Podcast na Dějiny Československa po roce 1945

Kapitoly

Konec demokracie?

Nová pravidla hry

Dekrety místo zákonů

Odsun Němců

Poslední svobodné volby?

Rovný s rovným?

Pražské dohody

Příprava na převrat

Osudová chyba demokratů

Nátlak v ulicích

Konec demokracie

Akce v Československu

Útěk na Západ

Zklamání v exilu

Chceme světlo!

Socialismus s lidskou tváří

Srpen přichází s tanky

Konec nadějí

Šedá léta normalizace

Začátek konce

Sametová revoluce

Demontáž totality a rozdělení státu

Závěrečné shrnutí

Přepis

Tereza: Zkuste si na chvíli představit, že v Česku neexistuje žádná opozice. Žádná strana, která by kritizovala vládu. Prostě... nic. Zní to divně, že? Ale přesně takhle to začalo v poválečném Československu.

Matěj: Přesně tak. Vítejte u Studyfi Podcast, kde si dnes probereme právě tohle klíčové období. Období obrovských nadějí, ale taky prvních kroků k totalitě. Takže, Terezo, co byla ta slavná Národní fronta?

Tereza: Matěji, to byla taková povinná koalice všech povolených politických stran. Klíčové slovo je tady "povolených". Kdo nebyl v Národní frontě, jednoduše nesměl legálně existovat.

Matěj: Cože? Takže žádná legální opozice? To je první obrovský zásah do demokracie, jak ji známe dnes. Bylo to jako parta, ve které musel být každý, a kdo nechtěl, měl prostě smůlu a byl ze hry venku.

Tereza: Přesně. V Česku byly povolené čtyři strany: komunisté, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Na Slovensku pak komunisté a Demokratická strana. A všichni museli táhnout za jeden provaz.

Matěj: Nebo spíš... předstírat, že táhnou za jeden provaz. A aby toho nebylo málo, staré obecní úřady nahradily takzvané národní výbory. A hádejte, kdo si do nich hned začal dosazovat svoje lidi...

Tereza: No to je mi ale záhada... Komunisti, samozřejmě. Získali tak obrovskou moc na lokální úrovni, aniž by museli vyhrát volby.

Matěj: Celý tenhle systém měl svůj základní dokument. Takovou ústavu pro novou dobu. Byl to Košický vládní program z dubna 1945.

Tereza: Správně, vznikl v Košicích, protože Praha byla ještě okupovaná. A co v něm bylo nejdůležitějšího? Zaprvé, Československo mělo být státem dvou rovnoprávných národů – Čechů a Slováků.

Matěj: To zní dobře. Co dál?

Tereza: Dál už to tak veselé nebylo. Program počítal s potrestáním Němců, Maďarů a všech zrádců. A hlavně, zbavoval je občanství. To byl základ pro pozdější odsun.

Matěj: Takže se v podstatě řeklo: vy, co jste Němci, už nejste naši občané, pokud jste teda prokazatelně nebojovali proti Hitlerovi. A s vaším majetkem si teď můžeme dělat, co chceme.

Tereza: Přesně tak. Majetek Němců, Maďarů a kolaborantů připadl pod takzvanou národní správu. A co je zajímavé, vláda Národní fronty byla sice složená ze všech stran, ale komunisté v ní měli hned od začátku navrch.

Matěj: Jak to? Vždyť jsi říkala, že zastoupení bylo paritní, tedy rovné.

Tereza: Bylo. Ale komunisti byli chytří. Počítali se jako dvě strany – Komunistická strana Československa (KSČ) a Komunistická strana Slovenska (KSS). Takže měli dvojnásobný počet zástupců. Chytré, co?

Matěj: Pěkně vychytralé, spíš. A kdo tomu celému předsedal?

Tereza: Sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Ale byl to člověk velmi loajální Moskvě, takže komunistům šel hezky na ruku.

Tereza: Teď se dostáváme k něčemu, co je u maturity hodně častá otázka. Benešovy dekrety.

Matěj: Počkej, Benešovy dekrety... to zní jako něco, co vydal král. Proč neexistoval normální parlament, který by schvaloval zákony?

Tereza: Protože hned po válce žádný parlament nebyl! Ještě se nekonaly volby. Takže prezident Edvard Beneš vydával dekrety, které měly sílu zákona. Bylo jich celkem 89 a řešily ty nejpalčivější problémy.

