Podcast na Demografické chování v raném novověku

Kapitoly

Jak čteme minulost?

Kdo s kým bydlel?

Rodinné mapy Evropy

Děti, které se nepočítaly

Život na hraně

Nebezpečné mateřství

Proč se umíralo?

Kdo vlastně žil v domácnosti?

Město versus venkov

Anglický model a jiné zvláštnosti

Pyrenejský systém – rodinná loterie

Sňatky, celibát a věčné čekání

Péče o staré a závěrečné shrnutí

Přepis

Matěj: Zkoušeli jste si někdy sestavit rodokmen? Dáte si tu práci, hledáte v archivech a najednou narazíte na jméno dítěte, které se narodilo a… o tři měsíce později zemřelo. Nebo na ženu, která porodila osm dětí, ale dospělosti se dožily jen dvě. Člověk si říká, co se tam sakra dělo? Jak vůbec mohli žít?

Anna: Přesně tuhle otázku si pokládá historická demografie. A odpovědi jsou, mírně řečeno, fascinující a často i šokující. Není to jen o datech, je to o příbězích, které se za nimi skrývají.

Matěj: A přesně na tyhle příběhy se dnes podíváme. Vítá vás Studyfi Podcast, váš průvodce maturitními otázkami.

Matěj: Anno, začněme od začátku. Když dnes chceme vědět, kolik se rodí dětí, podíváme se na statistický úřad. Ale co v 16. nebo 17. století? To přece žádné statistiky nebyly.

Anna: Nebyly, alespoň ne v naší moderní podobě. Proto tomuhle období říkáme protostatistické. Ale to neznamená, že jsme úplně slepí. Naším zlatým dolem jsou matriky. Církevní záznamy o křtech, svatbách a pohřbech.

Matěj: Takže detektivní práce v zažloutlých knihách, kde farář škrábal husím brkem?

Anna: Přesně tak! Z tisíců takových drobných záznamů pak skládáme celkový obraz. Ale je důležité si uvědomit, že ten obraz není všude stejně ostrý. O severozápadní Evropě, třeba Anglii, víme mnohem víc než třeba o Balkánu.

Matěj: A taky asi záleželo, jestli byl zrovna klid, nebo třeba řádil mor.

Anna: Rozhodně. Musíme striktně oddělovat „normální“ roky od let demografických krizí. Během hladomoru nebo epidemie šla všechna pravidla stranou a čísla vypadala úplně jinak.

Matěj: Dobře, takže máme data. Co nám říkají o tehdejší rodině? Představuju si takovou tu obrovskou rodinu, kde pod jednou střechou žije babička, dědeček, tety, strýcové a spousta dětí.

Anna: To je jedna z možností, ale zdaleka ne jediná. Francouzský sociolog Frédéric Le Play v 19. století přišel se zjednodušením, že v Evropě existovaly v podstatě tři hlavní typy rodinných domácností.

Matěj: Tři základní modely? Jsem zvědavý.

Anna: První je ten, který známe dnes nejlépe: jednoduchá neboli nukleární rodina. Tedy jen rodiče a jejich děti. Jakmile děti dospěly, odešly a založily si vlastní domácnost. Tomu se říká neolokace.

Matěj: Takže žádné soužití generací. To zní docela moderně.

Anna: Ano, ale mělo to háček. Byla to dost nestabilní domácnost. Trvala jen tak dlouho, dokud trvalo manželství. A na založení nové domácnosti mladý pár potřeboval nějaké prostředky. Tento typ byl běžný hlavně v severozápadní Evropě, třeba v Anglii nebo Skandinávii.

Matěj: A co ten druhý typ? To bude ta moje představa velké rodiny, že?

Anna: Přesně. Říká se jí „joint-family“ neboli složená domácnost. Tam to fungovalo tak, že v jednom domě žilo víc manželských párů stejné generace. Všichni synové si přivedli nevěsty domů, zatímco dcery se vdávaly pryč.

Matěj: Páni, to muselo být v kuchyni hodně těsno. A asi i dost hádek o to, kdo zrovna umyje nádobí.

Anna: To si umím představit. Tento model byl typický spíš pro východní Evropu, ale i pro Asii nebo Afriku.

Matěj: A třetí do party?

Anna: Třetí je takový hybrid. Říká se mu „stem family“ nebo kmenová domácnost. Představ si to jako rodinnou firmu. Rodiče zůstávají v domě a hospodářství přebírá jeden ze synů, který si přivede manželku.

