Podcast na Dějiny tělesné výchovy a sportu

Kapitoly

Úvod do starověké Číny

Kung-fu a filozofie

Jóga a moudrost Indie

Kréta a nebezpečné skoky

Řecko a zrození gymnázia

Středověk a tělo

Výchova rytíře

Rytířské turnaje

Život mimo hrady

Znovuzrození sportu

Sen barona de Coubertina

Amatéři versus profesionálové

Symboly a nové výzvy

Švédský systém Pera Linga

Kritika a nové směry

Francouzská přirozená škola

Tělocvik zpátky ve škole

Povinná hodina tělocviku

Od nářadí ke hrám

Sport na univerzitách

Fenomén jménem Sokol

Konkurence pro Sokol

Vznik skautingu

Zastřešení sportu a Olympijský výbor

Turistické kluby

Český skauting

Závěrečné shrnutí

Přepis

Filip: Představ si studenta jménem Wang. Žije v Číně, zhruba před čtyřmi a půl tisíci lety. Každé ráno nevstává, aby šel do školy jako my, ale aby v klášteře cvičil sestavy, které propojují dech, sílu a mysl. Tohle není jen rozcvička, je to základ jeho vzdělání i zdraví.

Eliška: Přesně takový obraz nám dává nejstarší známá soustava tělesné výchovy na světě. A právě tam dnes začneme. Tohle je Studyfi Podcast.

Filip: Takže, starověká Čína. Když se řekne cvičení, většině z nás asi naskočí kung-fu. Bylo to tehdy opravdu takové, jak to známe z filmů?

Eliška: No, ne úplně s těmi létajícími kopy, ale základ je tam. Tehdejší Kung-fu byla spíš propracovaná léčebná a zdravotní gymnastika. A hádej, kdo byli její největší propagátoři.

Filip: Tipoval bych nějaké generály nebo vojáky?

Eliška: Blízko, ale ne tak docela. Byli to hlavně kněží a filozofové, jako třeba Lao-C' nebo Konfucius. Chápali, že zdravé tělo je propojené se zdravou myslí.

Filip: To dává smysl. Takže nešlo jen o boj, ale hlavně o zdraví a vnitřní rovnováhu?

Eliška: Přesně tak. Samozřejmě tu byl i vojenský výcvik, který kladl důraz na vytrvalost. Ale vedle toho existovaly masáže, akupunktura nebo třeba tanec Ra-Vo. A dokonce se tu zrodily i první hry s míčem.

Filip: Dobře, z Číny se pojďme přesunout o kousek dál, do Indie. Tam to bylo podobné?

Eliška: V mnohém ano, ale měli svůj vlastní unikátní systém. V Indii, v harappské civilizaci, vznikl systém, který známe dodnes – jóga. Nebyla to jen tělesná cvičení, ale celá filozofie a životní styl, součást vyšších společenských vrstev.

Filip: Takže jóga není jenom o tom, dát si nohu za hlavu a relaxovat.

Eliška: Rozhodně ne. Cílem jógy bylo propojení duše s božským principem. Šlo o nadvládu psychického nad fyzickým. Jejich výchovný systém, zvaný *desenio*, dokonce obsahoval pět duševních a pět fyzických disciplín, třeba box, plavání nebo skok.

Filip: To je fascinující. A co Evropa? Kde to všechno začalo tady? Vsadil bych se, že v Řecku.

Eliška: Správná sázka, ale ještě před slavnými Řeky tu byla úžasná minojská kultura na Krétě. Byli to skvělí obchodníci, mořeplavci a byli neuvěřitelně mírumilovní. Jejich paláce ani neměly hradby.

Filip: A jaký sport bys u mírumilovných obchodníků čekala?

Eliška: Něco, co bys asi nečekal! Jejich nejvýznamnější a nejnebezpečnější sportovní aktivitou byl akrobatický přeskok přes běžícího býka.

Filip: Počkat, cože? Přeskok přes býka? To zní jako... extrémně špatný nápad.

Eliška: To ano, ale mělo to obrovskou sportovní i rituální hodnotu. Ukazuje to, jakou úroveň obratnosti a odvahy si cenili. A zajímavé je, že v jejich společnosti měly vysoké postavení i ženy.

Filip: Dobře, od Kréty už je to jen kousek k pevninskému Řecku, které položilo základy celé západní civilizaci. Jak to bylo s tělesnou výchovou tam?

