Podcast na Demografické charakteristiky raně novověké Evropy

Kapitoly

Detektivové minulosti

Kdo s kým bydlel?

Svatba jako sociální událost

Plodnost a péče o seniory

Život na hraně smrti

Mýtus o velké rodině

Dům plný cizích lidí

Pyrenejský systém aneb kdo zdědí dům

Kdy se brát a proč čekat

Šokující čísla

Děti na okraji společnosti

Naděje na dožití

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Petr: Když sledujete historický seriál, třeba Hru o trůny, a vidíte, jak tam postavy umírají jako na běžícím pásu nebo se berou v patnácti… napadlo vás někdy, jak blízko to je k realitě? A jak to vůbec historici zjišťují, když tehdy nebyly žádné statistiky?

Karolína: Přesně tuhle záhadu dneska rozluštíme. A je to napínavější, než by se mohlo zdát!

Petr: Skvěle! Posloucháte Studyfi Podcast, kde odhalujeme, co se skrývá za fakty z učebnic. Takže, Karolíno, jak se zkoumá něco, o čem nemáme žádné tabulky a grafy?

Karolína: No, historici se v podstatě stávají detektivy. Tomuto období říkáme protostatistické. To znamená, že sice nemáme oficiální sčítání lidu, ale máme jiné stopy.

Petr: Jaké stopy? Nějaké tajné deníky?

Karolína: Skoro! Hlavním zdrojem jsou matriční záznamy. Tedy církevní knihy, kam se zapisovaly křty, sňatky a pohřby. Z těchhle nepřímých informací dokážeme sestavit statistické soubory.

Petr: Aha, takže vezmete starou farní knihu a najednou víte, jak lidé žili?

Karolína: V podstatě ano. Zjistíme, v kolika letech se lidé brali, kolik měli dětí, kdy umírali… Ale má to háček. Data jsou mnohem lepší pro severozápadní Evropu, jako Anglii nebo Francii, než třeba pro Balkán. Takže naše znalosti jsou tak trochu… děravé.

Petr: Chápu. Takže nemůžeme říct, že celá Evropa žila stejně.

Karolína: Vůbec ne! A musíme rozlišovat mezi klidnými lety a obdobím krizí. Války, hladomory nebo epidemie dokázaly demografickou křivkou pořádně zamávat.

Petr: Dobře, pojďme se podívat na rodiny. Dneska je běžné, že se mladí odstěhují a založí si vlastní domácnost. Bylo to tak vždycky?

Karolína: To je skvělá otázka! Francouzský sociolog Le Play v 19. století popsal tři hlavní typy rodin, které v Evropě existovaly souběžně. První je ta, kterou znáš – nukleární rodina.

Petr: Tedy máma, táta, děti.

Karolína: Přesně. Jeden manželský pár a jejich děti. Jakmile se vezmou, založí si novou, vlastní domácnost. Říká se tomu neolokace. Tento typ byl typický pro severozápad Evropy, třeba Anglii nebo Skandinávii.

Petr: A ty další typy?

Karolína: Druhý typ je „joint-family“, neboli složená domácnost. Představ si dům, kde bydlí rodiče a všichni jejich synové si přivedou své manželky. Dcery se naopak vdávají pryč.

Petr: Páni, to muselo být… plno a hlučno.

Karolína: To rozhodně! V jedné domácnosti tak žilo několik manželských párů stejné generace. Tento model byl běžný ve východní Evropě, Asii a Africe.

Petr: A ten třetí?

Karolína: Tomu se říká „stem family“ nebo kmenová rodina. Tady v domě zůstává jen jeden potomek, který převezme hospodářství, a přivede si partnera. Ostatní sourozenci buď odejdou, nebo zůstanou svobodní.

Petr: Takže v domě je vždy jen jeden pár z každé generace? Děda s babičkou, táta s mámou, a pak já se ženou?

Karolína: Přesně tak! To zajišťovalo stabilitu hospodářství, které se nedrobilo. Tenhle typ najdeme hlavně ve Středomoří nebo v horských oblastech jako Alpy.

Petr: Mluvili jsme o rodinách, ale co sňatky? Bylo to jako dneska, kdy se lidi berou z lásky, nebo to byla spíš obchodní dohoda?