Matěj: A co ostatní sourozenci?

Anna: Ti, co nedědili, museli z domu. Buď do služby, do kláštera, nebo za lepším jinam. Díky tomu byla tahle domácnost extrémně stabilní a na jednom místě se mohly vystřídat generace a generace, ale vždy jen jedna „vládnoucí“ rodina. To bylo časté třeba ve Středomoří nebo v horských oblastech jako Alpy.

Matěj: Nukleární, složená, kmenová… Není v tom trochu zmatek? Vyskytovaly se všude, nebo to bylo striktně rozdělené?

Anna: Skvělá otázka. Ve skutečnosti se všechny tři typy mohly vyskytovat souběžně. Později přišel historik Peter Laslett a pokusil se v tom udělat pořádek. Rozdělil Evropu na čtyři sektory: západní, střední, středomořský a východní.

Matěj: A jak je rozlišil?

Anna: Díval se na různé věci. Třeba na to, kdy syn přebírá hospodářství – jestli po svatbě, nebo až po smrti otce. Jaký byl typický věk při sňatku, kolik bylo v domácnosti služebnictva a podobně.

Matěj: Zní to jako hrozně složitá tabulka.

Anna: Byla. A sám Laslett uznal, že je to spíš jen schéma. Realita byla mnohem pestřejší. Je to jako s regionální kuchyní – můžete říct, že na jihu se vaří jinak než na severu, ale v každé vesnici stejně najdete nějakou místní specialitu, která do škatulky nezapadá.

Matěj: To je dobré přirovnání. Takže jde spíš o tendence než o pevná pravidla.

Anna: Přesně tak. Navíc záleželo, v jaké fázi jste tu domácnost zrovna „vyfotili“. Po velké epidemii byly rodiny menší a jednodušší, protože prostě chyběli lidi.

Matěj: Bavíme se o manželských párech a dětech. Ale co děti narozené mimo manželství? To se asi moc nenosilo.

Anna: To tedy ne. Bylo to obrovské stigma. Přesto se to dělo, i když ne tak často, jak si možná myslíme. Na venkově to byla tak 2 až 3 procenta všech narozených dětí, ve městech o něco víc.

Matěj: Co se s takovými dětmi a jejich matkami dělo?

Anna: Pro matku to byla katastrofa. A protože potrat byl církví přísně zakázán a vnímán jako vražda, často to končilo tragicky. Někdy matka dítě v zoufalství odložila, typicky na práh kostela. To byla taková rituální forma infanticidy.

Matěj: To je strašné. Snažil se s tím někdo něco dělat?

Anna: Ano, snahy byly. Už od středověku hlavně v Itálii vznikaly takzvané nalezince. Instituce, kam bylo možné dítě anonymně odložit.

Matěj: To zní jako dobrý nápad. Fungovalo to?

Anna: Myšlenka byla dobrá, ale realita byla… ponurá. Úmrtnost v těchto zařízeních byla astronomická. Ve slavném florentském nalezinci v 15. století zemřelo 70 % dětí do pěti let. V Paříži v 18. století to bylo téměř 90 %.

Matěj: Devadesát procent? To je skoro jistá smrt.

Anna: Bohužel. Byly přeplněné, chyběla hygiena, personál, a hlavně mateřské mléko. Byla to v podstatě legální forma, jak se zbavit nechtěného dítěte.

Matěj: To nás přivádí k celkové úmrtnosti. Jak dlouho se lidé v raném novověku vlastně dožívali? Tedy, pokud měli to štěstí a přežili dětství.

Anna: Ta čísla jsou pro nás dnes skoro nepředstavitelná. Střední délka života při narození, tedy naděje dožití, se pohybovala mezi 25 a 35 lety.

Matěj: Třicet let? To bych měl už skoro po všem!

Anna: No, měl bys to za pár. V dobách velkých krizí, jako byla třeba morová rána ve 14. století, to mohlo klesnout dokonce ke dvaceti letům.

Matěj: Uf. A kdo umíral nejvíc?

Anna: Když si úmrtnost zobrazíme v grafu podle věku, má tvar písmene U. Obrovská je na samém začátku života, pak prudce klesá a nejnižší je někde mezi 10 a 15 lety. Potom zase pomalu a jistě stoupá až k vysokému věku.

Matěj: Takže přežít dětství byla ta největší výzva.

Anna: Jednoznačně. Zhruba 40 až 50 procent dětí se nedožilo pátých narozenin. Kojenecká úmrtnost byla mezi 150 a 350 promile. To znamená, že ze tisíce narozených dětí jich 150 až 350 zemřelo v prvním roce života.

