Podcast na Demografie raně středověké Evropy

Kapitoly

Divoká jízda místo temna

Stopy v mlze

Když se změní klima

Mor, hlad a nemoci

Láska a manželství po germánsku

Křesťanství mění pravidla hry

Život byl krátký a těžký

Světlo na konci tunelu

Invaze nebo stěhování?

Mýtus o masových hordách

Jak Anglosasové přišli k Anglii

Kulturní střet a následky

Druhá vlna: Vikingové a Maďaři

Dědictví chaosu

Nový řád z chaosu

Křesťanství mění společnost

Evropa se nadechuje

Závěrečné shrnutí

Přepis

Vojtěch: Možná jste ve škole slyšeli, že po pádu Říma nastalo „období temna“. Taková dlouhá, nudná, šedivá etapa, kde se nic moc nedělo, dokud nepřišli rytíři v lesklé zbroji. Ale já vám slibuju jednu věc. Během následujících deseti minut zjistíte, proč byl raný středověk z pohledu počtu lidí spíš divoká horská dráha než klidná plavba po rybníce. Posloucháte Studyfi Podcast.

Klára: Vojto, to je skvělé přirovnání. A je naprosto přesné. Představa nějakého statického, klidného období je úplně mylná. Mluvíme tu o staletích obrovských propadů, kdy populace Evropy klesla na polovinu, a pak zase o pomalém, nejistém nadechování.

Vojtěch: Takže na začátek, jaká jsou ta čísla? Jak velký ten propad vlastně byl?

Klára: Představ si, že kolem roku 200, na vrcholu Římské říše, žilo v Evropě asi 44 milionů lidí. To je jako skoro polovina dnešního Německa. Ale o čtyři sta let později, v 6. a 7. století, to bylo jen 22 milionů. Polovina lidí prostě zmizela.

Vojtěch: Páni. To je drastické. Ale jak to vůbec víme? Předpokládám, že tehdy neexistovaly sčítání lidu jako dnes.

Klára: Správně. Jsme odkázaní na velmi nepřímé a neúplné prameny. Je to spíš detektivní práce. Máme třeba popisy feudálního majetku, takzvané polyptychy, od některých franckých klášterů. Ale to nám ukazuje jen malý výsek, jen majetek církve.

Vojtěch: Takže víme, kolik měli mniši polí, ale ne kolik lidí žilo v sousední vesnici?

Klára: Přesně tak. Pak máme slavnou Domesday Book z Anglie z roku 1086. To byl vlastně daňový soupis, takže opět – zajímal je hlavně majetek a kdo z něj platí daně. Vždycky nám chybí ti nejchudší, bezzemci, a spousta dalších.

Vojtěch: A co třeba hřbitovy? Z koster by se dalo něco vyčíst, ne?

Klára: Určitě. Tomu se říká paleodemografie. Zkoumáme kosterní pozůstatky, třeba abychom odhadli průměrnou délku života. Ale i to má háček. S příchodem křesťanství se začalo pohřbívat na jedno místo, co nejblíže kostelu. Vrstvy se překrývaly, kosti se přesouvaly do kostnic... Je strašně těžké získat ucelený obraz jedné generace.

Vojtěch: Dobře, takže data jsou neúplná, ale ten trend poklesu je jasný. Co za ním stálo? Co tu horskou dráhu rozjelo?

Klára: Jeden z hlavních motorů, který se často podceňuje, bylo klima. V prvních staletích našeho letopočtu se v Evropě oteplilo. A teď přijde to zajímavé. Čekal bys, že oteplení je super pro všechny, že?

Vojtěch: Jasně, lepší úroda, všichni jsou šťastnější.

Klára: Ne tak docela. Ve stepích východní Evropy to způsobilo sucho a nedostatek pastvy pro kočovné kmeny. A někteří historici se domnívají, že právě tohle byl jeden z impulsů pro „stěhování národů“. Prostě se vydali hledat lepší pastviny na západ.

Vojtěch: Aha! Takže změna klimatu je doslova vytlačila z domovů. A co to udělalo jinde v Evropě?