Matěj: A co byly ty největší pecky mezi nimi?

Tereza: Určitě znárodňovací dekrety z října 1945. Stát prostě ze dne na den převzal všechny banky, pojišťovny a velké průmyslové podniky. To byl obrovský zásah do soukromého vlastnictví.

Matěj: Chápu. A co to trestání zrádců? O tom se taky mluví.

Tereza: To byly takzvané retribuční dekrety. Retribuce znamená potrestání. Velký retribuční dekret byl pro ty největší ryby – nacistické zločince a hlavní kolaboranty. Třeba K. H. Frank na základě něj dostal trest smrti.

Matěj: A existoval i nějaký... malý dekret?

Tereza: Ano, přesně tak. Malý retribuční dekret byl pro menší provinilce. Třeba za takzvanou urážku národní cti. Trestem byla pokuta nebo veřejné pokárání. Představ si, že bys dneska dostal veřejné pokárání na náměstí.

Matěj: To by asi na Instagramu moc lajků nezískalo. Takže dekrety řešily majetek, tresty... a co ještě?

Tereza: A to nejdůležitější – občanství. Jak už jsme říkali, Němci a Maďaři o něj přišli. A to otevřelo dveře pro další obrovskou událost.

Matěj: Odsun, nebo spíš transfer, německého obyvatelstva. To je asi největší a nejbolestivější téma celého poválečného období. Mluvíme tu o téměř třech milionech lidí.

Tereza: Třech milionech. To je, jako by se dnes vylidnila celá Praha a ještě Morava k tomu. Je důležité si uvědomit, že to neproběhlo najednou. Mělo to tři fáze.

Matěj: Jaké?

Tereza: První byla ta nejhorší. Takzvaný divoký odsun na jaře a v létě 1945. Bylo to neorganizované, chaotické a často velmi násilné vyhánění. Lidé byli biti, okrádáni... Došlo i k masakrům jako na Švédských šancích u Přerova nebo při Brněnském pochodu smrti.

Matěj: To muselo být strašné. Proč to vlastně světové velmoci dovolily?

Tereza: Protože po těch hrůzách, co napáchali nacisté, vládla ve společnosti obrovská nenávist a touha po odplatě. A velmoci – USA, Británie i Sovětský svaz – se na konferenci v Postupimi shodly, že odsun je jediný způsob, jak v budoucnu zabránit dalším konfliktům.

Tereza: Takže po divokém odsunu přišla druhá, organizovaná fáze v roce 1946. Ta už probíhala v transportech, většinou vlaky. Lidé si směli vzít jen pár desítek kilogramů věcí a museli opustit domovy, kde jejich rodiny žily po staletí.

Matěj: A pak byla ještě třetí fáze, dodatečný odsun, kde se slučovaly rodiny, které byly předtím rozděleny.

Tereza: Přesně. A ty důsledky? Pro tehdejší politiky to bylo vítězství. Vzniklo "čistě" československé národní prostředí. Ale ta cena byla obrovská.

Matěj: Obrovská. Pohraničí, tedy Sudety, se úplně vylidnilo. Odešli skvělí řemeslníci, odborníci. Zanikly stovky vesnic, kostely a domy chátraly. Byla to neskutečná kulturní ztráta, ze které se ten region vzpamatovává dodnes.

Tereza: A v téhle atmosféře, v květnu 1946, přišly volby. Byly to na dlouhou dobu poslední volby, které se dají považovat za relativně svobodné.

Matěj: A jak dopadly? Kdo vyhrál?

Tereza: To je právě to nejzajímavější. Výsledky byly úplně jiné v Česku a na Slovensku. V českých zemích drtivě zvítězila KSČ se 40 procenty hlasů. Lidé byli zklamaní z předválečné politiky a věřili slibům komunistů o sociální spravedlnosti.

Matěj: Čtyřicet procent, to je obrovské číslo. A co na Slovensku?

Tereza: Tam to bylo přesně naopak! Komunisté prohráli na plné čáře. S přehledem tam vyhrála Demokratická strana, která získala 62 procent.

Matěj: Wow. Takže Slovensko bylo mnohem víc protikomunistické. Co to znamenalo pro sestavování vlády?