Eliška: V Řecku byla tělesná výchova právem a zároveň povinností každého svobodného občana. Nebyla to jen zábava, byla to součást identity. Vznikaly *palaistry*, což byly v podstatě bezplatné zápasnické školy.

Filip: A odtud se asi vzalo i slovo gymnázium, že?

Eliška: Přesně. Gymnázia byla místa pro přípravu na závody, ale nejen to. Učila se tam i filozofie, řečnictví, literatura... Byla to centra vzdělanosti a kultury. Své školy tam měli i Platón nebo Aristotelés.

Filip: Takže původní gymnázium bylo vlastně spojení tělocvičny a univerzity. To je neuvěřitelné, jak se ten význam posunul.

Eliška: Je to tak. A právě v Řecku, v Homérově Iliadě, najdeme i něco, co bychom mohli nazvat první sportovní reportáží na světě – popis her na počest padlého hrdiny Patrokla. Ale to už je začátek další velké kapitoly.

Filip: První sportovní reportáž... a hned v Iliadě. To je fascinující. Ale po antice přišel středověk a s ním, předpokládám, velká změna. Jak to bylo s tělesnou výchovou v době rytířů a katedrál?

Eliška: Přesně tak, Filipe. Byla to obrovská změna. Středověk byl definován křesťanstvím, které kladlo obrovský důraz na duchovno a posmrtný život. Tělo bylo často vnímáno jako něco hříšného, jako schránka duše, o kterou není potřeba moc pečovat.

Filip: Takže konec sportování? Všichni se jen modlili a čekali na spásu?

Eliška: No, ne tak docela. To je právě ten paradox. Na jedné straně tu máme asketismus, odříkání si tělesných slastí. Ale na straně druhé... tu máme rytířskou kulturu. A ta byla na fyzické zdatnosti přímo založená.

Filip: Jasně, rytíř nemohl být žádné ořezávátko. Jak taková výchova budoucího rytíře vypadala? Bylo to něco jako sparťanský dril?

Eliška: Bylo to systematické a začínalo to už v sedmi letech, kdy chlapec odešel z domova jako páže. Učil se obsluze u stolu, hudbě, tanci... ale hlavně se připravoval fyzicky. A všechno to směřovalo k ideálu rytíře, který měl splňovat sedm rytířských ctností.

Filip: Sedm ctností? To zní jako nějaký strom dovedností ve videohře.

Eliška: Vlastně jo! Pět z nich bylo fyzických: jízda na koni, šerm, zápas, střelba z luku a lov. A k tomu dvě duševní: hra v šachy a skládání veršů. Takže to nebyl jen hrubý svalovec, ale i gentleman.

Filip: A tyhle dovednosti si pak rytíři poměřovali na turnajích, že? To si představuju jako velkou show. Koně, brnění, kopí...

Eliška: Přesně. Rytířské turnaje byly obrovská společenská událost. Měly dvě hlavní formy. Skupinový boj, takzvaný „buhurt“, což byla v podstatě cvičná bitva. A pak slavnější individuální souboj dvou rytířů na koních s kopími, kterému se říkalo „tjost“.

Filip: Takže to byl vlastně takový středověký extraligový zápas. Ale šlo tam i o život, ne?

Eliška: Mohlo jít. Někdy to byl boj na život a na smrt, třeba při řešení soudních sporů. Ale většinou šlo o shození protivníka z koně. Pro spoustu zchudlých rytířů to byla i forma obživy. Vítěz bral brnění a koně poraženého, což byl obrovský majetek.

Filip: Dobře, to byla šlechta. Ale co dělal ten zbytek? Ten třetí stav, poddaní a měšťané? Ti taky nějak sportovali, nebo jen pracovali na poli?

Eliška: I oni měli své hry a zábavy, i když samozřejmě ne tak okázalé. Oblíbené byly různé míčové a pálkovací hry, běžecké závody, zápas, tanec... A ve městech se začaly objevovat i první šermířské školy a bratrstva.

Filip: Takže pohyb byl součástí života všech. Jen v jiné formě.

Eliška: Přesně tak. Ale tenhle svět se měl brzy změnit. Po temném středověku přišlo něco, co obrátilo pozornost zpátky k člověku, k jeho tělu a k antickým ideálům... a tomu se říkalo renesance. Ale o tom si povíme zase příště.

Filip: Eliško, minule jsi mluvila o renesanci, o návratu k antickým ideálům. A já si říkám, jestli se něco podobného nestalo i ve sportu.