Klára: Na severu to bylo naopak pozitivní. Tály ledovce, dalo se pěstovat víno a olivy v severnějších oblastech, než jsme zvyklí dnes. Ale třeba v Anglii a Nizozemsku to zase znamenalo zatápění pobřeží. Takže vidíš, klima bylo mocný hráč, který zamíchal kartami po celém kontinentu.

Vojtěch: Dobře, takže máme migraci, která určitě způsobila chaos. Ale to samo o sobě nevysvětlí pokles populace o polovinu. Muselo přijít něco horšího.

Klára: Přišlo. A jmenovalo se to hlad a nemoci. Raně středověká společnost žila neustále na hraně. Úroda byla nízká a jakýkoliv výkyv, sucho nebo naopak moc deště, znamenal hladomor. Nebyly rezervy, nebyla logistika, jak dovézt jídlo odjinud.

Vojtěch: A na oslabené lidi pak snadněji sednou nemoci…

Klára: Přesně. A přišly dvě obzvlášť děsivé. První byla lepra. Ta se šířila pomalu, ale jistě, z Egypta a Palestiny do celé Evropy. A pak přišel hlavní zabiják – dýmějový mor. Známe ho jako „Justiniánův mor“ v 6. století.

Vojtěch: To zní jako předchůdce té slavné „černé smrti“ ze 14. století.

Klára: V podstatě ano. Byl zavlečen z Východu a zasáhl celé Středomoří. Ztráty se odhadují až na třetinu obyvatelstva v zasažených oblastech. Kroniky popisují, jak celá města a regiony zůstaly prázdné. Představ si, že z kmene Lombarďanů, kteří obsadili severní Itálii, prý do roku 568 nepřežil nikdo.

Vojtěch: Takže výlet časem do šestého století si rozhodně škrtám ze svého seznamu přání.

Klára: To bych ti vřele doporučila. Důsledky byly obrovské. Nejvíce zasaženo bylo původní romanizované obyvatelstvo ve městech a podél obchodních cest. Naopak germánské kmeny v odlehlejších oblastech na tom byly relativně lépe. To dramaticky změnilo etnickou mapu Evropy.

Vojtěch: To všechno zní dost depresivně. Jak v takovém světě vůbec fungovala rodina? Bylo vůbec bezpečné mít děti?

Klára: To je skvělá otázka, protože i tady se střetávaly dva naprosto odlišné světy. Na jedné straně tu byly zvyklosti germánských kmenů, které právě přicházely. U nich nefungovala rodina tak, jak ji známe my.

Vojtěch: Jak to myslíš?

Klára: Byly to spíš velké rodinné klany, kde žili příbuzní až do šestého kolene. Manželství nebylo o lásce, ale byl to politický akt, způsob, jak vytvářet spojenectví. Muž mohl mít jednu hlavní manželku a pak několik žen „druhého řádu“, konkubín.

Vojtěch: Počkat, takže mnohoženství bylo normální?

Klára: U špiček společnosti ano. Třeba franský král Chlothar I. měl sedm žen. Ale co je vtipné, i s tolika ženami měl jen devět dětí. Ukazuje se, že Germánky znaly různé formy antikoncepce a potratů a manželství bylo velmi nestabilní. Neplodnou ženu prostě zapudili.

Vojtěch: A do tohohle přichází církev a říká: „Tak takhle tedy ne.“

Klára: Přesně. Církev se snažila prosadit úplně jiný model. Monogamní, nerozlučitelné manželství. Zakazovala sňatky mezi blízkými příbuznými, což bylo do té doby běžné pro udržení majetku v rodině. A snažila se vymýtit konkubinát a polygamii.

Vojtěch: To musel být obrovský kulturní střet.

Klára: Byl. A trvalo to staletí. Další zásadní věc, kterou křesťanství přineslo, byl ideál celibátu a mnišství. Tisíce a tisíce mužů i žen odcházely do klášterů a tím byli vlastně vyřazeni z reprodukčního procesu.

Vojtěch: Takže to mohlo paradoxně snižovat porodnost?

