Podcast na Dějiny ekonomických teorií

Kapitoly

Proč se ekonomové neshodnou?

Všechno začalo obchodem

Neviditelná ruka trhu

Když trh selže: Keynes

Daně a Lafferova křivka

Následníci Adama Smithe

Karel Marx a Kapitál

Neoklasici a mezní užitečnost

Velká krize a nový hrdina

Motor ekonomiky a psychologický zákon

Kouzlo multiplikátoru

Keynesovi následovníci

Peníze, peníze, peníze

Chováme se racionálně?

Ekonomie strany nabídky

Kouzelná Lafferova křivka

Dva hlavní tábory

Konzervativní recept

Křivka na ubrousku

Hledání rovnováhy

Pravidla hry

Nová pravidla a skryté náklady

Neviditelná cenovka

Závěrečné shrnutí

Přepis

Karolína: Představte si studentku, třeba Aničku. Večer si pustí zprávy a slyší prvního politika, jak říká: „Stát musí zasáhnout a podpořit ekonomiku!“ Hned po něm mluví druhý a tvrdí pravý opak: „Nechte to na trhu, ten si poradí sám!“ Anička je z toho zmatená. Kdo má pravdu?

Adam: Anička v tom není sama. A přesně o tomhle se dnes budeme bavit. Tohle totiž není jen hádka dvou politiků, ale spor, který trvá staletí. Posloucháte Studyfi Podcast.

Karolína: Takže, Adame, proč existuje tolik různých pohledů na ekonomiku? Copak to není jako matematika, kde jedna a jedna jsou vždycky dvě?

Adam: Kéž by! Ekonomie je společenská věda. Zkoumá lidi – a lidi jsou složití. Každá takzvaná „ekonomická škola“ je vlastně jen jiný pohled na to, jak se lidé chovají, co je motivuje a jak by se měla organizovat společnost.

Karolína: Dobře, tak kde tenhle příběh ekonomických teorií začíná? Kdo přišel s prvním velkým nápadem?

Adam: První ucelený systém přinesli v 16. a 17. století merkantilisté. Pro ně byla odpověď na bohatství jednoduchá: zlato a stříbro. Čím víc drahých kovů země měla, tím byla bohatší.

Karolína: Takže jejich cíl byl hromadit poklady jako nějaký drak?

Adam: Přesně tak! Stát měl aktivně podporovat vývoz a omezovat dovoz, aby do země teklo co nejvíc peněz. Jejich heslo bylo: „Prodat draze, nakoupit levně.“

Karolína: To zní logicky. Ale asi to mělo nějaký háček, že?

Adam: Mělo. Kritici, hlavně fyziokraté ve Francii, říkali: „Počkat, zlato se nedá jíst. Skutečné bohatství pochází z půdy, ze zemědělství!“ Pro ně byla příroda jediným zdrojem hodnot.

Karolína: Takže od zlata k půdě... a co bylo dál? Kdy se to začalo víc podobat dnešní ekonomii?

Adam: Zásadní zlom přišel v roce 1776. Skotský filozof Adam Smith vydal knihu „Bohatství národů“. Je to v podstatě bible klasické ekonomie.

Karolína: A s čím tak přelomovým přišel?

Adam: S konceptem „neviditelné ruky trhu“. Smith tvrdil, že když každý sleduje svůj vlastní sobecký zájem – pekař chce prodat chleba, my si ho chceme koupit – tak neviditelná ruka trhu to všechno zorganizuje tak, aby z toho měla prospěch celá společnost. A stát by do toho měl zasahovat co nejméně.

Karolína: Takže to je ten argument „nechte to na trhu“!

Adam: Přesně. To je základ hospodářského liberalismu. Smith věřil, že trh se dokáže regulovat sám. Ale jak ukázala historie, ne vždycky to funguje tak hladce.

Karolína: Co se stalo? Kdy se ukázalo, že neviditelná ruka občas potřebuje trochu pomoct?