Karolína: Láska byla spíš bonus. Sňatek byl hlavně sociální a ekonomická záležitost. Nebyla to individuální volba, ale rozhodnutí celé rodiny. Muž se ženil, ale dívka byla provdávána.

Petr: To zní dost drsně. V kolika letech se vlastně brali? Ve filmech to vypadá, že holky vdávali skoro ještě jako děti.

Karolína: To je častý mýtus. Věk při sňatku se lišil. Zatímco mužům bylo často kolem třiceti, ženy se vdávaly průměrně deset let po pubertě, takže spíš kolem dvacítky.

Petr: A co ti, co se nikdy nevzali? Existoval tehdy „definitivní celibát“?

Karolína: Ano, a byl častější u žen, zvlášť ve městech. U mužů byl celibát často důsledkem neúspěchu – neměli majetek, dědictví, prostě si nemohli dovolit založit rodinu.

Petr: A u žen?

Karolína: U žen to bylo složitější. Mohly ztratit příležitost kvůli nedostatku věna, nebo prostě nenašly „vhodnou partii“. Ve venkovském prostředí byl celibát vzácný, ale třeba na Islandu se ve věku 50-59 let nikdy nevdalo až 23 % žen!

Petr: To je skoro každá čtvrtá. Proč zrovna tam?

Karolína: To byla opravdu výjimka, spojená s tamními drsnými podmínkami. Obecně ale platilo, že ve městech, kam se lidé stěhovali za prací, bylo svobodných víc. Neměli tam rodinné vazby a ženy se naučily být nezávislejší.

Petr: Dobře, takže máme sňatek. Kolik dětí se v takové rodině průměrně narodilo?

Karolína: To se strašně lišilo. Byly obrovské rozdíly rodinu od rodiny. Záleželo na zdraví rodičů a hlavně na úmrtnosti. V jedné studii z Rouenu mělo 16 % žen méně než pět dětí, ale 42 % jich mělo více než osm!

Petr: Osm dětí! To si dneska neumíme představit. Co to ovlivňovalo?

Karolína: Například kojení. Když dítě zemřelo do jednoho roku, což bylo bohužel časté, další se narodilo dříve, protože matka přestala kojit. Délka kojení tedy prodlužovala intervaly mezi porody.

Petr: A jak to souviselo s péčí o staré? Kdo se postaral o rodiče, když už nemohli pracovat?

Karolína: Tady se krásně ukazuje rozdíl mezi typy rodin. V té „kmenové rodině“, kde generace žily spolu, se o staré a nemocné postarala rodina. Nebyly potřeba žádné chudobince nebo starobince.

Petr: Logické, všichni byli pod jednou střechou.

Karolína: Přesně. Naopak v Anglii, kde převládala nukleární rodina a mladí odcházeli, musel systém péče fungovat jinak. Tam byla mnohem rozšířenější kolektivní výpomoc – církevní nebo obecní útulky a nemocnice.

Petr: Zpátky k tomu umírání jako v seriálech. Jaká byla realita úmrtnosti v raném novověku?

Karolína: Byla vysoká a všudypřítomná. Pro demografy je typická takzvaná „U křivka“ úmrtnosti. To znamená, že nejvíc se umíralo na začátku života a pak zase na jeho konci. Nejnižší riziko bylo mezi 10 a 15 lety.

Petr: Takže dětství bylo nejnebezpečnější období?

Karolína: Jednoznačně. Kojenecká a dětská úmrtnost byla obrovská. A pak tu byla další riziková skupina – ženy v plodném věku.

Petr: Kvůli porodům?

Karolína: Ano, mateřská úmrtnost byla strašidelná. V 18. století v Evropě připadalo 11 až 12 zemřelých žen na 1000 narozených dětí. Dnes se to vysvětluje syndromem snížené imunity během těhotenství. Těhotné ženy byly mnohem náchylnější k jakékoli nakažlivé nemoci.

Petr: Takže i obyčejná chřipka pro ně mohla být smrtelná…

Karolína: Přesně tak. Navíc se ukázalo, že riziko rostlo s věkem matky. Až 8 % všech matek zemřelo v důsledku mateřství. Přesto, paradoxně, se neprokázalo, že by počet dětí ovlivnil průměrný věk dožití ženy, pokud se dožila 45 let.

Petr: To je zvláštní. A co životní úroveň? Umírali chudí víc než bohatí?