Klára: Přesně tak. Někteří historici si myslí, že to byla forma vědomé autoregulace. Kláštery nabízely zajištění pro lidi, kteří by si třeba nemohli dovolit založit rodinu. Ale zároveň to znamenalo méně dětí. Na druhou stranu církev bojovala proti infantidicidě, tedy zabíjení novorozenců.

Vojtěch: To se dělo?

Klára: Ano, je to doložené třeba u starých Slovanů. Křesťanství přineslo změnu – místo aby se děti odkládaly u cest, odkládaly se ke dveřím kostelů. Proto v Miláně v roce 787 vznikl první nalezinec. I když šance na přežití tam byla stále velmi malá.

Vojtěch: Pojďme si to shrnout. Jak tedy vypadal život průměrného člověka? Jakou měl šanci se dožít stáří?

Klára: Velmi malou. Průměrná délka života se odhaduje na 30 až 35 let. Ale to je zkreslené obrovskou dětskou úmrtností. Až polovina dětí se nedožila dvaceti let.

Vojtěch: A co ženy?

Klára: Pro ženy to bylo obzvlášť nebezpečné. Umíraly často velmi mladé, mezi 18 a 20 lety, v důsledku prvního porodu. Vdávaly se totiž hned, jak to bylo fyzicky možné – církevní právo povolovalo sňatek u dívek ve 12 letech. K tomu si přičti vyčerpávající práci na polích... Není divu, že mužů bylo ve společnosti více.

Vojtěch: Takže starců bylo opravdu málo. Karel Veliký, který se dožil 71 let, musel svým současníkům připadat jako mimozemšťan.

Klára: Přesně tak, jeho věk vzbuzoval úžas. Být starý bylo něco naprosto výjimečného. Většina populace byli mladí lidé, kteří se snažili přežít a založit rodinu v neuvěřitelně drsných podmínkách.

Vojtěch: Celou dobu se bavíme o poklesu a stagnaci. Kdy se ta horská dráha konečně začala zvedat nahoru?

Klára: Zlom přichází zhruba v 8. století a pokračuje až do 11. století. A paradoxně o této době máme ještě méně pramenů než o té předchozí.

Vojtěch: Ale z něčeho usuzovat musíme, že se situace zlepšila.

Klára: Ano. A ty důvody jsou fascinující. Zaprvé, z Evropy na dlouhá staletí zmizel mor. To byla obrovská úleva. Zadruhé, hladomory byly mnohem řidší. A zatřetí, začalo se masivně rozšiřovat množství obdělávané půdy. Lidé káceli lesy a vysoušeli bažiny v Ardenách, v Bavorsku, v severní Itálii.

Vojtěch: Co to umožnilo? Proč zrovna tehdy?

Klára: Hodně tomu pomohla stabilizace politické situace. Vznikající feudální státy, jako třeba Franská říše, dokázaly zajistit alespoň základní míru bezpečí. Rolníci byli sice nesvobodní a připoutaní k půdě, ale tento systém jim dával určitou jistotu. A pro závislého rolníka bylo výhodou mít hodně dětí – byla to jeho pracovní síla.

Vojtěch: Takže se Evropa konečně začala nadechovat k tomu velkému růstu, který pak přišel ve vrcholném středověku?

Klára: Přesně tak. Počty obyvatel začaly pomalu, ale jistě stoupat. Odhaduje se, že na území dnešní Francie za Karla Velikého mohlo žít kolem 14 milionů lidí. To je obrovský skok z toho dna, kde jsme byli v 7. století. Byl to pomalý a bolestivý start, ale právě tady se pokládaly základy budoucí Evropy. A to je všechno, jen ne nuda.

Vojtěch: Základy budoucí Evropy... ale mně se hned vybaví ty slavné obrazy. Hordy barbarů, které se valí přes hranice a ničí Římskou říši. Bylo to tak dramatické, jak si to představujeme?

Klára: Ano i ne. Ten obraz hořícího Říma je samozřejmě vděčný, ale realita byla složitější. A hlavně, záleží, koho se zeptáš. Pro Římany to byl jednoznačně „vpád barbarů“.