Adam: Velká hospodářská krize ve 30. letech 20. století. Miliony lidí bez práce, továrny zavřené... volný trh si očividně nevěděl rady. A tehdy přišel na scénu britský ekonom John Maynard Keynes.

Karolína: A ten řekl co? „Stát musí zasáhnout!“?

Adam: Přesně. Keynes argumentoval, že v době krize je poptávka příliš nízká. Lidé a firmy neutrácí. Proto musí zasáhnout stát a začít utrácet – třeba stavět dálnice nebo školy. Tím vytvoří pracovní místa a znovu nastartuje ekonomiku.

Karolína: Takže to je ten druhý pól debaty. Na jedné straně Smith a volný trh, na druhé Keynes a státní zásahy.

Adam: Přesně tak. A většina moderních ekonomických debat se točí právě kolem tohohle napětí: kolik svobody pro trh a kolik regulace od státu.

Karolína: S tím souvisí i daně, že? Slyšela jsem o Lafferově křivce. Zní to hrozně složitě.

Adam: Vůbec ne! Je to geniálně jednoduchý nápad. Představ si, že stát daní pizzu. Když je daň 0 %, stát nevybere nic. Když je daň 10 %, stát něco vybere. Ale co když bude daň 100 %?

Karolína: No... tak nikdo nebude pizzu péct ani prodávat, protože by na tom nic nevydělal. A stát by zase nevybral nic.

Adam: Přesně! A to je Lafferova křivka. Ukazuje, že od určitého bodu vyšší daňová sazba ve skutečnosti vede k nižšímu výběru daní, protože lidi přestane bavit pracovat a podnikat.

Karolína: Takže tajemství je najít ten ideální bod na křivce, kde se vybere nejvíc a pizzaři jsou pořád spokojení.

Adam: Bingo! A o tom, kde přesně ten bod je, se ekonomové a politici hádají dodnes. Je to nekonečný příběh. Od merkantilistů až po moderní ekonomy se vlastně pořád řeší to samé: jak nejlépe zorganizovat naše hospodářství, aby fungovalo pro co nejvíce lidí.

Karolína: Ten nekonečný příběh ekonomie má ale určitě i docela slavné autory, že? Kdo posunul debatu dál po Smithovi?

Adam: Určitě! Velkým jménem je David Ricardo. Pro něj bylo klíčové, jak se hromadí kapitál, protože to je motor pokroku. Ale hlavně ho zajímalo, jak se to bohatství ve společnosti rozděluje. To považoval za úplně základní problém.

Karolína: Takže už to není jen o tom, jak upéct co největší koláč, ale hlavně o tom, kdo dostane jak velký kousek.

Adam: Přesně tak! A právě tahle otázka rozdělila ekonomy v polovině 19. století na dva hlavní tábory. Na jedné straně socialismus a na druhé neoklasicismus.

Karolína: A u socialismu se asi všem okamžitě vybaví Karel Marx. To je dost kontroverzní jméno, ne?

Adam: Rozhodně. Ale jeho vliv je obrovský. Jeho hlavní dílo, Kapitál, hodně navazuje právě na Ricarda. Přišel s myšlenkou, že naše chování je v zásadě podmíněno ekonomickými zájmy. A to je něco, co rezonuje dodnes.

Karolína: Takže to není jen nějaký starý vousatý pán z učebnic dějepisu?

Adam: Vůbec ne. Předpověděl globalizaci a spousta velkých ekonomů, jako třeba nositel Nobelovky Paul Samuelson, ho považuje za jednoho z největších myslitelů. V anketě BBC byl dokonce zvolen největším myslitelem tisíciletí.

Karolína: Páni, to jsem netušila. A co ten druhý směr, ten neoklasicismus? O co šlo jim?

Adam: Ti navázali spíš na Adama Smithe, ale zaměřili se na něco jiného. Místo výroby je zajímala hlavně tržní rovnováha. Tedy vztah mezi nabídkou, poptávkou a cenou.

Karolína: To už zní jako moderní ekonomie, kterou známe dnes.