Matěj: To jsou hrozná čísla. Když se podíváme na dospělé, bylo to riskantnější pro muže, nebo pro ženy?

Anna: V průměru měly ženy o malinko delší naději dožití, ale rozdíl nebyl velký. A neplatilo to vždy a všude. Existovalo však jedno období, které bylo pro ženy extrémně nebezpečné: věk mezi 25 a 44 lety. A důvod byl jediný – mateřství.

Matěj: Porod byl takový risk?

Anna: Obrovský. V 18. století v Evropě umíralo 11 až 12 žen na každých 1000 narozených dětí. Dnes se to vysvětluje takzvaným syndromem snížené imunity vyvolané těhotenstvím.

Matěj: Co to znamená?

Anna: Těhotenství je pro tělo obrovská zátěž a imunitní systém je oslabený. Těhotné ženy a čerstvé matky tak byly mnohem náchylnější k jakékoliv infekční nemoci, která zrovna kolovala. Nezemřely nutně na komplikace při porodu, ale třeba na chřipku, kterou by jinak zvládly.

Matěj: Takže čím víc dětí žena měla, tím větší riziko?

Anna: Přesně tak. A riziko stoupalo i s věkem rodičky. Odhaduje se, že zhruba 6 až 8 procent všech matek zemřelo v přímém důsledku mateřství. Být matkou bylo jedno z nejnebezpečnějších povolání vůbec.

Matěj: Když to shrneme – vysoká dětská úmrtnost, nebezpečné mateřství… Jaké další faktory hrály roli? Byla horší situace ve městě, nebo na venkově?

Anna: Jednoznačně ve městě. Města byla špinavá, přeplněná, s katastrofální hygienou. Byla to líheň nemocí. Naděje dožití v Ženevě 17. století byla o 20 let kratší než na okolním venkově. Města v podstatě požírala své obyvatele a přežívala jen díky neustálému přísunu lidí z venkova.

Matěj: A co sociální rozdíly? Žila šlechta déle?

Anna: Pokud zrovna nebyla válka, tak ano. Horší životní úroveň v nižších vrstvách znamenala horší stravu, horší bydlení a tím pádem i vyšší úmrtnost. Ale třeba pro mužské příslušníky šlechty to neplatilo vždy – od nich se čekalo, že budou bojovat. A ve válce umírali mladí.

Matěj: A co medicína? Ta nepomáhala?

Anna: Medicína byla, upřímně, po dlouhou dobu spíš na škodu. Církevní zákazy pitev, jako ten z koncilu v Tours v roce 1163, na staletí zabrzdily poznání lidského těla. A pronásledování „moudrých žen“, tedy bylinkářek a porodních bab, zlikvidovalo staletí praktických zkušeností. Zlepšovat se to začalo až od 17. století.

Matěj: Páni. Takže když to shrnu – krátký život, všudypřítomná smrt dětí, riskantní porody a nefungující medicína. Dnešní pohled na raný novověk to staví do úplně jiného světla.

Anna: Přesně tak. Za každým suchým číslem v matrice je příběh o přežití proti všem předpokladům. A to je na historické demografii to nejzajímavější.

Matěj: To je fascinující a zároveň trochu děsivé. Jak ale v takových podmínkách vypadaly samotné rodiny? Dnes si představujeme tu klasickou nukleární rodinu – máma, táta, děti. Ale to asi nebylo v raném novověku úplně pravidlo, že?

Anna: Vůbec ne. Ta představa je hodně moderní. Historici, jako Antoinette Fauve-Chamoux a Richard Wall, zjistili, že tehdejší domácnosti byly neuvěřitelně pestré. Vlastně rozlišili pět typů osob, které se v nich mohly vyskytovat.

Matěj: Pět typů? Tak to jsem zvědavý. Kdo to byl?

Anna: Tak za prvé, samozřejmě hlava domácnosti. To mohl být manželský pár, ale i jen jeden rodič, vdovec nebo vdova. Za druhé, jejich děti. To je ta klasika, kterou známe.

Matěj: Dobře, to dává smysl. A ti další tři?

Anna: Za třetí, ostatní příbuzní. Třeba babička, strýc, sestřenice… Za čtvrté, a to je důležité, služebnictvo. A za páté, ostatní nepříbuzné osoby. Třeba podnájemníci, staří lidé na penzi, nebo dokonce osvojené děti. Takže jedna domácnost mohla být takový malý, pestrý mikrokosmos.