Karolína: Jednoznačně. A hlavně, města byla mnohem smrtelnějším místem než venkov. Špatná hygiena, přelidnění, rychlé šíření nemocí… Například v Ženevě v 17. století byla naděje dožití při narození jen 20 let. Ve stejné době na venkově to bylo o poznání víc.

Petr: Dvacet let! To je šílené. Takže ty historické seriály vlastně až tak nepřehánějí…

Karolína: V tomhle ohledu bohužel ne. Život v raném novověku byl křehký a nejistý. A právě díky zkoumání starých matrik můžeme dnes nahlédnout do osudů lidí, kteří žili dávno před námi.

Petr: Tyhle pohledy do minulosti jsou fascinující. Člověk si vždycky představuje takovou tu velkou, patriarchální rodinu… děda, babička, spousta dětí a strýčků v jednom domě. Ale z toho, co říkáš, to asi nebylo tak jednoduché, že?

Karolína: Přesně tak. To je jeden z největších mýtů. Ve skutečnosti byla struktura domácností v minulosti neuvěřitelně pestrá. A právě to, jak byla domácnost složená, nám říká hrozně moc o tehdejší společnosti.

Petr: Dobře, tak jak to tedy bylo? Co definovalo domácnost? Nebyla to jen rodina?

Karolína: Vůbec ne. Historici Antoinette Fauve-Chamoux a Richard Wall přišli s takovým hezkým rozdělením. Řekli, že v každé domácnosti můžeme najít pět typů osob.

Petr: Pět typů? Jsem napjatý…

Karolína: První je samozřejmě hlava domácnosti. To mohl být manželský pár, ale klidně i jen jeden rodič, vdovec nebo vdova.

Petr: Jasně, to dává smysl.

Karolína: Pak jsou tu děti. Třetím typem jsou ostatní příbuzní – babičky, tety, bratranci… ti, co bydlí s rodinou.

Petr: Zatím to zní jako ta moje představa velké rodiny.

Karolína: Počkej, teď to přijde. Čtvrtý typ je služebnictvo. A pátý typ jsou všichni ostatní, kteří neměli s hlavou domácnosti příbuzenský vztah. Třeba podnájemníci, staří lidé na penzi nebo třeba i osvojené děti.

Petr: Páni. Takže domácnost byla spíš taková malá komunita nebo… firma, než jen rodina.

Karolína: Přesně tak! A právě poměr těchto pěti skupin se lišil místo od místa a taky v čase. Najít v tom nějakou univerzální zákonitost je prakticky nemožné.

Petr: Takže neexistoval jeden „evropský model“ domácnosti?

Karolína: Vůbec ne. Našli bychom spíš určité typičtější rysy pro různé oblasti. Třeba vás asi překvapí, jak běžné byly domácnosti, kde v čele stál svobodný člověk.

Petr: Jako že někdo žil sám? To bych v té době nečekal.

Karolína: Přesně. A nebylo jich málo. V mnoha evropských zemích to bylo až 25-30 % domácností. A hlavně ve městech to číslo letělo nahoru. Třeba v Římě v polovině 17. století to byla polovina všech domácností!

Petr: Padesát procent? To je neuvěřitelné. Proč zrovna ve městech?

Karolína: Města nabízela víc příležitostí, jak se uživit samostatně, i pro ženy. Třeba ve francouzské Remeši na konci 18. století vedlo ženy přes dvacet procent domácností. Na venkově to bylo mnohem vzácnější.

Petr: A co to služebnictvo? To si představuju jen u bohatých. Bylo běžné?

Karolína: Záleželo kde. V tomhle byla Evropa taky neskutečně rozmanitá. Ve Skandinávii, třeba na Islandu nebo v Dánsku, bylo služebnictvo skoro v každé domácnosti. Nebylo to jen o luxusu, byla to součást ekonomiky.

Petr: Skoro v každé? To si nedovedu představit. A jinde?

Karolína: Jinde to bylo jiné. Třeba v Anglii mělo služebnictvo jen asi deset procent domácností. Podobně ve Francii. Tam zase bylo běžnější, že si řemeslník vzal do dílny tovaryše, který s ním i bydlel, ale nebyl to klasický sluha.

Petr: Takže nešlo jen o příbuzné, ale i o zaměstnance a podnájemníky… Ten dům musel být občas pěkně plný.

