Podcast na Demografie starověkého Řecka a Říma

Kapitoly

Mýtus o vymírajícím Řecku

Velká řecká kolonizace

Klasické období a hustota zalidnění

Úpadek nebo transformace?

Život, smrt a rodina

Kontrola populace ve starověku

Závěrečné shrnutí

Smrt v Římě

Příčiny vysoké úmrtnosti

Velké epidemie a vylidňování

Římská rodina a plodnost

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Matěj: Víte, co je jedna z věcí, která u maturity z dějepisu zmate takových 80 % studentů, když přijde na starověké Řecko? Všichni si myslí, že po slavném klasickém období začali Řekové v podstatě vymírat. Že jejich města zpustla a kultura upadala. Ale co když to bylo úplně, ale úplně jinak?

Lucie: Přesně tak, Matěji. Ta představa o nevyhnutelném úpadku je obrovský mýtus. A právě pochopení toho, co se s řeckou populací doopravdy dělo, vám dá u zkoušky obrovskou výhodu. Je to ten rozdíl mezi jedničkou a trojkou.

Matěj: Tak na to se podíváme. Posloucháte Studyfi Podcast.

Lucie: Začněme od začátku, v době, kdy Řekové rozhodně nevymírali, ale naopak se masivně šířili po celém Středomoří.

Matěj: Mluvíš o velké řecké kolonizaci, že? To je to období, kdy zakládali jedno město za druhým.

Lucie: Přesně. Po polovině 7. století před naším letopočtem to byla doslova populační exploze. Vzniklo přes 60 nových měst jen v oblastech Chalkidiki a Thrákie. Ale to nebyl konec. Řekové se plavili dál.

Matěj: Kam až se dostali?

Lucie: Představ si to. Na západě založili Marseille v dnešní Francii. Na severu osídlili pobřeží Černého moře. A na jihu? Založili osady v deltě Nilu v Egyptě a na pobřeží dnešní Libye.

Matěj: Páni. Takže zatímco Řecko doma bylo… no, řekněme plné, tak posílali lidi ven, aby si našli nový domov?

Lucie: Dá se to tak říct. A důsledkem bylo, že podíl obyvatelstva žijícího přímo v Řecku se relativně snižoval, ale řecký svět jako takový obrovsky rostl. Vytvářely se husté řetězce měst podél pobřeží.

Matěj: A co místní obyvatelé? Jak na to reagovali?

Lucie: To je na tom to zajímavé. Z těch pobřežních měst Řekové postupně pronikali do vnitrozemí a s nimi i jejich kultura. Probíhala takzvaná helenizace. A některá ta nová města byla naprosto gigantická.

Matěj: Jakože větší než Athény?

Lucie: Mnohem větší! Schválně, zkus si tipnout, kolik obyvatel mělo na konci 4. století před naším letopočtem město Agrigento na Sicílii.

Matěj: Hm… Padesát tisíc?

Lucie: Dvě stě tisíc!

Matěj: Cože? To je neuvěřitelné!

Lucie: A to nic není. Syrakusy, také na Sicílii, měly pravděpodobně až 400 tisíc obyvatel. Bylo to možná nejlidnatější řecké město vůbec. Ale mělo to jeden háček – jen velmi malá část z nich byli plnoprávní občané.

Matěj: Dobře, takže kolonie rostly do obřích rozměrů. Ale co se dělo doma, na řeckém poloostrově? Tam populace klesala?

Lucie: Právě naopak. V klasickém období, tedy v 5. a 4. století před naším letopočtem, dosáhlo obyvatelstvo samotného Řecka pravděpodobně svého maxima. Z této doby už máme i víc konkrétních údajů, hlavně díky zachovaným soupisům občanů.

Matěj: Takže už nemusíme jenom hádat?

Lucie: Přesně tak. Ale musíme rozlišovat. Řecko není jen pláž. Osmdesát procent území tvoří hory, kde byla hustota zalidnění nízká, asi 15 obyvatel na kilometr čtvereční. Ale na těch dvaceti procentech rovin to bylo jiné, tam to bylo i 40 obyvatel na kilometr čtvereční.

Matěj: To už zní docela hustě.

Lucie: Celkem to dává asi 3 miliony obyvatel pro evropské Řecko, Makedonii a Epeiros. A jedno místo naprosto vyčnívalo.

Matěj: Nech mě hádat… Attika a Athény?

Lucie: Bingo! Díky obchodu a politické moci Athén byla Attika nejhustěji osídlenou oblastí. A teď se podrž. Podle jednoho soupisu tam žilo 21 tisíc dospělých mužských občanů.

Matěj: To nezní jako moc…

Lucie: Počkej, to není všechno. K tomu připočti 10 tisíc metoiků, tedy přistěhovalců, a teď to přijde… asi 400 tisíc otroků.