Eliška: Přesně tak, Filipe! Bylo to takové sportovní obrození. Začalo to hlavně v 19. století v Anglii. Tam se zrodila myšlenka fair play a moderní sportovní pravidla.

Filip: Takže konec středověkému divočení a začátek gentlemanských pravidel?

Eliška: Dá se to tak říct. Velkou zásluhu na tom měl profesor Thomas Arnold. Ten pochopil, že sport ve školách, jako třeba v Rugby, formuje charakter.

Filip: A odtud se to šířilo dál?

Eliška: Ano. Začaly vznikat první sportovní kluby na středních a vysokých školách. Lidé se sdružovali, platili příspěvky, dodržovali stanovy... Hráli kriket, veslovali, boxovali, později přišel fotbal.

Filip: A kde se v tomhle příběhu objeví olympijské hry? To zní pořád spíš lokálně.

Eliška: K tomu se dostaneme. S rostoucími mezinárodními styky bylo potřeba sjednotit pravidla. Vznikaly národní svazy, jako třeba anglická Football Association už v roce 1863.

Filip: Jasně, aby věděli, jak hrát, i když přijedou na návštěvu do jiné země.

Eliška: Přesně. A právě tehdy na scénu vstupuje Pierre de Coubertin. Francouzský baron, který byl fascinován antickým ideálem kalokagathie – souladem těla a ducha.

Filip: Ten chtěl obnovit antické hry?

Eliška: Přesně. V roce 1894 svolal do Paříže I. Olympijský kongres. A tam se zrodila myšlenka moderních olympijských her a vznikl Mezinárodní olympijský výbor, známý jako MOV.

Filip: A první hry byly kde jinde než v Řecku.

Eliška: Samozřejmě! V Athénách v roce 1896. A Coubertin stanovil základní principy – hry jednou za čtyři roky, pokaždé v jiném městě, a rovnost všech sportovců.

Filip: Ta rovnost ale měla jeden velký háček, ne? Mluvím o amatérismu.

Eliška: To byl obrovský spor. Původní myšlenka byla, že se účastnit mohou jen amatéři. Tedy ti, kteří za sport nedostávají peníze.

Filip: Proč vlastně? Co bylo špatného na tom být profesionál?

Eliška: Tehdy bylo měřítko trochu jiné. Amatér byl ten, kdo nevykonával manuální práci. Byl to ideál gentlemana, který sportuje pro radost, ne pro obživu.

Filip: Takže dělník, i když byl sebelepší, měl smůlu?

Eliška: V podstatě ano. Bylo to dost třídní. Později se to změnilo na přímý příjem peněz za sport. Ale tyhle spory vedly k vyškrtnutí třeba tenisu nebo fotbalu z her na nějakou dobu.

Filip: Coubertin je taky autorem těch slavných kruhů, že?

Eliška: Ano, olympijský symbol a vlajka, kde pět kruhů reprezentuje pět propojených kontinentů. Poprvé vlála na hrách v Belgii v roce 1920. Tam také sportovci poprvé skládali olympijskou přísahu.

Filip: A do toho se začal rozvíjet i ženský sport. To asi taky nebylo jednoduché.

Eliška: Vůbec ne. V roce 1922 dokonce vznikla Mezinárodní federace ženských sportů, která si pořádala vlastní ženské světové hry! Teprve pak MOV zařadil více ženských disciplín na program.

Filip: Takže si to musely vybojovat. No a co naši zástupci? Měli jsme někoho v MOV?

Eliška: Jistě, jedním z prvních členů byl Jiří Guth-Jarkovský. A o mnoho let později, v roce 1996, se členkou stala i Věra Čáslavská.

Filip: Skvělé. Celé to hnutí ale čelilo i mnohem temnějším výzvám, že? Politika, doping, skandály...

Eliška: Přesně tak. Ale to už je kapitola, která se naplno otevřela po druhé světové válce. A o tom si povíme zase příště.

Filip: Dobře, než se ale ponoříme do poválečné éry, jaké vlastně byly ty hlavní tělovýchovné směry předtím? Odkud se to všechno vzalo?

Eliška: Výborná otázka! Velký vliv měl především švédský systém, jehož základy položil Pér Henrik Ling. Jeho myšlenka byla vlastně docela revoluční.

Filip: V čem přesně?

