučil, že samotné médium mění naše myšlení. Teorie agenda-setting a framing ukázaly, jak média vybírají, o čem a jak budeme přemýšlet.

Kristýna: Adorno a Horkheimer nás varovali před kulturním průmyslem, který z umění dělá standardizované zboží a z nás pasivní konzumenty. A nakonec Baudrillard s jeho mrazivou vizí hyperreality, kde obraz nahradil skutečnost.

Matěj: Přesně tak. Klíčový poznatek je asi ten, že média nejsou jen neutrálním oknem do světa. Jsou aktivním tvůrcem naší reality. A je strašně důležité k nim přistupovat kriticky.

Kristýna: Naprosto souhlasím. Matěji, moc ti děkuju, nejen za dnešek, ale za celou naši sérii. Bylo to neuvěřitelně obohacující.

Matěj: Já děkuju tobě, Kristýno. Byla to skvělá jízda. A doufám, že i pro naše posluchače.

Kristýna: V to doufáme i my. Děkujeme, že jste s námi na Studyfi Podcastu byli. Učte se, přemýšlejte a hlavně… zůstaňte zvědaví. Mějte se krásně!

Matěj: Na shledanou.