Matěj: Čtyři sta tisíc?! To je šílené! To musela být tlačenice v metru… kdyby ho tehdy měli.

Lucie: To rozhodně. Celkový odhad populace Attiky je tak kolem 600 tisíc lidí. Hustota zalidnění mohla přesahovat 100 osob na kilometr čtvereční, což je na starověk extrémní číslo.

Matěj: Dobře, takže jsme na vrcholu. Klasické období, Athény praskají ve švech. Co se pokazilo? Proč si tedy všichni myslí, že začali vymírat?

Lucie: Protože od konce 4. století před naším letopočtem se situace začala měnit. Přibylo politických konfliktů a válek. A do toho se v některých oblastech rozšířila malárie. Tyto faktory začaly počet obyvatel v těch nejlidnatějších regionech redukovat.

Matěj: Takže přece jen depopulace?

Lucie: Ano, historici opravdu mluví o rysech depopulace. Zvyšoval se počet svobodných lidí, kteří nezakládali rodiny, a klesala manželská plodnost. Jenže… a to je to klíčové „ale“, které ti získá body navíc…

Matěj: Jsem jedno ucho.

Lucie: I když klesal počet občanů, které úřady pečlivě sčítaly, neznamená to, že se vylidnila celá města. Počet ostatních obyvatel – cizinců, otroků, propuštěnců – mohl klidně zůstat vysoký, nebo dokonce růst. Jen je nemáme v těch oficiálních soupisech.

Matěj: Aha! Takže to, co vypadá jako vymírání, mohla být jen změna ve struktuře populace. Občanů bylo méně, ale lidí celkově ne nutně.

Lucie: Přesně tak. Novější výzkumy, které se opírají třeba o počet náhrobních nápisů, dokonce naznačují, že řecká populace byla v helénistické a římské době stále velmi vitální. Takže žádné masové vymírání, spíše transformace.

Matěj: To je fascinující. Pojďme se podívat na život obyčejných Řeků. Jak dlouho se asi dožívali?

Lucie: Máme data z analýzy kosterních pozůstatků. A ukazují zajímavý trend. Naděje dožití při narození rostla až do 5. století před naším letopočtem, kdy dosáhla vrcholu – pro muže kolem 45 let a pro ženy 36 let.

Matěj: Proč takový rozdíl mezi muži a ženami?

Lucie: Bohužel, hlavní příčinou byla vysoká úmrtnost žen v důsledku těhotenství a porodů. Medicína nebyla na takové úrovni jako dnes. Ale i tak, ta čísla jsou docela vysoká, když je srovnáme třeba se středověkem.

Matěj: A co zdraví celkově? Byli Řekové zdravý národ?

Lucie: V mnoha ohledech ano. Měli skvělou stravu – obiloviny, zelenina, ryby, olivový olej, málo masa. Byla vyvážená a bohatá na vitamíny. Navíc hygienické podmínky ve městech byly zřejmě lepší než v pozdější Evropě. Nebezpečím byla hlavně malárie ze stojatých vod.

Matěj: A co rodinný život? Kdy se lidé brali?

Lucie: Tady byly obrovské rozdíly. Dívky se vdávaly velmi mladé, často už ve 14 nebo 15 letech. Filosofové jako Platon doporučovali věk mezi 16 a 20 lety. Ale u mužů…

Matěj: Ti si dávali na čas?

Lucie: Přesně. Ideální věk ženicha byl podle filosofů kolem 30 nebo dokonce 37 let! V praxi to bylo asi mezi 25 a 30. Důvodem byla obava z přelidnění a z dělení rodinného majetku na příliš malé části.

Matěj: Takže typický řecký pár byl třicetiletý muž a patnáctiletá dívka? To muselo vést k velké podřízenosti žen.

Lucie: Ano, ten věkový rozdíl v tom hrál obrovskou roli. A kolik měli dětí? Odhady na základě koster mluví průměrně o 4 až 5 dětech na ženu. Ale do dospělosti se jich dožilo mnohem méně, v Athénách to bylo v průměru tak 2,5 dítěte na rodinu.

Matěj: Když se tak báli přelidnění, dělali s tím něco? Znali třeba antikoncepci?

Lucie: Informací je málo. U filosofů najdeme náznaky, že znali přerušovanou soulož, ale konkrétní popisy praktik chybí. Stejné je to s potraty. Lékaři znali prostředky na vyvolání potratu, ale mluví o nich jen v souvislosti se zdravotními problémy ženy, ne jako o metodě regulace porodnosti.

Matěj: Bylo to morálně odsuzováno?

Lucie: Zdá se, že ne. Ale bylo to plně v kompetenci otce rodiny. Otec nerozhodoval jen o nechtěném těhotenství, ale i o osudu už narozeného dítěte.

Matěj: Jak to myslíš?