Karolína: A jak! Hlavně ve velkých městech jako Londýn nebo Řím. Tam to bylo dané i tím, že existovaly různé špitály, útulky a charitativní organizace. Lidé bez rodiny tak často našli útočiště v jiné domácnosti, i když nebyli příbuzní. Ve výsledku na jednu domácnost v těchto městech připadal v průměru víc než jeden člověk, který nebyl s rodinou nijak spřízněný.

Petr: Takže velikost a složení domácnosti hodně záviselo na místní ekonomice a zvyklostech. Dává to smysl. Existoval nějaký extrém? Nějaký opravdu specifický typ rodinného uspořádání?

Karolína: Určitě. Skvělý a dobře prostudovaný příklad je takzvaný Pyrenejský systém, který se vyskytoval hlavně v horských oblastech.

Petr: Pyrenejský systém... Zní to trochu jako nějaká šachová strategie.

Karolína: To možná trochu je. Ale pro přežití rodiny. Představ si horskou oblast, kde je málo půdy. Nemůžeš ji donekonečna dělit mezi všechny děti. To by za chvíli nikdo neměl nic.

Petr: To je pravda.

Karolína: Takže tenhle systém byl založený na silné vazbě k půdě a rodu. Klíčové bylo, že v každé generaci byl jen jeden jediný dědic. Ten převzal celý statek a stal se novou hlavou domácnosti.

Petr: Jen jeden? A co ti ostatní? Sourozenci?

Karolína: No, ti měli smůlu. Měli mnohem menší šanci se oženit nebo vdát. Buď zůstali na statku jako svobodní pomocníci, nebo museli odejít pryč – do města, do armády, do kláštera…

Petr: To je docela drsné. Takže jen prvorozený syn měl právo na všechno?

Karolína: Často ano, ale ne vždy. Někde dědilo prvorozené dítě bez ohledu na pohlaví, jinde dědice vybírala celá rodina. Rozhodující byla manželská smlouva toho dědice nebo dědičky. Všechno se točilo kolem zachování majetku vcelku.

Petr: Chápu. Bylo to pragmatické, i když pro ty mladší děti asi dost těžké. A tenhle systém byl jen v Pyrenejích?

Karolína: Ne, podobné modely bychom našli i jinde v hornatých oblastech Evropy. V Alpách, v Karpatech na Slovensku či v Polsku, ale i v Bretani nebo na Korsice. Všude, kde byla půda vzácná a rodina na ní byla existenčně závislá.

Petr: To všechno muselo mít obrovský vliv na to, kdy a koho si lidé brali, ne?

Karolína: Naprosto zásadní. Právě struktura domácnosti a možnosti založit si vlastní živobytí přímo ovlivňovaly sňatečnost. Badatelé si všimli, že existuje taková pomyslná dělicí čára napříč Evropou.

Petr: Dělicí čára? Povídej.

Karolína: V severozápadní Evropě – tedy Skandinávie, Britské ostrovy, německy mluvící země a sever Francie – převládal model menší, takzvané nukleární rodiny. Tam, kde byly omezené možnosti zakládat nové domácnosti, lidé se sňatkem čekali.

Petr: Čekali? Proč?

Karolína: Protože si nemohli dovolit založit rodinu, dokud neměli zajištěné živobytí. Odklad sňatků byla vlastně taková přirozená forma regulace populace. Zkrátka, když nebylo kam jít a z čeho žít, lidé se nebrali tak brzy.

Petr: A na druhé straně té čáry?

Karolína: V jižní a východní Evropě byly sňatky obecně časnější a běžnější. Ale pozor, není to absolutní pravidlo. Všude existovaly výjimky.

Petr: Máme nějaká konkrétní čísla, jak se ten věk měnil?

Karolína: Máme. A je vidět jasný trend. Třeba na venkově v Normandii se lidé před rokem 1550 brali v průměru ve 21 letech. O sto let později už to bylo 25-26 let. To je obrovský skok.

Petr: O pět let… to je celá jedna generace dětí, která se nenarodila tak brzy.

Karolína: Přesně tak. Samozřejmě byly rozdíly. Ve švýcarském kantonu Uri se ještě v 17. století vdávalo 40 % dívek před dvacátým rokem života. Ale obecný trend v Evropě směřoval k pozdějším sňatkům.