Matěj: Páni. Takže zapomeňme na idylku jedné rodiny v chaloupce. Spíš to zní jako hodně rušné sdílené bydlení.

Anna: Přesně tak! A ta struktura se strašně lišila podle regionu, typu ekonomiky a toho, jestli šlo o město, nebo venkov. Najít v tom nějakou univerzální zákonitost je skoro nemožné.

Matěj: Jaké byly ty největší rozdíly mezi městem a venkovem? To mě zajímá.

Anna: Ve městech byla situace úplně jiná. Byl tam například mnohem větší podíl domácností, které vedla jen jedna osoba. Svobodný člověk nebo vdova. V některých městech to bylo extrémní.

Matěj: Extrémní jako… kolik?

Anna: Vezmi si Řím kolem roku 1650. Tam skoro polovina, padesát procent domácností, měla v čele svobodnou osobu! V Anglii v 18. století to bylo čtyřicet procent. To jsou obrovská čísla.

Matěj: To je neuvěřitelné. Více než dnes v leckterém moderním velkoměstě. A častěji to byli muži nebo ženy?

Anna: Jednoznačně ženy. Domácnosti s ženou v čele byly ve městech mnohem běžnější. Třeba ve francouzské Remeši na konci 18. století to bylo přes dvacet procent domácností. Ženy, ať už vdovy nebo svobodné, měly ve městě víc příležitostí se uživit.

Matěj: A co to služebnictvo, které jsi zmiňovala? Bylo běžné?

Anna: To je další obrovský rozdíl. Někde bylo služebnictvo téměř v každé domácnosti, hlavně ve Skandinávii a Flandrech. Jinde, třeba ve Španělsku nebo Švýcarsku, to bylo méně než třicet procent domácností. A v Anglii nebo Francii jich bylo třeba jen deset procent. Takže žádný univerzální model neexistoval.

Matěj: Zmínila jsi Anglii. Často se mluví o typickém „anglickém modelu“ rodiny. Co to znamená?

Anna: Ano, pro Anglii byla typická právě malá domácnost s jednoduchou, nukleární strukturou. Tedy rodiče a děti. Bylo tam málo dalších příbuzných, ale na druhou stranu mělo relativně hodně domácností služebnictvo. Problém je, že tenhle model se dlouho považoval za jakýsi standard, ale on platil opravdu hlavně pro Anglii.

Matěj: A jak to vypadalo jinde v Evropě?

Anna: Úplně jinak. Třeba v Belgii nebo Švýcarsku měla na začátku 19. století skoro třetina rodin u sebe ještě jednoho prarodiče. To se v Anglii nebo Francii skoro nevyskytovalo. Naopak v Dánsku nebo Norsku byly domácnosti plné dětí a služebnictva.

Matěj: Takže každá země si jela tak trochu po svém. Žádný jednotný evropský recept na rodinu.

Anna: Přesně tak. Všechno záviselo na místních zvyklostech, dědickém právu, velikosti majetku a typu hospodářství. Existovaly ale některé opravdu fascinující a specifické systémy.

Matěj: Specifické systémy? Jako například?

Anna: Typickým a skvěle prostudovaným příkladem je takzvaný Pyrenejský systém. Vyskytoval se hlavně v horských oblastech Francie a Španělska, ale podobné najdeme i v Alpách nebo Karpatech.

Matěj: A v čem byl tak zvláštní?

Anna: Všechno se točilo kolem zachování půdy a majetku v jednom rodu. Jméno rodu a statek byly nejdůležitější. Proto v každé generaci mohl dědit jen jeden jediný potomek. Ten se stal hlavou domácnosti a převzal všechno.

Matěj: Jenom jeden? Co ti ostatní sourozenci? Měli smůlu?

Anna: V podstatě ano. Uplatňovalo se právo prvorozeného, podobně jako u šlechty. Obvykle to byl nejstarší syn, ale někde to mohla být i dcera. Ten, kdo zdědil, se oženil nebo vdal a pokračoval v rodu.

Matěj: Takže buď jsi byl prvorozený a zdědil jsi farmu, nebo jsi měl smůlu a šel do světa... nebo do kláštera. To zní jako dost drsná verze rodinné loterie.

Anna: Přesně tak. Žádné ceny útěchy se nerozdávaly. Mladší sourozenci měli mnohem menší šanci uzavřít sňatek. Buď zůstali na statku jako svobodní pomocníci, nebo museli odejít do města, do armády, do církve… Tento systém bránil dělení půdy, ale za cenu osudu ostatních dětí.