Adam: Přesně. Přišli totiž s klíčovou myšlenkou mezní užitečnosti. Zjednodušeně řečeno, čím víc něčeho máš, tím menší radost ti udělá další kousek. Třetí pizza už prostě nechutná tak dobře jako ta první.

Karolína: To je naprosto jasné! A v rámci tohoto směru, byly taky nějaké různé "týmy"?

Adam: Ano, vykrystalizovaly tři hlavní školy. Rakouská, která řešila právě mezní užitek, lausanneská s teorií celkové rovnováhy a cambridgeská s teorií dílčí rovnováhy. Ale o nich si povíme víc zase příště.

Karolína: Tak na tyhle různé školy se budu těšit příště, Adame. Ale zdá se mi, že jsme zatím mluvili o teoriích, které tak nějak předpokládaly, že trh si se vším poradí sám.

Adam: Přesně tak. To byl dominantní pohled. Jenže pak přišel rok 1929. A s ním Velká hospodářská krize. Najednou byly miliony lidí bez práce a volný trh se zdál... no, bezradný.

Karolína: A do téhle atmosféry vstupuje na scénu nějaký hrdina, že?

Adam: Přesně tak. Jmenoval se John Maynard Keynes. Byl to britský ekonom, který přišel s radikální myšlenkou. Řekl, že v době recese, kdy se soukromému sektoru nechce utrácet, musí do ekonomiky zasáhnout stát.

Karolína: Takže v podstatě říkal vládě: „Přestaňte jen přihlížet a začněte něco dělat“?

Adam: Přesně. V roce 1936 vydal svou klíčovou knihu „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“. A ta změnila pravidla hry. Stala se teoretickým základem pro státní zásahy do ekonomiky, hlavně po druhé světové válce.

Karolína: Dobře, takže stát má zasáhnout. Ale jak? Co přesně měl Keynes na mysli?

Adam: Zaměřil se na takzvanou efektivní poptávku. To je v podstatě celkové množství peněz, které jsou lidi a firmy ochotni v ekonomice utratit.

Karolína: A ta se z něčeho skládá, předpokládám.

Adam: Ano, ze dvou hlavních částí. Spotřeby – to je to, co my všichni utratíme za jídlo, oblečení, zábavu. Označuje se jako C. A pak z investic, což jsou výdaje firem na nové stroje, budovy a technologie. To je I.

Karolína: Takže C plus I se rovná celkovému výkonu ekonomiky? Tedy národnímu důchodu Y?

Adam: Bingo! Y = C + I. A teď to zajímavé. Keynes si všiml jedné věci, kterou nazval „základním psychologickým zákonem“.

Karolína: To zní dramaticky. O co jde?

Adam: Je to vlastně jednoduché. Říká, že když se lidem zvýší příjem, sice zvýší i svou spotřebu, ale ne o tolik, o kolik jim ten příjem vzrostl. Část si prostě ušetří.

Karolína: Dává smysl. Když mi přidají dva tisíce, neutratím celé dva tisíce navíc. Něco si nechám stranou.

Adam: Přesně. A tenhle rozdíl, ta mezera, musí být vyplněna právě investicemi, aby ekonomika běžela na plné obrátky. Proto jsou investice tak klíčové.

Karolína: Chápu. Takže investice jsou motorem. Ale jak stát ten motor nastartuje?

Adam: A tady přichází na řadu Keynesovo největší kouzlo – investiční multiplikátor. Zní to složitě, ale princip je geniálně jednoduchý.

Karolína: Sem s ním! Jsem připravená na kouzla.

Adam: Představ si, že stát v době krize investuje miliardu do stavby nové dálnice. Zaplatí stavebním firmám a dělníkům. Co ti udělají se svými výplatami?

Karolína: No... půjdou a utratí je. Za jídlo, nájem, možná si koupí novou televizi.

Adam: Přesně! A majitel obchodu s potravinami a prodejce televizí najednou mají větší tržby. Takže si taky můžou víc dovolit, třeba zajít do restaurace. A majitel restaurace má víc peněz a takhle to pokračuje dál a dál.