Petr: Takže shrnuto… žádná idylická velká rodina. Spíš složitý a někdy i dost tvrdý systém, který se snažil udržet rovnováhu mezi lidmi a zdroji.

Karolína: Lépe bych to neřekla. Domácnost byla základní ekonomická jednotka. A její podoba nám ukazuje, jak se lidé adaptovali na podmínky, ve kterých žili. Někdy to znamenalo mít dům plný cizích lidí, jindy zase poslat vlastní děti do světa.

Petr: Každá doba měla zkrátka svoje. Je to fascinující, jak nám demografie může odhalit každodenní život lidí před staletími. Díky moc, Karolíno. A příště se podíváme na…

Karolína: Ale je tu ještě jedno téma, Petře, které k tomu všemu patří. A je... dost ponuré.

Petr: Nech mě hádat. Dětská úmrtnost?

Karolína: Přesně tak. Protože ta čísla jsou z dnešního pohledu naprosto šokující.

Petr: Tak schválně, jak moc šokující?

Karolína: Až do konce 18. století se 40 až 50 procent narozených dětí nedožilo svých pátých narozenin.

Petr: Polovina… To je strašné. To si vůbec neumím představit. A co kojenecká úmrtnost, tedy do jednoho roku?

Karolína: Ta se pohybovala mezi 150 a 350 promile. To znamená, že ze tisíce narozených dětí jich 150 až 350 zemřelo, než sfoukly první svíčku na dortu. Tedy, kdyby nějaké dorty měly.

Petr: To je opravdu drsné.

Karolína: To souvisí i s dětmi narozenými mimo manželství, že? Bylo jich hodně?

Petr: Ano, na venkově překvapivě málo, jen tak 2 až 3 procenta. Ve městech to bylo horší. A s tím se pojí problém odložených dětí.

Karolína: Proč je prostě odkládali?

Petr: Protože potrat byl církví zakázaný, bral se jako vražda. Takže infanticida, zabití novorozence, na sebe vzala takovou rituální podobu… Matka dítě prostě odložila na práh kostela. Doufala, že se ho někdo ujme.

Karolína: Hrůza.

Petr: Aby se tomu zamezilo, začaly už od středověku vznikat nalezince. Třeba ve Florencii měli instituci Santa Maria degli Innocenti, kam se přijímalo až 900 dětí ročně. Jenže… 70 procent z nich zemřelo do pěti let.

Karolína: Takže to moc nefungovalo. Spíš to byla taková… čekárna na smrt.

Petr: V podstatě ano. V pařížském nalezinci v 18. století umíralo skoro 90 % dětí. Bylo to systémové selhání.

Karolína: Jaká tedy byla průměrná délka života, když tolik dětí zemřelo tak brzy?

Petr: Naděje dožití při narození se pohybovala mezi 25 a 35 lety. Zní to hrozně, ale když člověk přežil dětství, měl už slušnou šanci dožít se stáří.

Karolína: Bylo to všude stejné?

Petr: Vůbec ne. Byly obrovské regionální rozdíly. Obecně platilo, že na severu a západě Evropy byly podmínky lepší než na jihu a východě. Zřejmě kvůli mírnějšímu klimatu.

Karolína: Takže žádná vedra v létě, žádné kruté mrazy v zimě.

Petr: Přesně. Třeba v Anglii po skončení morových ran a válek ve 14. a 15. století stoupla naděje dožití až na 40 let, což bylo na tehdejší dobu fantastické číslo. Ale stačila válka nebo epidemie a všechno bylo jinak.

Karolína: Takže když to celé shrneme... život byl křehký, nejistý a krátký. Obzvlášť pro děti. Všechny ty strategie, o kterých jsme mluvili minule – sňatky, složení domácností – byly vlastně jen způsob, jak v tomhle drsném světě vůbec přežít.

Petr: Lépe bych to neřekla. Demografie nám ukazuje minulost bez růžových brýlí. Ne idylický venkov, ale každodenní boj o přežití.

Karolína: Bylo to fascinující a místy i mrazivé. Petře, moc ti děkuju za všechny tyhle vhledy do života našich předků.

Petr: Já děkuju za pozvání, Karolíno. Bylo mi potěšením.

Karolína: Tak tedy za celý Studyfi Podcast, díky za poslech a zase někdy na slyšenou!