Tereza: I když komunisté nevyhráli v celé republice, jejich výsledek v Česku byl tak silný, že se předsedou vlády stal jejich lídr, Klement Gottwald. A to byl začátek konce.

Matěj: Takže máme vládu vedenou komunisty, kteří už předtím ovládali klíčová ministerstva jako vnitro a informace. To nevěstí nic dobrého.

Tereza: Přesně tak. Poválečná euforie pomalu vyprchávala a začalo být jasné, že Československo stojí na křižovatce. Buď se udrží jako demokratický stát, nebo spadne do sféry vlivu Sovětského svazu.

Matěj: A jak to dopadlo, to už asi tušíme. O tom, jak komunisté nakonec převzali veškerou moc, si povíme zase příště.

Tereza: Bude to jízda. Tak se mějte a studiu zdar!

Matěj: A právě v tom poválečném chaosu, ještě před únorem 1948, se řešila i další klíčová otázka. A to sice, jak to vlastně bude s Čechy a Slováky ve společném státě.

Tereza: Na papíře se mluvilo o rovnoprávném postavení, že? Že budeme „rovný s rovným“. Ale realita byla asi trochu jiná.

Matěj: Přesně tak. Vznikl takzvaný asymetrický model. Zní to složitě, ale je to jednoduché. Na Slovensku existovaly vlastní národní orgány, jako Slovenská národní rada a Sbor pověřenců, což byla v podstatě slovenská vláda.

Tereza: A v Česku? Tam bylo co?

Matěj: Právě že nic. České země žádné vlastní orgány neměly. Ty spadaly přímo pod centrální vládu v Praze. Takže Slováci měli vlastní orgány i tu celostátní, ale Češi jen tu celostátní.

Tereza: Aha, takže ta „rovnost“ byla spíš jen takové přání. To muselo vytvářet docela velké pnutí.

Matěj: A taky že vytvářelo. A komunisté toho skvěle využili. Postupně prosadili tři takzvané Pražské dohody. A tyhle dohody postupně omezovaly pravomoci slovenských orgánů.

Tereza: Takže „dohody“, které vlastně jen braly moc Slovákům a přesouvaly ji do Prahy? To zní jako skvělý deal.

Matěj: Přesně tak. Cílem byla centralizace moci. Komunisté chtěli ovládat stát z jednoho jediného centra — z Prahy. A silná slovenská samospráva jim v tom překážela.

Tereza: Takže klíčový poznatek pro maturitu je, že poválečné napětí mezi Čechy a Slováky nahrávalo komunistům do karet v jejich snaze o centralizaci státu.

Matěj: Přesně. A ta centralizace byla klíčovým krokem k tomu, co přišlo potom. Tedy k úplnému převzetí moci.

Tereza: Takže centralizace byla vlastně jen příprava půdy pro ten finální krok... úplné převzetí moci. Jak se jim to ale povedlo tak rychle a navíc zdánlivě legální cestou?

Matěj: No, "legálně" je tady v hodně velkých uvozovkách. Ale klíčové bylo, že na to byli skvěle připravení. Už od voleb v roce 1946 drželi ta nejdůležitější ministerstva. Vnitro, tedy policii. Informace, takže média. A zemědělství, což jim dalo vliv na venkově.

Tereza: To je jako mít v pokeru tři esa ještě před rozdáním karet.

Matěj: Přesně tak. A pak jim nahrál rok 1947. Přišlo katastrofální sucho a hlad. A víš, kdo poslal obilí? Sovětský svaz. Komunisti z toho udělali obří propagandu: „Stalin nás zachránil!“

Tereza: A ve stejné době jsme odmítli Marshallův plán od Američanů, že?

Matěj: Přesněji řečeno, Stalin nám ho zakázal přijmout. Tím jsme definitivně spadli do východního bloku. Půda pro převrat byla dokonale připravená.

Tereza: A co bylo tou rozbuškou v únoru 1948?

Matěj: Všechno se točilo kolem policie. Komunistický ministr vnitra Nosek začal systematicky vyhazovat nekomunistické velitele a nahrazovat je svými lidmi. Demokratickým stranám došla trpělivost.

Tereza: A tak se rozhodli protestovat.