Eliška: Tvrdil, že každé cvičení musí vycházet ze znalosti lidského těla. Cílem bylo správné držení těla a harmonický rozvoj, ne jen slepé opakování cviků. Používal i nářadí jako lavičky, kladiny a žebříky pro zefektivnění.

Filip: Takže konec bezhlavému máchání rukama a nohama.

Eliška: Přesně tak! Ling dokonce cvičení dělil na pedagogická, vojenská, zdravotní a estetická. Každé mělo svůj jasný cíl.

Filip: To zní neuvěřitelně promyšleně. Ale vsadím se, že ne všichni s ním souhlasili, že?

Eliška: To si piš. Velkým kritikem byl Francouz Georges Demenÿ. Odmítal Lingovy statické, uměle vytvořené pózy a prosazoval přirozený, plynulý pohyb.

Filip: Klasický souboj dvou různých filozofií. Zní to jako sportovní verze Marvel vs. DC.

Eliška: Něco na tom bude. A ze švédského systému se vyvinuly i další směry. Třeba Finka Elli Bjorkstenová přidala rytmický pohyb s hudbou, což je základ moderní gymnastiky.

Filip: A co ten francouzský směr? Ten přirozený?

Eliška: Ten reprezentoval hlavně Francisco Amoros. Vycházel z přirozených lidských činností – chůze, běhu, skoku. Dokonce vymýšlel nové přístroje, jako Ergograf na měření lidské práce.

Filip: Takže tu máme vědecký, anatomický přístup proti tomu přirozenému. A právě tenhle střet a vývoj položil základy moderní tělovýchovy, o které se bavíme dnes.

Eliška: Přesně tak. Tyto vědecké přístupy odstartovaly úplně novou éru. A právě v ní se začaly objevovat i první velké sportovní hvězdy... ale to už je zase jiné téma.

Filip: No jasně, první sportovní hvězdy… ale než se k nim dostaneme, jak se všechny ty nové vědecké nápady o těle promítly do školství? Stal se z tělocviku konečně plnohodnotný předmět?

Eliška: No, cesta to byla trnitá. Tělesnou výchovu do škol vrátili vlastně už humanisté, třeba Jezuité dbali na všestranný rozvoj. Ale pak přišlo osvícenství, které upřednostňovalo hlavně rozum...

Filip: A na nějaké skákání a běhání nebyl čas, co?

Eliška: Přesně tak. Tělocvik zase ze škol téměř zmizel. Zlom přišel až s válkami. Najednou si státy uvědomily, že potřebují fyzicky zdatné obyvatelstvo. A tak se začalo znovu cvičit, hlavně podle myšlenek filantropistů jako byl GutsMuths.

Filip: Takže armáda byla vlastně ten hlavní motor pro zavedení tělocviku. Kdo s tím přišel jako první?

Eliška: Jako úplně první zavedlo povinnou tělesnou výchovu Dánsko, a to už v roce 1814. V našich končinách byl klíčový rok 1869, kdy se tělocvik stal povinným v Rakousku-Uhersku.

Filip: To zní jako velký pokrok. Ale předpokládám, že ne všichni učitelé z toho byli nadšení.

Eliška: To tedy nebyli. Spousta jich byla proti, protože to narušovalo jejich zavedené pořádky. Velkou zásluhu na prosazení tělocviku měl ale třeba Němec Adolf Spiess, který ho systematizoval pro školní prostředí.

Filip: Dobře, takže tělocvik už ve školách byl. Ale jak vypadal? Bylo to jen šplhání na tyči a cvičení na nářadí, jak si to pamatujeme z filmů?

Eliška: Zpočátku ano. Ale postupně se to měnilo. Velký vliv měla Francie, třeba Pierre de Coubertin nebo Georges Hébert, který vytvořil takzvanou „přirozenou metodu“. Ta se inspirovala právě tou přirozeností pohybu.

Filip: Takže méně strojového cvičení a více… života?

Eliška: Přesně. Nářadí a nekonečná pořadová cvičení začaly nahrazovat hry, atletika a plavání. A tady se musíme zastavit u jedné klíčové reformy – takzvané Novorakouské metody.

Filip: Novorakouská metoda? Co to bylo?

Eliška: Tu vytvořili Karl Gaulhofer a Margaret Streicherová. Kritizovali starý, strnulý systém a přišli s revoluční myšlenkou rozdělit hodinu na tři části a hlavně zavedli rozcvičky. To byl obrovský krok vpřed.