Vojtěch: Jasně, nepřátelé za branami.

Klára: Přesně. Ale potomci těch takzvaných barbarů – třeba Germánů – o tom mluví jako o „stěhování národů“. Hledali novou půdu, nový domov. A to zní o dost mírumilovněji, že?

Vojtěch: To rozhodně. Takže kdo byli ti hlavní hráči? Slyšel jsem o Gótech, Vandalech...

Klára: To jsou oni. Na začátku 4. století byli Germáni rozprostření podél celé římské hranice, od Černého moře až po Severní. Měli jsme tu Východní Germány – Ostrogóty a Vizigóty, Vandaly. A na severu Západní Germány – Franky, Alamany a další.

Vojtěch: A co je přimělo dát se do pohybu? Jenom touha po lepším životě v Říši?

Klára: To byl jeden z důvodů. Ale ten hlavní spouštěč přišel z východu. Kolem roku 375 vtrhli do Evropy Hunové. A představ si dominový efekt. Hunové vytlačili Góty a Gótové pak narazili na hranice Římské říše. A ten tlak už Řím nevydržel.

Vojtěch: Takže ty hordy... jak velké vlastně byly? Mluvíme o milionech lidí, kteří se valili Evropou?

Klára: A tady narážíme na jeden z největších mýtů. Vůbec ne. V očích tehdejších kronikářů to vypadalo jako konec světa, jako masové přesuny. Ale ve skutečnosti byly ty kmeny překvapivě malé.

Vojtěch: Vážně? Takže žádná nekonečná armáda?

Klára: Kdepak. Tady jsou čísla, která vás možná překvapí. Když Vizigóti vtrhli na Pyrenejský poloostrov, odhaduje se jich na 80 tisíc. A to proti zhruba pěti milionům původních obyvatel.

Vojtěch: Páni, to je obrovský nepoměr. To je jako kdyby na dnešní Prahu zaútočilo malé okresní město.

Klára: Přesně tak! Vandalů bylo taky asi 80 tisíc. Arabů, kteří dobyli Španělsko později, bylo na začátku jen asi 30 tisíc mužů. Často ani nevíme, jestli se počítají jen válečníci, nebo celé rodiny, ale i tak jsou to nízká čísla.

Vojtěch: Tak jak je možné, že tak malé skupiny dokázaly dobýt tak obrovská území?

Klára: Protože Římská říše už byla vnitřně slabá a armáda nebyla schopná bránit tak dlouhou hranici. Navíc tito nájezdníci byli skvělí a odhodlaní válečníci. Například Alani, kteří se usadili ve Francii, měli jen 3 tisíce válečníků. I kdyby tvořili pětinu kmene, je to sotva 15 tisíc lidí. To je jen pár procent místní populace.

Vojtěch: To úplně mění pohled na věc. Máš nějaký konkrétní příklad, kde je to dobře vidět?

Klára: Perfektní příklad je Anglie. Po odchodu římských legií kolem roku 407 měli místní Britorománi problém. Útočili na ně Piktové ze severu, dnešního Skotska.

Vojtěch: A tak si pozvali pomoc? To se obvykle nevyplácí.

Klára: Přesně! To je jako pozvat si domů opraváře a on se rozhodne, že se mu váš obývák líbí natolik, že si ho nechá. Pozvali si na pomoc Anglosasy z dnešního Německa a Dánska.

Vojtěch: A ti jim pomohli?

Klára: Pomohli. Pikty vyhnali. Ale pak se jim v Anglii tak zalíbilo, že se tam prostě usadili. A během následujících 200 let zemi kompletně proměnili.

Vojtěch: Co se stalo s původními obyvateli, s těmi Britoromány?

Klára: Museli utéct. Asi 300 tisíc jich uprchlo přes moře do dnešní Francie, do oblasti, které dodnes říkáme Bretaň. Jako „malá Británie“. Jiní utekli na sever. A aby toho nebylo málo, v další fázi se tam začali usazovat ještě Dánové, tedy Vikingové.