Matěj: Ano, ale udělali osudovou chybu. Dvanáct ministrů za národní socialisty, lidovce a slovenské demokraty podalo 20. února demisi. Mysleli si, že tím položí vládu a prezident Beneš vyhlásí nové volby.

Tereza: Což se nestalo... Proč?

Matěj: Protože jich bylo málo! Aby padla vláda, musela by odstoupit nadpoloviční většina. A jich bylo jen 12 z 26. Gottwald toho okamžitě využil a začal na Beneše tlačit, aby demisi přijal a on mohl vládu „doplnit“ svými lidmi.

Tereza: Takže zatímco demokratičtí ministři čekali v kancelářích, co udělá prezident, komunisté rozjeli akci venku.

Matěj: Přesně. Okamžitě mobilizovali své síly. Do ulic vytáhly ozbrojené Lidové milice – taková soukromá armáda komunistické strany, což je v demokracii absolutně nemyslitelné. V továrnách a úřadech vznikly takzvané Akční výbory.

Tereza: Co ty dělaly?

Matěj: Okamžitě začaly s „očistou“. Prostě přišly za vaším šéfem a řekly: „Ty jsi nepřítel lidu, končíš.“ A na jeho místo dosadily spolehlivého soudruha. A do toho Gottwald řečnil k davům na Staroměstském náměstí.

Tereza: A prezident Beneš tomuhle tlaku nakonec podlehl...

Matěj: Byl to starý a nemocný muž, zlomený Mnichovem. Bál se občanské války a sovětské intervence. Takže 25. února 1948 demisi přijal a jmenoval novou Gottwaldovu vládu. To byl konec.

Tereza: Odtud ta slavná věta: „Právě se vracím z Hradu...“

Matěj: Ano. A pro demokratické politiky to mělo tragické následky. Jan Masaryk byl o pár dní později nalezen mrtvý pod oknem svého bytu. Jiní byli zatčeni, další utekli do exilu. Jediní, kdo se zmohl na odpor, byli studenti, ale jejich pochod na Hrad policie brutálně rozehnala.

Tereza: Klíčový poznatek pro maturitu je tedy co? Proč to demokraté prohráli?

Matěj: Podcenili komunisty, byli nejednotní a naivně věřili v pravidla, která jejich soupeř už dávno nehrál. Hráli podle ústavy, zatímco komunisté už hráli o všechno.

Tereza: Takže komunisté převzali moc. To se s tím všichni prostě smířili, nebo se někdo snažil bránit?

Matěj: Odpor existoval, i když byl roztříštěný. A ten nejznámější — a taky nejkontroverznější — je určitě příběh skupiny bratří Mašínů.

Tereza: Mašínové. O těch jsem slyšela. Co přesně dělali?

Matěj: Jejich cílem bylo se aktivně postavit režimu. Přepadali stanice SNB, aby získali zbraně, a jednou i auto s výplatami, kde zastřelili pokladníka, který na ně mířil zbraní.

Tereza: A to kontroverzní?

Matěj: Některé jejich akce skončily smrtí. Nejvíc se dodnes mluví o podřezání spoutaného strážmistra v Čelákovicích. To je bod, který společnost dodnes silně rozděluje.

Tereza: Jejich cílem tedy bylo bojovat tady?

Matěj: Ne, jejich finální plán byl dostat se na Západ, vstoupit do americké armády a vrátit se jako osvoboditelé. V roce 1953 se pět z nich — Mašínové, Paumer, Janata a Švéda — rozhodlo prostřílet do Západního Berlína.

Tereza: Pět kluků proti... celému východnímu bloku?

Matěj: Přesně tak! A Východní Němci proti nim nasadili patnáct tisíc ozbrojenců, tanky i letadla. Byla to největší štvanice v jejich historii.

Tereza: To je neuvěřitelné. Jak to dopadlo?

Matěj: Dva členy skupiny, Janatu a Švédu, chytili a v Československu popravili. Ale Mašínové a Milan Paumer se zázrakem, s průstřelem břicha, dostali do Berlína.

Tereza: Povedlo se jim tedy splnit si sen a vstoupit do armády?

Matěj: Ano, vstoupili do amerických speciálních jednotek. Jenže pak přišla deziluze. Po potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956 pochopili, že Amerika do války se Sověty nepůjde.