Filip: Rozcvičky! Takže za ty vděčíme Rakušanům. A co starší studenti? Rozvíjel se sport i na středních a vysokých školách?

Eliška: Určitě. Právě v meziválečném období zažil obrovský boom. V roce 1923 se konaly první mezinárodní studentské sportovní hry. A z návrhu italské studentské organizace se zrodila myšlenka... Univerziády.

Filip: Té, kterou známe dnes? Páni. Takže základy moderního školního i akademického sportu byly položeny už tehdy. A co se dělo mimo školu? Vznikala nějaká hnutí pro mládež?

Eliška: Rozhodně. A bylo jich opravdu hodně. Ta druhá polovina 19. století byla pro spolkový život naprosto klíčová. A největším fenoménem byl bezpochyby Sokol.

Filip: Jasně, Sokol! Toho zná každý. Založili ho Tyrš a Fügner, že ano?

Eliška: Přesně tak. V roce 1862. Ale co je fascinující, nebyl to jen spolek na cvičení. Mělo to mnohem hlubší myšlenku. Tyrš vycházel ze studia antické kultury a ideálu takzvané kalokagathie.

Filip: Kaloka... co? To zní jako něco, co si objednám v řecké restauraci.

Eliška: Kalokagathia. Znamená to harmonii těla i duše. Tyrš nechtěl jen cvičit svaly. Chtěl vychovávat morálně silné a vlastenecky smýšlející lidi. Sokolové měli sloužit vlasti a bojovat za českou národní emancipaci.

Filip: Takže to byla vlastně taková polovojenská přípravka s filozofickým přesahem.

Eliška: Dá se to tak říct. Dokonce zavedli na tu dobu velmi moderní prvky. Třeba demokratické tykání a oslovování „bratře“. Chtěli stvořit komunitu rovných. A jejich heslo bylo „Tužme se!“.

Filip: A jak to bylo s těmi sporty? Nebránili se jim?

Eliška: Právě že ne, ale nebyly hlavní náplní. Tyršova soustava zahrnovala klasické antické disciplíny jako zápas, šerm, ale i modernější sporty jako cyklistiku nebo bruslení. Soutěžilo se pak v takzvaných přeborech.

Filip: Takže Sokol byl takový gigant. Vznikalo vedle něj i něco jiného? Nějaké čistě sportovní kluby?

Eliška: Určitě. A je zajímavé, že ten první impuls přišel ze zahraničí. Už kolem roku 1860 si v Praze na Střeleckém ostrově založili veslařský kroužek angličtí obchodníci.

Filip: Angličané a veslování, to dává smysl. Chytli se toho i Češi?

Eliška: A jak! Hned v roce 1865 vznikla plavecká a veslařská jednota Vltaván, kde mimochodem působil i sám Tyrš. A pak se to rozjelo. Vznikaly další veslařské a bruslařské kluby jako Český klub veslařský a bruslařský nebo slavný Blesk.

Filip: Takže voda a led byly populární. A co na souši? Kromě toho cvičení v sokolovnách.

Eliška: Velký boom zažila cyklistika. V roce 1884 dokonce vznikl první český sportovní svaz vůbec — České ústřední jednoty velocipedistů. A samozřejmě turistika!

Filip: Té se taky chytil Sokol?

Eliška: Přesně. Ale brzy vznikla i samostatná organizace. Nejprve Pohorská jednota Radhošť a v roce 1888 pak legendární Klub českých turistů, KČT.

Filip: Páni, takže to skvělé značení turistických tras, které máme dodnes, má takhle hluboké kořeny. To je neuvěřitelné.

Eliška: Je to tak. Ta síť vznikala postupně a je to světový unikát, za který vděčíme právě jim.

Filip: A co další hnutí pro mládež? Vím, že existoval i Skaut...

Eliška: Ano, a jeho vznik souvisí právě se Sokolem. S myšlenkou skautingu přišel Antonín Benjamin Svojsík. Chtěl ho původně začlenit právě pod Sokol, ale tam ho odmítli.

Filip: Proč? Vždyť to zní docela podobně. Výchova, pobyt v přírodě...

Eliška: Sokol měl svoji pevnou a propracovanou Tyršovu soustavu a skauting jim do toho úplně nezapadal. Byli v tomhle poměrně konzervativní. A tak Svojsíkovi nezbylo nic jiného než jít vlastní cestou.

Filip: A tak vznikly samostatné skautské oddíly?