Karolína: Aha! Takže ta původní jedna miliarda od státu ve skutečnosti vytvoří v ekonomice mnohem víc peněz, protože se několikrát „otočí“.

Adam: Přesně tomu se říká multiplikační efekt. Jedna investice spustí lavinu další spotřeby a dalších příjmů. Proto jsou státní výdaje v recesi tak silným nástrojem.

Karolína: To je fascinující. Takže všichni ekonomové po Keynesovi s ním souhlasili a žili šťastně až do smrti? Nějak tomu nevěřím.

Adam: Kéž by to bylo tak jednoduché. Samozřejmě, že ne. Na Keynesovo učení navázaly další směry. Měli jsme tu neokeynesiánství, které se snažilo jeho myšlenky trochu smířit s tou starší, neoklasickou ekonomií. Patřil sem třeba Paul Samuelson.

Karolína: A dál?

Adam: Pak přišlo postkeynesiánství, které naopak říkalo: „Zapomeňte na kompromisy, vraťme se k původnímu, radikálnímu Keynesovi!“ Zdůrazňovali hlavně nejistotu v ekonomice.

Karolína: A dnes? Má Keynes ještě nějaký vliv?

Adam: Obrovský! Od 80. let tu máme novou keynesiánskou ekonomii. Ta se snaží vysvětlit, proč se v reálném světě ceny a mzdy nemění tak pružně, jak by podle teorie měly. Třeba proč restaurace nemění ceny v jídelním lístku každý den, i když se změní cena surovin.

Karolína: Takže abych to shrnula – Keynesova hlavní myšlenka je, že trh není dokonalý stroj a občas potřebuje „pošťouchnout“ od státu, hlavně přes vládní výdaje, které díky multiplikátoru rozhýbou celou ekonomiku.

Adam: To je perfektní shrnutí. Ale jak jsi správně tušila, tenhle nápad na „pošťuchování“ ekonomiky státními penězi měl i své velmi hlasité a vlivné odpůrce. A právě o nich si budeme povídat příště.

Karolína: Takže, Adame, kdo byli ti hlasití odpůrci Keynese? Představuju si to jako nějaký velký intelektuální boxerský zápas.

Adam: Nejsi daleko od pravdy! Hlavním vyzyvatelem v jednom rohu byl Milton Friedman a jeho škola myšlení — monetarismus.

Karolína: Monetarismus... zní to, jako by to mělo něco společného s penězi. Jaké překvapení.

Adam: Přesně tak! Pro monetaristy jsou peníze vším. Věří, že ekonomika je docela stabilní systém, pokud se jí nepoplete hlava s peněžní zásobou.

Karolína: Takže na rozdíl od Keynese, který chtěl, aby vláda utrácela, Friedman řekl: „Ruce pryč, ale hlídejte peníze“?

Adam: To je ono. Představ si peněžní zásobu jako olej v motoru auta. Potřebuješ správné množství a musíš ho doplňovat stabilně. Friedman tvrdil, že množství peněz v oběhu by mělo růst pomalu a předvídatelně, třeba o 3 až 5 procent ročně, stejně jako roste ekonomika.

Karolína: A co se stane, když vláda prostě natiskne tunu peněz, aby vyřešila problém, jak by to možná udělal Keynes?

Adam: Velký problém. Podle monetaristů je to hlavní příčina inflace. Příliš mnoho peněz se honí za stejným množstvím zboží. Znehodnocuje to úplně všechno.

Karolína: Dobře, takže monetarismus je o stabilních penězích. Byly i jiné nápady?

Adam: Ale jistě. Na monetarismu stavěla teorie racionálních očekávání.

Karolína: Racionální očekávání? To zní… optimisticky. Jsme my lidé opravdu tak racionální?

Adam: No, teorie předpokládá, že ano! Říká, že lidé a firmy se rozhodují na základě všech dostupných informací, včetně toho, co očekávají, že udělá vláda.

Karolína: Takže když vláda oznámí, že bude víc utrácet, aby vytvořila pracovní místa…

Adam: …lidé budou racionálně očekávat, že to povede k inflaci. Okamžitě tedy začnou požadovat vyšší mzdy. Firmy zvednou ceny. A bác! Vládní „pomoc“ se vyruší ještě dřív, než vůbec začala.