Tereza: Takže žádné osvobozování se nekonalo.

Matěj: Přesně. Z armády odešli a začali v USA podnikat. Do Česka se po revoluci vrátil jen Paumer. Bratři Mašínové to odmítali, dokud se stát neočistí od své komunistické minulosti.

Tereza: A ta deziluze... to nebyl jen pocit Mašínů, že? Nálada v Československu v 60. letech taky nebyla zrovna růžová.

Matěj: Vůbec ne. Všechno to bublalo pod povrchem. A pak přišel říjen 1967 a studenti na strahovských kolejích. Pořád jim vypadávala elektřina, tak vyšli do ulic se svíčkami a volali "Chceme světlo!".

Tereza: To zní celkem nevinně. Skoro poeticky.

Matěj: Přesně. Jenže režim odpověděl brutálně. Veřejná bezpečnost je surově zbila. A tahle arogance moci byla jednou z posledních kapek, která vedla k pádu prezidenta Antonína Novotného.

Tereza: A s jeho pádem přišla změna. Najednou se mluvilo o Pražském jaru.

Matěj: Ano, v lednu 1968 Novotného v čele komunistů nahradil Alexander Dubček. A s ním přišla myšlenka na "socialismus s lidskou tváří". Zní to jako oxymóron, že?

Tereza: Trochu. Co to ale znamenalo v praxi?

Matěj: To nejdůležitější bylo zrušení cenzury. Lidé mohli poprvé po dvaceti letech svobodně mluvit a psát. Plánovala se svoboda cestování, vznikaly nové spolky jako KAN nebo K 231 pro bývalé politické vězně.

Tereza: Takže obrovská naděje. Co na to ale Sovětský svaz? Těm se to asi moc nelíbilo.

Matěj: To se jim nelíbilo vůbec. Brežněv a ostatní se báli, že se jim ten jejich východní blok rozpadne. Pořád si Dubčeka zvali "na kobereček" a vyhrožovali mu.

Tereza: A výhružky nakonec nestačily...

Matěj: Bohužel ne. V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila naše hranice vojska pěti států Varšavské smlouvy. Byla to největší vojenská operace v Evropě od druhé světové války.

Tereza: A naše armáda?

Matěj: Vláda nařídila neklást odpor, aby zabránila krveprolití. Lidé se ale bránili pasivně. Otáčeli směrovky, aby tanky zabloudily, a hádali se s vojáky.

Tereza: Takže se snažili okupanty doslova... vyvést z cesty?

Matěj: Přesně tak. Ale bohužel to nestačilo. Invaze si vyžádala desítky mrtvých. A naše lídry, včetně Dubčeka, zatkli a odvezli do Moskvy.

Tereza: A v Moskvě přišel definitivní konec Pražského jara.

Matěj: Ano. Pod obrovským tlakem je donutili podepsat takzvaný Moskevský protokol. Byla to v podstatě kapitulace. Souhlas s okupací a konec všech reforem.

Tereza: Podepsali všichni?

Matěj: Téměř. Jediný, kdo odmítl, byl František Kriegel. Skutečný hrdina. Ostatní se vrátili zlomení. Dubček v rozhlase plakal a všem bylo jasné, že je konec.

Tereza: Co zbylo z těch reforem?

Matěj: Vlastně jen jedna věc. V říjnu 1968 došlo k federalizaci. Československo se rozdělilo na Českou a Slovenskou socialistickou republiku. A k moci se pomalu začal drát Gustáv Husák.

Tereza: Muž, který slíbil Moskvě, že tu udělá pořádek.

Matěj: Přesně tak. A tím začínalo dlouhé, šedivé období normalizace.

Tereza: A ta šeď trvala dlouhých dvacet let. Co se v té době dělo? Byla tu vůbec nějaká opozice?

Matěj: Byla, ale byla tvrdě potlačovaná. Nejdůležitějším symbolem odporu se stal Jan Palach, který se v lednu 1969 upálil na protest proti apatii ve společnosti.

Tereza: To je neuvěřitelně silné gesto.

Matěj: Přesně. A později, v roce 1977, vznikl nejdůležitější opoziční dokument – Charta 77. V jejím čele stál budoucí prezident Václav Havel.

Tereza: A to je taky doba samizdatu, že? Těch tajně přepisovaných knih...