Matěj: A jaký dopad na to měla třeba Francouzská revoluce se svým heslem rovnosti?

Anna: Obrovský a vlastně negativní. Zákon, který nařizoval dělení majetku rovným dílem mezi všechny děti, tento staletí fungující systém úplně rozvrátil. Najednou se statky začaly drobit a celé komunity se dostaly do ekonomických problémů.

Matěj: To nás přivádí k další velké otázce. Jak ta struktura rodiny ovlivňovala sňatky? Kdy se lidé brali?

Anna: Velmi zásadně. Badatelé si všimli zajímavé souvislosti, kterou popsal třeba historik John Hajnal. V oblastech severozápadní Evropy, kde převládala právě ta menší, nukleární rodina, byl typicky vyšší sňatkový věk.

Matěj: Proč? Čekal bych, že když žijí sami, budou se chtít osamostatnit dřív.

Anna: Je to paradoxní, ale je to proto, že mladý pár musel počkat, až bude mít prostředky na založení vlastní, nové domácnosti. Nemohli se jen tak přiženit na velký statek jako v tom pyrenejském systému. Museli si našetřit, zdědit, získat místo. Sňatek se tak často odkládal.

Matěj: A o kolik se to lišilo?

Anna: Zatímco v 16. století byly běžné sňatky kolem 21 let, v 17. a 18. století se to v severní a západní Evropě posunulo na 25–26 let pro ženy, u mužů ještě výš. Naopak v jižní a východní Evropě byly sňatky stále časnější a v podstatě univerzální.

Matěj: Takže na severozápadě si lidé museli počkat. Znamená to taky, že víc lidí zůstalo svobodných po celý život?

Anna: Ano, takzvaný definitivní celibát byl mnohem častější. Zvláště u žen ve městech. Nebyla to vždy jejich volba. Mohlo jim chybět věno, vhodný partner, nebo prostě „propásly“ vhodný věk, protože muž se aktivně ženil, ale dívka byla spíše „provdávána“. Byl to sociální, ne individuální akt.

Matěj: Jak častý byl ten celibát? Mluvíme o pár procentech?

Anna: Někde mnohem víc. Na Islandu zůstávalo svobodných přes 20 % žen. V Norsku přes 10 %. Ve městech to bylo ještě výraznější. Mnoho mladých lidí přicházelo z venkova za prací, doufali v lepší život, ale často se jim nepodařilo zapadnout a založit rodinu.

Matěj: Poslední otázka k tomuhle tématu, Anno. Když byly rodiny tak různé, jak se staraly o staré a nemocné členy?

Anna: I to se lišilo. V systémech s velkými, rozšířenými rodinami, jako byl ten pyrenejský, se o staré postarala rodina. Byla to jejich povinnost. Ale třeba v Anglii, kde převládala malá nukleární rodina, byla mnohem rozšířenější kolektivní výpomoc – obecní chudobince, špitály, církevní charita.

Matěj: Takže čím menší rodina, tím větší role pro komunitu a „stát“. To je fascinující paralela k dnešku. Anno, dnes to byla neuvěřitelná jízda. Od dětské úmrtnosti a moru jsme se dostali až k rodinným loteriím v Pyrenejích. Co je ten klíčový poznatek, který bychom si z dnešního dílu o historické demografii měli odnést?

Anna: Asi to, že bychom se měli vyvarovat zjednodušování. Minulost nebyla jednolitá. Život byl krátký a křehký, ale rodinné a společenské struktury byly neuvěřitelně rozmanité a přizpůsobivé. A že za každým statistickým údajem, ať už o úmrtnosti, sňatečnosti nebo velikosti domácnosti, se skrývá skutečný lidský příběh plný boje, strategie a naděje.

Matěj: Skvěle řečeno. Takže žádná idylická minulost, ale ani ne jen temný středověk. Prostě komplexní svět plný lidí, kteří se snažili žít, jak nejlépe uměli. Moc ti děkuji, Anno, za úžasné vhledy.

Anna: Já děkuji za pozvání, Matěji. Bylo mi potěšením.

Matěj: A my děkujeme vám, našim posluchačům, že jste byli s námi. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového a že se na svět našich předků teď díváte trochu jinýma očima. To byl poslední díl naší série. Mějte se krásně a třeba zase někdy u podcastu Studyfi na slyšenou!