Lucie: Bylo legální a v některých případech, jako ve Spartě, i doporučované, usmrtit postižené nebo slabé novorozeně. Otec také mohl dítě po narození odmítnout, nebo prodat, pokud bylo nelegitimní. Dnes nám to zní strašlivě, ale tehdy to byla realita.

Matěj: A co otroci? Ti se mohli rozmnožovat volně?

Lucie: Zpočátku ne. V klasické době se otroci hlavně kupovali na trzích a jejich přirozená reprodukce nebyla žádoucí. Bylo levnější koupit nového dospělého otroka než vychovávat dítě. Některé texty dokonce radí oddělovat otroky a otrokyně, aby neměli děti.

Matěj: Ale to se asi změnilo, ne?

Lucie: Změnilo. Od 4. století přibývá nápisů a dokladů o dětech narozených otrokům. Zdá se, že v pozdější době už tvořily děti otroků asi pětinu celkového počtu otroků.

Matěj: Lucie, bylo to neuvěřitelně nabité informacemi. Zkusme to na závěr shrnout pro studenty, kteří se chystají k maturitě. Co je ten nejdůležitější poznatek o demografii starověkého Řecka?

Lucie: Zapomeňte na jednoduchý příběh o vzestupu a pádu. Řecká populace nebyla statická. Prošla fází masivní expanze díky kolonizaci, která vytvořila obří a bohatá města mimo samotné Řecko.

Matěj: Pak přišel vrchol v klasickém období, kdy bylo Řecko hustě zalidněné, hlavně okolí Athén.

Lucie: Přesně. A to, co se často mylně označuje za úpadek a vymírání, byla spíše složitá transformace. Klesal počet občanů, ale ne nutně celkový počet obyvatel. A i přes války a nemoci si řecká populace udržela vitalitu mnohem déle, než se dříve myslelo.

Matěj: Takže klíčové je dívat se na data kriticky a ptát se, kdo byl vlastně sčítán a kdo v záznamech chybí. Skvělé. Díky moc, Lucie, tohle bylo opravdu poučné.

Lucie: Rádo se stalo, Matěji. Je to komplexní, ale fascinující téma.

Matěj: To rozhodně. A od Řeků se v příští části přesuneme k jejich slavným nástupcům.

Lucie: Přesně tak, Matěji. A když mluvíme o nástupcích, Římané od Řeků převzali mnohé, ale bohužel zdědili i podobně drsné demografické podmínky. Možná ještě drsnější.

Matěj: Drsné? Jak moc drsné? Víme, jak dlouho se takový průměrný Říman vůbec dožil?

Lucie: Víme to poměrně přesně díky takzvaným Ulpianovým tabulkám. Průměrná délka života byla jen asi 27 až 30 let. To je na úrovni Evropy v 17. století, takže žádný velký pokrok.

Matěj: Třicet let... To je šílené. A co děti? Tam to muselo být ještě horší.

Lucie: Bylo. Zdaleka nejhorší. Odhaduje se, že polovina dětí se vůbec nedožila dospělosti. Dětská úmrtnost byla výrazně vyšší než třeba v Evropě v 18. století. Každá rodina musela počítat s tím, že o několik dětí přijde.

Matěj: Páni. To si dneska ani neumíme představit. Takže klíčová otázka je... proč? Proč tak masivně umírali?

Lucie: Těch faktorů je celá řada a dohromady tvořily smrtící koktejl. Zaprvé, podvýživa. I když si představujeme Řím jako bohatou říši, pro spoustu lidí to byla bída, nezaměstnanost a omezené zdroje.

Matěj: Takže hlad byl na denním pořádku.

Lucie: Přesně. K tomu se přidalo i mírné zhoršení klimatu po přelomu letopočtu, což znamenalo nižší výnosy z úrody. A když jsou lidé slabí a hladoví, co přijde dál?

Matěj: Nemoci. Epidemie.

Lucie: Bingo. Spalničky, neštovice, mor... Tyhle nemoci se v hustě osídlené říši šířily jako požár. A pak je tu ten třetí, typicky římský faktor.

Matěj: A to jsou...?

Lucie: Války. Neustálé války. Římané v nich byli dobří, ale ztráty byly obrovské, a to nejen mezi vojáky. Rabování, masakry poražených, zotročování... to všechno ničilo celé regiony a vedlo k masivním ztrátám i mezi civilisty.

Matěj: Takže podvýživa, nemoci a války. Smrtící trojice, která vlastně od druhého století našeho letopočtu začala populaci říše reálně snižovat.

Lucie: Přesně tak. Po tom počátečním růstu přišel zlom. Některé oblasti, třeba v samotné Itálii, se začaly vylidňovat. Zajímavé je, že nejvíc to postihlo vyšší vrstvy.

Matěj: Proč zrovna je? Čekal bych, že na tom budou lépe.