Matěj: Ano. Knihy a časopisy se přepisovaly na stroji přes kopírák, aby se šířily mezi lidmi. Naopak režim donutil umělce podepsat takzvanou Antichartu, což je dodnes taková pachuť v naší kultuře.

Tereza: Ale na konci osmdesátých let už to v tom komunistickém kotli začalo vřít, ne?

Matěj: Přesně tak. V prosinci 1988 se na Škroupově náměstí konala první povolená demonstrace po dvaceti letech. A Havel tam mohl veřejně promluvit.

Tereza: Wow, to musel být zlom.

Matěj: A hned v lednu 1989 přišel Palachův týden. Série protestů k výročí jeho upálení. Režim reagoval brutálně – vodní děla, psi, zatýkání.

Tereza: Takže to lidi spíš zastrašilo?

Matěj: Právě naopak. Ta brutalita lidi paradoxně sjednotila. A poslední kapkou byla petice Několik vět, kterou podepsaly desetitisíce lidí, včetně slavných herců a zpěváků. Režim ztratil kontrolu.

Tereza: A pak přišel 17. listopad 1989.

Matěj: Ano. Všechno odstartoval povolený studentský průvod k uctění památky Jana Opletala z roku 1939. Ale na Národní třídě studenty obklíčila policie a brutálně je zbila.

Tereza: A pak se rozšířila ta fáma o mrtvém studentovi...

Matěj: Přesně, o Martinu Šmídovi. Nebyla to pravda, ale zafungovalo to jako rozbuška. Vzniklo Občanské fórum v čele s Havlem a slovenská Verejnosť proti násiliu.

Tereza: Takže společnost se konečně probudila.

Matěj: Definitivně. Klíčová byla generální stávka 27. listopadu. Ta ukázala komunistům, že už za nimi nestojí ani dělníci. A to byl jejich konec.

Tereza: A šlo to pak neuvěřitelně rychle.

Matěj: Během pár týdnů se vše změnilo. Vznikla přechodná Vláda národního porozumění. A teď se podrž – 29. prosince 1989 zvolil Václava Havla prezidentem ještě komunistický parlament.

Tereza: To je absurdní! Jako by si sami podepsali ortel.

Matěj: V podstatě ano. Předsedou parlamentu se stal symbol Pražského jara Alexander Dubček. Zrušila se StB a začal odsun sovětských vojsk.

Tereza: A po prvních svobodných volbách v roce 1990 začala ekonomická reforma pod vedením Václava Klause. Ale taky spory se Slováky, že?

Matěj: Ano, takzvaná "pomlčková válka" o název státu ukázala, že Češi a Slováci mají jiné představy o budoucnosti.

Tereza: Nakonec to dopadlo rozdělením.

Matěj: Přesně. Po volbách v roce 1992 se vítězové – Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku – ve vile Tugendhat dohodli na "sametovém rozchodu". K 1. lednu 1993 tak vznikla samostatná Česká republika.

Tereza: Matěji, to byl neuvěřitelný historický sprint. Pojďme to pro naše maturanty úplně na závěr shrnout. Co je to nejdůležitější, co si odnést z celého 20. století?

Matěj: Určitě si pamatujte vznik Československa v roce 1918 a roli Masaryka. Pak temné období Mnichova a druhé světové války.

Tereza: A po válce komunistický puč v únoru 1948, který nás na čtyřicet let uvrhl do totality.

Matěj: Pak nadějné Pražské jaro 1968 a jeho rozdrcení sovětskými tanky. No a nakonec Sametová revoluce 1989, která nám vrátila svobodu a demokracii.

Tereza: A vznik samostatné České republiky v roce 1993, následný vstup do NATO v roce 1999 a do Evropské unie v roce 2004.

Matěj: To jsou ty klíčové milníky. Důležité je chápat souvislosti – proč se co stalo a co následovalo.

Tereza: Skvělé. Moc ti děkuji, Matěji, že jsi nás provedl touhle složitou, ale fascinující historií.

Matěj: Já děkuji za pozvání. A všem posluchačům držím palce u maturity!

Tereza: Přesně tak. Učte se, ale hlavně přemýšlejte. Mějte se krásně a třeba zase někdy na slyšenou u Studyfi Podcastu.