Vojtěch: Takže se ti nově příchozí prostě smísili s místními?

Klára: Někdy ano, ale často se snažili udržet si odlišnost. Běžně třeba zakazovali smíšené sňatky mezi svou aristokracií a původním obyvatelstvem. Politika každého kmene byla jiná.

Vojtěch: Jak to myslíš?

Klára: Některé kmeny, jako Vizigóti ve Španělsku, postupně splynuly s místními. Zůstala po nich jen jména měst a vesnic. Ale jinde, třeba tam, kde se usadili Frankové nebo Bavoři, se demografická situace změnila totálně. Vytvořili úplně nová jazyková území.

Vojtěch: Takže posunuli jazykovou hranici?

Klára: Přesně tak. Germáni posunuli hranici mezi germánskými a románskými jazyky z řeky Rýn až zhruba na dnešní západní hranici Francie. Původní romanizované obyvatelstvo bylo částečně vybito, zotročeno, nebo prostě uteklo. Zůstalo jen v izolovaných ostrůvcích ve městech jako Trevír nebo Mety.

Vojtěch: A důsledky těch vpádů byly... asi ne moc pozitivní, že?

Klára: Byly katastrofální. Obrovské ztráty na životech, a to nejen v boji. Celé oblasti se vylidnily. Byzantský historik Prokopios píše, že ve válkách s Ostrogóty v Itálii zemřelo 10 milionů lidí. To číslo je určitě přehnané, ale ukazuje to, jaký děs to musel být.

Vojtěch: A co ti, co přežili?

Klára: Masově utíkali. Když přišli Langobardi do severní Itálie, velká část populace prchla na jih. Odcházely hlavně elity – vzdělaní a bohatí lidé. Třeba severní Afrika po odchodu Římanů a příchodu Vandalů přišla o celou svou vedoucí vrstvu. A to mělo drtivý dopad.

Vojtěch: Jaký?

Klára: Rozpadly se obchodní vazby, dopravní systém, města se vylidňovala a zarůstala trávou. Pole pustla. Byl to skutečný civilizační propad. Ztráta know-how, dalo by se říct.

Vojtěch: A tohle všechno se odehrálo v tom období, kterému říkáme stěhování národů. Skončilo to někdy?

Klára: Ta první, největší vlna ano, zhruba v 7. století. Ale klid netrval dlouho. Pak přišla druhá série invazí. Ty už byly trochu jiné.

Vojtěch: V čem?

Klára: Byly to často námořní nájezdy. Arabové, kteří dobyli Španělsko. A pak samozřejmě Vikingové ze Skandinávie a Maďaři z východu.

Vojtěch: Vikingové! O těch slyšel každý. Ti taky hledali nový domov?

Klára: Zpočátku hlavně plenili a brali lidi do otroctví. Jejich cílem byly kláštery a města na pobřeží. Ale postupně se taky začali usazovat. Systematicky kolonizovali část Anglie, založili království v Irsku a osídlili Island.

Vojtěch: A ten slavný příběh o Normandii?

Klára: Ten je z roku 911. Skupina Vikingů, kterým se říkalo Normani – „lidé ze severu“ – se usadila u města Rouen ve Francii. Přišli bez žen, takže si vzali místní křesťanky a rychle se asimilovali.

Vojtěch: A co ti Maďaři?

Klára: Ti byli postrachem střední Evropy. Podnikali bleskové nájezdy až do Itálie a Francie. Byli známí tím, že systematicky masakrovali muže a starší ženy a odváděli jen mladé ženy. Tím vlastně osídlili pustou Panonskou nížinu, kde pak vzniklo Uherské království.

Vojtěch: Takže další vlna chaosu a ničení...

Klára: Přesně tak. Tyto nové invaze sice nevytvořily tolik nových smíšených zón jako ta první vlna, ale ten psychologický dopad byl obrovský. Znovu to zastavilo demografický růst, který se tak pracně rozbíhal.

Vojtěch: A jak na to lidé reagovali? Jen utíkali?