Karolína: Je to jako snažit se překvapit někoho, kdo si už přečetl scénář k filmu.

Adam: Perfektní přirovnání. Závěr je, že systematické vládní zásahy jsou často zbytečné, protože jsme na ně všichni moc chytří.

Karolína: Fascinující. Takže máme ty, co říkají „nesahejte na peníze“, a ty, co říkají „jsme na vás moc chytří“. Byl v téhle intelektuální rvačce ještě někdo?

Adam: Rozhodně. Na scénu přichází ekonomie strany nabídky! Tahle skupina se objevila v 70. a 80. letech. Jejich hlavní myšlenkou je, že ekonomický růst je poháněn… no, stranou nabídky.

Karolína: Ne stranou poptávky, na kterou se soustředil Keynes?

Adam: Přesně. Tvrdili, že místo snahy přimět lidi více utrácet by vláda měla vytvářet pobídky pro firmy, aby více vyráběly, a pro lidi, aby více pracovali.

Karolína: A jak se to dělá?

Adam: Tím hlavním je snižování daní. Teorie říká, že vysoké daně odrazují od práce, spoření a investic. Proč pracovat hodinu navíc, když vám vláda vezme polovinu výdělku?

Karolína: To dává smysl. Lidé se pak raději rozhodnou užívat si volného času.

Adam: Nebo pracovat načerno. Zastánci této teorie by řekli, že i vysoké podpory v nezaměstnanosti mohou oslabit motivaci hledat si práci. V podstatě je to všechno o pobídkách.

Karolína: Takže nižší daně se rovnají vyšším příjmům pro stát? To zní úplně naopak.

Adam: Á, ale to je kouzlo slavné Lafferovy křivky! Vysvětlil ji Arthur Laffer, klíčový ekonom strany nabídky.

Karolína: Dobře, tak sem s ní.

Adam: Představ si daňové příjmy státu jako křivku. Při nulové sazbě daně je příjem nula. Jasně. A při stoprocentní sazbě daně je příjem… taky nula.

Karolína: Proč?

Adam: Protože kdo by pracoval, kdyby mu vláda vzala každou korunu? Takže někde mezi 0 a 100 procenty je ideální bod, kde stát vybere nejvíc.

Karolína: A Laffer tvrdil, že daňové sazby už byly *za* tímto ideálním bodem? Že byly tak vysoké, že vlastně škodily příjmům?

Adam: Trefa. Tvrdil, že snížení daní by ve skutečnosti mohlo *zvýšit* vládní příjmy, protože by to tak nakoplo ekonomiku. Menší procento z mnohem většího koláče by bylo víc než velké procento z malého koláče.

Karolína: Ta bitva ekonomických idejí je rozhodně napínavější, než jsem si myslela. Nejsou to jen čísla, je to o lidské psychologii.

Adam: Přesně tak. A tyto debaty – mezi státními zásahy a volným trhem – jsou dodnes v srdci politiky. Což nás přivádí k tomu, jak se tyhle teorie projevují ve skutečném světě vládních programů a rozhodnutí.

Karolína: Dobře, takže tyhle teorie se pak promítají do reálné politiky. Jaké hlavní přístupy tedy vlády mají, když chtějí řídit ekonomiku? Jaké nástroje mají v ruce?

Adam: V zásadě se to dělí na dva velké tábory, které jsme už nakousli. Na jedné straně je keynesiánský přístup, který se zaměřuje na poptávku. Říká se mu taky expanzivní hospodářská politika.

Karolína: Expanzivní… jakože chce ekonomiku rozšiřovat, nakopnout?

Adam: Přesně tak. Stát utrácí! Staví dálnice, nemocnice, podporuje soukromé investice velkými státními zakázkami. A nebojí se kvůli tomu jít do deficitu, tedy do dluhu.