Eliška: Přesně. V roce 1914 pak byla oficiálně založena organizace Junák – český skaut. A jak uvidíme později, tihle kluci a holky pak sehráli důležitou roli i při přebírání moci v roce 1918.

Filip: Takže tu máme Sokol, turisty, veslaře, skauty... Někdo se to musel snažit nějak sjednotit, ne? Vždyť v tom musel být chaos.

Eliška: Přesně tak. Ta potřeba nějaké zastřešující organizace byla čím dál silnější. Hlavně pro atletiku, která se rychle rozvíjela. Vznikaly kluby jako AC Praha nebo slavná AC Sparta.

Filip: Takže Sparta není jen fotbalová.

Eliška: Kdepak, začínala jako atletický klub. A právě z téhle atletické scény vzešel návrh na ustanovení České amatérské atletické unie, zkráceně ČAAU. Vznikla v roce 1897.

Filip: A kdo za tím stál?

Eliška: Klíčové postavy byly dvě. Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský. To byli neuvěřitelní průkopníci. Rössler-Ořovský u nás zavedl snad každý sport, na který si vzpomeneš – jachting, kanoistiku, lyžování, tenis, fotbal...

Filip: Hotový sportovní renesanční člověk. A Guth-Jarkovský, to jméno mi něco říká...

Eliška: Mělo by. Byl to nejen funkcionář a redaktor, ale hlavně se stal členem Mezinárodního olympijského výboru. A to byla obrovská věc.

Filip: Takže to vedlo k založení toho našeho výboru?

Eliška: Přesně tak. Právě díky němu byl 18. května 1899 ustanoven Český olympijský výbor. Jeho hlavním cílem bylo zajistit samostatnou českou účast na olympijských hrách, což se i podařilo.

Filip: To je skvělý odrazový můstek pro příště. Takže před první světovou válkou tu máme spoustu spolků, které nejen formovaly sport, ale i národní sebevědomí. Jakou roli pak sehrály při samotném vzniku Československa?

Eliška: Obrovskou. Ale to si necháme zase na příště.

Filip: Takže když necháme na chvíli stranou politiku a města... co se dělo venku, v přírodě? Lidé přece museli chtít objevovat krásy nového státu.

Eliška: Přesně tak. A právě proto zažila obrovský rozmach turistika. Hlavní organizací byl Klub československých turistů, který navázal na svou předválečnou činnost. Ale zajímavé je, že i tady existovalo národnostní dělení. Němci měli svůj vlastní Karpatenverein.

Filip: Takže i na horách se řešilo, kdo je kdo? To je vlastně docela absurdní.

Eliška: Bylo to tak. Ale Klub československých turistů odvedl neuvěřitelnou práci. Značili turistické cesty, které používáme dodnes, stavěli chaty, vydávali mapy a dokonce se starali o památky.

Filip: A to všechno s minimem lidí, že? Slyšel jsem, že měli jen pár desítek zaměstnanců.

Eliška: Jen třicet! Většina práce stála na dobrovolnících a nadšencích. Založili taky jeskynářství nebo třeba horskou službu ve Vysokých Tatrách.

Filip: Skvělé. A co mladší generace? Pro ně muselo být objevování přírody ještě větší dobrodružství.

Eliška: Samozřejmě. Pro ně tu byl hlavně skauting. V roce 1919 vznikl svaz Junáků-skautů, který přímo navazoval na Svojsíkův český skauting z doby před válkou.

Filip: Takže to nebyla jen kopie britského modelu?

Eliška: Vůbec ne. Ta tuhá Baden-Powellova disciplína se u nás moc neujala. Náš Junák byl takový... češtější. I ve znaku měl sice mezinárodní lilii, ale uprostřed byla psí hlava jako odkaz na Psohlavce.

Filip: To je hezký symbol. A jaké byly hlavní zásady takového skauta?

Eliška: Skaut je pravdomluvný, prospěšný jiným, veselé mysli, ochráncem přírody... a tak dále. Je to dlouhý seznam ctností.

Filip: Tomu věřím. Zní to jako manuál na dokonalého občana. To musely být skvělé letní tábory.

Eliška: Byly. Ať už to byl Sokol, turistické kluby nebo skauti, všechny tyhle organizace formovaly charakter národa a budovaly vztah k nové republice.

Filip: Přesně tak. Děkuji ti, Eliško, za skvělé shrnutí prvorepublikového sportu a volného času. A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. U dalšího dílu Studyfi podcastu se na vás těšíme. Na slyšenou!