Klára: Nejen. Tady vidíme jeden velmi důležitý vedlejší efekt – explozi výstavby hradů po celé Evropě. Lidé se stěhovali do vesnic pod ochranou hradu, protože to bylo jediné bezpečné místo.

Vojtěch: Takže ty romantické hrady na kopcích jsou vlastně produktem strachu?

Klára: V podstatě ano. Nejdřív to byly jen jednoduché dřevěné věže, takzvané donjony. Ale postupně se z nich staly mohutné kamenné pevnosti. Byla to přímá odpověď na neustálé nebezpečí.

Vojtěch: Takže abychom to shrnuli. Středověká Evropa se nerodila v klidu, ale v neustálém chaosu, střetech a přesunech obyvatelstva. A ty „barbarské“ kmeny nebyly masové hordy, ale relativně malé skupiny, které ale dokázaly zásadně změnit tvář kontinentu.

Klára: Lépe bych to neřekla. Právě z této divoké a bolestivé směsice kultur, jazyků a národů se zrodil svět, který známe dnes. A pochopit tento proces je naprosto klíčové pro pochopení celého středověku.

Vojtěch: Skvělé. Tenhle chaos ale musel nějak skončit a společnost se musela začít organizovat úplně novým způsobem. A tím mám na mysli zrod feudalismu. Jak přesně to fungovalo? O tom si povíme hned po krátké pauze.

Klára: Přesně tak, Vojtěchu. A ten nový organizační princip, ta síla, která začala ten chaos formovat, bylo křesťanství. Nebyl to rychlý proces. Kolem roku 300 tvořili křesťané jen asi desetinu populace a zažívali kruté pronásledování.

Vojtěch: A pak přišel zlom. Císař Konstantin a jeho slavný edikt milánský v roce 313. To všechno změnilo, že?

Klára: Naprosto. Křesťanství se stalo rovnoprávným náboženstvím. Konstantin si dokonce myslel, že má právo zasahovat do církevních sporů. Takový císař a teolog v jednom. Tomu se říká caesaropapismus.

Vojtěch: Takže císař jako nejvyšší šéf církve. To zní jako recept na problémy.

Klára: A taky byl! Ale na Západě se naštěstí role státu a církve kolem roku 400 oddělily. A v roce 380 přišel definitivní konec starých bohů – jejich uctívání bylo zakázáno.

Vojtěch: Dobře, takže nová víra vládne. Ale jak to reálně změnilo život obyčejných lidí? Mělo to vliv třeba na rodinu?

Klára: Obrovský! Církev začala prosazovat úplně nová pravidla. Karel Veliký třeba v roce 769 zakázal příbuzenské sňatky, což byla do té doby u šlechty běžná praxe. V devátém století se pak prosadil i zákaz rozvodu.

Vojtěch: A jaké to mělo důsledky? Kromě toho, že se aristokratům zkomplikoval milostný život.

Klára: Mělo to obrovské demografické dopady. Začala převládat takzvaná nukleární rodina, tedy rodiče a děti. Zvýšila se porodnost a postupně bylo odstraněno i otroctví mezi křesťany.

Vojtěch: Takže se dá říct, že na konci prvního tisíciletí se Evropa po všech těch krizích konečně nadechla?

Klára: Ano, přesně tak. Skončily velké vlny nájezdů. Maďaři, Slované i Vikingové se usadili. Evropa se propojila, přijala křesťanský model a na celém kontinentu je vidět růst obyvatelstva. Zrodila se Evropa, jak ji známe.

Vojtěch: Skvělé. Pojďme si to tedy shrnout. Z chaosu po pádu Říma se díky křesťanství, které změnilo úplně vše od rodiny po politiku, zrodila nová, stabilnější a integrovaná Evropa. Je to tak?

Klára: Lépe bych to neřekla. Pochopení tohoto procesu je klíčem k pochopení celého středověku. A vy teď ten klíč máte. Zvládli jste to.

Vojtěch: Děkujeme, Kláro, za skvělý přehled. A vám, posluchačům, děkujeme za pozornost u dnešního Studyfi Podcastu. U příštího tématu se na vás opět těšíme!