Karolína: Cílem je, aby lidé měli práci a utráceli, což roztočí kola ekonomiky. Co na to ten druhý tábor?

Adam: Ten druhý tábor, konzervativní, na to jde úplně z druhé strany. Zaměřuje se na nabídku a říká se mu restriktivní politika. Jejich hlavním strašákem není nezaměstnanost, ale inflace.

Karolína: Inflace. Věčný nepřítel našich peněženek.

Adam: Přesně. Konzervativci tvrdí, že inflace je čistě peněžní jev. V ekonomice je prostě moc peněz a málo zboží. Takže jejich řešení? Méně státu, více trhu.

Karolína: A jak ten jejich recept vypadá v praxi? Co přesně dělají?

Adam: Jejich hlavním nástrojem je monetární politika, tedy práce s penězi. Chtějí stabilní prostředí. To znamená nízkou inflaci a vyrovnaný rozpočet. Věří, že jen tak můžou firmy a lidi racionálně plánovat.

Karolína: To zní rozumně. Ale jak toho chtějí dosáhnout?

Adam: Tak zaprvé, nízké daně. Zvláště u příjmů z práce. To má lidi motivovat, aby víc pracovali a firmy, aby víc investovaly.

Karolína: A zadruhé?

Adam: Snížení sociálních dávek a podpory v nezaměstnanosti. Zní to drsně, ale jejich logika je, že to lidi donutí aktivněji si hledat práci, třeba i hůř placenou nebo v jiném městě.

Karolína: A co úrokové sazby? U keynesiánců byly nízké, aby si lidé půjčovali.

Adam: Tady je to naopak. Konzervativci prosazují vysokou úrokovou míru. To motivuje lidi k úsporám a zároveň to přitahuje zahraniční kapitál do země. Je to zkrátka politika zaměřená na nabídku, ne na poptávku.

Karolína: Zmínil jsi nízké daně. To mi připomíná tu historku o Lafferově křivce, o které jsme mluvili minule. Že nižší daně můžou přinést vyšší příjmy do rozpočtu.

Adam: Přesně tak! Arthur Laffer to prý načrtl na ubrousek na večeři, aby to vysvětlil. Ta myšlenka je lákavá. Představ si, že daňová sazba je na nule, stát nevybere nic. A když je na sto procentech…

Karolína: …tak taky nic, protože nikdo nebude legálně pracovat, když mu všechno vezmou.

Adam: Správně! Takže někde mezi nulou a stem musí být bod, kde stát vybere nejvíc. A Laffer tvrdil, že v USA a Británii v 70. letech byly daně už tak vysoké, že jejich snížení by paradoxně výběr zvýšilo.

Karolína: A fungovalo to? Když to zkusili v praxi, třeba za Reagana v USA?

Adam: No… ne tak docela. Krátkodobě příjmy rozpočtu klesly a výsledkem byl obrovský nárůst státního dluhu. Ukázalo se, že ten ideální bod, takzvaný Lafferův bod, je až u opravdu extrémních sazeb, třeba 70 nebo 80 procent.

Karolína: Takže teorie hezká, ale realita trochu jinde.

Adam: Přesně tak. Realita je vždycky složitější než křivka na ubrousku.

Karolína: Takže tu máme dva naprosto odlišné pohledy. Jeden říká „utrácejme“, druhý „šetřeme“. Existuje nějaká střední cesta?

Adam: Ano, samozřejmě. Většina moderních ekonomik se snaží najít nějaký kompromis. Vznikla takzvaná gradualistická koncepce. Ta bere něco z obou světů.

Karolína: Takže takový hybrid?

Adam: Přesně. Uznává, že státní zásahy jsou potřeba pro stimulaci poptávky, jak říkal Keynes. Ale zároveň klade mnohem větší důraz na hlídání inflace a peněžní stabilitu, což je doména konzervativců.

Karolína: Rozumím. Takže se snaží najít rovnováhu mezi trhem a státní regulací.

Adam: Klíčový poznatek je, že moderní ekonomika nemůže fungovat bez trhu, ale ani bez státu. Ta věčná debata je jen o tom, kde přesně leží ta dělící čára. A ta čára se neustále posouvá podle toho, jak se mění svět kolem nás.