Lucie: Měli sice lepší stravu, ale žili ve městech, kde se nákazy šířily snadněji. A jak si řekneme později, měli také méně dětí. Venkovská populace, ta obrovská masa lidí, ještě chvíli početně rostla, ale pak i ji zasáhla krize.

Matěj: A tady asi přicházejí na scénu ty velké epidemie, že?

Lucie: Ano. Římská říše byla vlastně ideálním prostředím pro pandemie. Byla obrovská, propojená hustou sítí silnic a námořních tras. Vojáci a obchodníci neustále cestovali a... roznášeli nemoci.

Matěj: Globální svět, globální problémy. To známe.

Lucie: Přesně. Do zhruba roku 50 našeho letopočtu byly epidemie spíš lokální. Ale pak to začalo. Nejslavnější je takzvaný Antoninův mor v roce 167. Vojáci ho přivlekli z Mezopotámie.

Matěj: A co to bylo za nemoc?

Lucie: Dnes se soudí, že to byly pravé neštovice. Rozšířily se po celé říši až k Rýnu a obrovsky ji oslabily. Potom přišly v roce 189 asi spalničky a ve třetím století takzvaný mor svatého Cypriana. Ten byl taky devastující.

Matěj: Takže tyhle rány způsobily, že se počet obyvatel začal propadat.

Lucie: Ano, od třetího století už to bylo jasné. Počet narozených prostě nestačil nahrazovat zemřelé. Přidej si k tomu vnitřní války, invaze barbarů, hladomory, drtivé daně... a máš recept na demografickou katastrofu.

Matěj: Dobře, pojďme se od umírání přesunout k rození. Jak vlastně fungovala římská rodina? Kdy se lidé brali?

Lucie: Legální věk pro sňatek byl nízký – 12 let pro dívky, 14 pro chlapce. A hlavně dívky se vdávaly velmi mladé, často hned po dosažení zletilosti.

Matěj: Dvanáctileté nevěsty... To je další věc, co si dnes neumíme představit.

Lucie: Přesně. U křesťanů to bylo o něco později, tak mezi 15 a 18 lety. Ale pořád velmi brzy. Muži se ženili o něco starší, často až po dvacítce.

Matěj: A měli hodně dětí, aby vyrovnali tu strašlivou úmrtnost?

Lucie: Tady je ten paradox. Neměli. Zvlášť aristokratické rodiny měly dětí málo. Bylo to dané různými zvyky, třeba sexuálními tabu během kojení, ale i častou sterilitou kvůli nemocem.

Matěj: A co antikoncepce nebo potraty? Znali to?

Lucie: Znali a používali. Ale zdá se, že častějším řešením problému velké rodiny bylo něco mnohem drsnějšího – prodej dětí nebo jejich odkládání. Otec rodiny měl doslova právo nad životem a smrtí svých dětí.

Matěj: Prodávali vlastní děti? To je neuvěřitelné.

Lucie: Bohužel ano. Tyto praktiky zakázalo až křesťanství po roce 313. Ale i tak se to dělo dál. Ani nižší vrstvy na tom nebyly o moc lépe, měly v průměru tak maximálně tři děti. To na udržení populace v takových podmínkách prostě nestačilo.

Matěj: Takže když to celé shrneme... Římská říše na svém vrcholu, kolem roku 14 našeho letopočtu, měla přes 50 milionů obyvatel. Obrovské číslo. Ale pod povrchem téhle moci a slávy tikala demografická časovaná bomba.

Lucie: Přesně tak. Vysoká úmrtnost, hlavně dětská. Nízká plodnost, hlavně u elit. A k tomu smrtící kombinace podvýživy, válek a hlavně epidemií, které se v propojeném světě říše mohly šířit jako nikdy předtím.

Matěj: Takže ten slavný pád Říma nebyl jen o barbarech a politice, ale měl i hluboké demografické kořeny. Lidé prostě ubývali rychleji, než se stíhali rodit.

Lucie: To je klíčový poznatek. Demografie je často ten neviditelný motor dějin. A u Říma je to vidět naprosto jasně. Ten postupný rozklad od 3. století byl z velké části způsoben právě vylidňováním a všemi jeho důsledky.

Matěj: Skvělé. Lucie, moc ti děkuju. Tohle byl fascinující pohled nejen na Řím, ale i na to, jak křehké mohou být velké civilizace. Bylo to naprosto vyčerpávající a zároveň super zajímavé!

Lucie: Rádo se stalo, Matěji. Děkuji za pozvání.

Matěj: To byl poslední díl naší minisérie o historické demografii. Doufáme, že jste se dozvěděli spoustu nového a že se na svět kolem sebe teď díváte i skrze čísla a trendy. Za mikrofonem se loučí Matěj...

Lucie: ...a Lucie. Mějte se krásně!