Karolína: Ta dělící čára, o které mluvíš... to zní jako pravidla hry. A pokud vím, existuje celý ekonomický směr, který se zaměřuje právě na pravidla, že?

Adam: Přesně tak! Trefila jsi hřebíček na hlavičku. Vítej ve světě institucionální ekonomie. Ta říká, že nemůžeme chápat ekonomiku, pokud ignorujeme instituce – tedy zákony, zvyky, tradice a normy chování.

Karolína: Klasická ekonomie je tedy podle nich trochu slepá? Představuje si hráče na hřišti, ale zapomíná na rozhodčího a pravidla?

Adam: To je skvělá metafora. Přesně. Třeba Thorstein Veblen už na začátku 20. století mluvil o střetu mezi inženýry, kteří chtějí inovovat, a kapitalisty, kteří chtějí hlavně vydělat peníze a brání změnám.

Karolína: To zní jako věčný boj mezi pokrokem a ziskem.

Adam: Přesně. A další, jako John Commons, zase zdůrazňovali, že instituce jsou hlavně právní normy, které sankcionuje stát. Ten by měl koordinovat protichůdné zájmy.

Karolína: Dobře, to byla ta starší škola. Ale slyšela jsem i o „nové institucionální ekonomii“. V čem je nová?

Adam: Vrací se k některým myšlenkám neoklasiků, ale rozšiřuje je. Klíčové slovo je... transakční náklady. To je koncept, se kterým přišel Ronald Coase.

Karolína: Transakční náklady? To zní... draze. Co to přesně je?

Adam: Jsou to v podstatě všechny náklady, které vzniknou *kolem* samotného obchodu. Představ si, že kupuješ ojeté auto. Nekoukáš jen na cenovku, že?

Karolína: Jasně, musím auto najít, ověřit jeho stav, sepsat smlouvu, doufat, že mě prodejce nenatáhne...

Adam: A přesně to jsou transakční náklady! Náklady na hledání informací, na vyjednávání, na uzavření a vymáhání smlouvy. Nová institucionální ekonomie říká, že tohle jsou obrovské faktory, které ovlivňují naše rozhodování.

Karolína: Takže firmy, zákony, a dokonce i zvyky existují proto, aby tyhle náklady snižovaly?

Adam: Bingo! Douglas North ukázal, že právě vysoké transakční náklady jsou hlavní příčinou vzniku firem. Je prostě levnější a efektivnější mít lidi pod jednou střechou než s každým jednotlivě vyjednávat na trhu.

Karolína: To dává smysl. A jak jsou tyhle náklady velké? Máme nějaký odhad?

Adam: Drž se. Podle různých studií dnes tvoří transakční náklady 40 až 70 % konečné ceny zboží a služeb.

Karolína: Cože? To je šílené! Většina toho, co platíme, nejsou náklady na výrobu, ale na tu „omáčku“ kolem?

Adam: Přesně tak. Proto jsou dobré instituce – jako přehledné zákony nebo fungující soudy – tak strašně důležité. Snižují tyhle náklady a dělají celou ekonomiku efektivnější.

Karolína: Adame, to byl fascinující pohled na ekonomické myšlení. Od klasických teorií až po dnešní pohled na instituce a skryté náklady. Co by si z toho naši posluchači měli odnést jako hlavní myšlenku?

Adam: Že ekonomie není jen o číslech a grafech, ale hlavně o lidech a pravidlech, která si vytváříme. A že žádná teorie nemá patent na rozum. Každá nám dává jen jiný úhel pohledu, jak se dívat na ten složitý a úžasný svět kolem nás.

Karolína: Skvěle řečeno. Moc ti děkuji za celou sérii. Bylo to poučné a zábavné. A děkujeme i vám, našim posluchačům. Doufáme, že jste si to užili stejně jako my. Mějte se krásně a třeba zase někdy na slyšenou u Studyfi Podcastu.

Adam: Mějte se fajn!