Podcast na České lesní právo a rostlinolékařství

Kapitoly

Mýtus o sázení stromků

Proč tolik pravidel?

Rodný list stromu

Pečeť kvality

Klíčové zákony a nařízení

Povinnosti každého z nás

Kdo to všechno hlídá?

Integrovaná ochrana rostlin

Nový evropský režim

Přípravky a odborná způsobilost

Rostlinolékařský pas

Dovoz a vývoz

Evidence a papírování

Vysoce toxické přípravky

Ochrana včel a zvěře

Technika musí být v kondici

STK pro postřikovače

Kdo to může dělat?

Kdo si píše deníček

Kdy se hnojit nesmí

Skladování a loučení

Přepis

Tomáš: Většina lidí si myslí, že založit lesní školku je taková idylka. Prostě zasadíte semínko, zaléváte a čekáte, až vyroste stromek. Jednoduché, ne?

Karolína: Kéž by! Ale ve skutečnosti je to věda, která se řídí přísnějšími pravidly než letový provoz. Každá sazenice musí mít v podstatě svůj vlastní rodný list a cestovní pas.

Tomáš: Počkat, cože? Cestovní pas pro stromek? Tak to mě zajímá. Posloucháte Studyfi Podcast, kde dneska odhalíme byrokracii skrytou za každým stromečkem v lese.

Karolína: Přesně tak. Není to samoúčelné. Všechny ty zákony a směrnice, jak na úrovni Evropské unie, tak u nás v Česku, mají jeden hlavní cíl: zajistit, aby naše budoucí lesy byly zdravé, odolné a geneticky rozmanité.

Tomáš: Aha, takže to je pojistka, abychom nesázeli třeba nějaké slabé nebo nevhodné stromky, které by pak nic nevydržely?

Karolína: Přesně. Jde o to, aby sazenice pocházela z konkrétní oblasti a byla přizpůsobená tamním podmínkám. Tím se zabrání i šíření různých chorob a škůdců. Základem je Směrnice Rady 1999/105/ES a u nás pak hlavně Zákon o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin.

Tomáš: Dobře, ten název zní… opravdu úředně. Co si pod tím pojmem „reprodukční materiál“ mám vlastně představit?

Karolína: Je to oficiální termín pro cokoliv, z čeho může vyrůst strom. Tedy semenný materiál, jako jsou semínka a šišky, pak části rostlin, třeba řízky, a samozřejmě celé mladé rostlinky, tedy sazenice.

Tomáš: A každý tenhle materiál má teda svůj „rodokmen“?

Karolína: Ano. Rozlišujeme čtyři základní kategorie podle toho, jak pečlivě je zdroj ověřený. Nejnižší je „identifikovaný“, kde víme jenom místo původu. Pak je „selektovaný“ z kvalitnějších porostů, „kvalifikovaný“ ze semenných sadů a nejvyšší kategorie je „testovaný“, kde je kvalita potomstva ověřena zkouškami.

Tomáš: Takže je to takový žebříček kvality. Jako známky ve škole, od čtyřky po jedničku s hvězdičkou.

Karolína: Přesně tak se na to dá dívat. K tomu se pak přidávají ještě přísné technické normy, třeba ČSN, které řeší kvalitu. U semen se hlídá druhová čistota na 99 % a sazenice musí splňovat parametry na tloušťku kořenového krčku nebo délku kořenů. Prostě žádný šmejd.

Tomáš: A jak se zajistí, že se to cestou od školky k lesu nepomíchá?

Karolína: Vše se uvádí do oběhu v takzvaných oddílech. Každý oddíl musí mít stejný původ, stejný věk a prošel stejným ošetřením. A dostane Potvrzení o původu. Balení se semeny musí být navíc uzavřené tak, aby nešlo otevřít bez poškození.

Tomáš: Takže je to zapečetěné líp než tajné vládní dokumenty?

Karolína: Skoro! Je to prostě komplexní systém, který zajišťuje, že stromek, který sázíme v Krušných horách, skutečně pochází z geneticky vhodného zdroje pro Krušné hory, a ne třeba z jižní Moravy.

Tomáš: Super, díky za vysvětlení. Takže až příště půjdu lesem, budu se na ty stromky dívat s mnohem větším respektem k jejich administrativnímu pozadí. Od papírování v lese se teď přesuneme dál.

Tomáš: Dobře, takže je jasné, že musíme sledovat, co se s rostlinami děje. Ale určitě to není jen tak, že? Předpokládám, že existuje spousta zákonů a nařízení, které to celé řídí.

Karolína: Trefa do černého, Tomáši. Je to docela džungle předpisů, ale když se na to podíváme zblízka, dává to smysl. Všechno to stojí na dvou hlavních pilířích.

Tomáš: Dva pilíře? Tak to zní zvládnutelně. Které to jsou?

Karolína: Tím prvním je velké evropské nařízení, konkrétně z roku 2016, které se týká ochranných opatření proti škodlivým organismům. Je to takový deštník pro celou Evropskou unii.

Tomáš: Takže pravidla jsou v celé EU víceméně stejná?

Karolína: Přesně tak. Cílem je sjednotit postupy, aby se škůdci nemohli volně šířit přes hranice. A pak tu máme náš český zákon, ten je z roku 2004, a jmenuje se Zákon o rostlinolékařské péči. Ten řeší specifika u nás.

Tomáš: Aha, takže EU dá obecný rámec a my si ho pak upřesníme naším zákonem. Chápu to správně?

Karolína: Naprosto. A k tomu zákonu se pak váže několik důležitých vyhlášek. Například o ochraně včel a zvěře, o přípravcích na ochranu rostlin, nebo třeba o postřikovačích a další technice.

Tomáš: Dobře, pojďme se na ten český zákon podívat blíž. Co z něj pro mě, jako pro běžného člověka, vlastně vyplývá? Mám třeba jen pár jabloní na zahradě.

Karolína: I pro tebe z toho něco plyne. Paragraf 3 toho zákona říká v podstatě jednu zásadní věc: každý, kdo pěstuje rostliny, má povinnost zjišťovat a omezovat výskyt škůdců.

Tomáš: Takže nemůžu jen tak nechat svoji zahradu zamořit nějakou chorobou a dělat, že se nic neděje, protože by to mohlo poškodit sousedy.

Karolína: Přesně! Nejde jen o sousedy, ale i o životní prostředí, zdraví lidí a zvířat. A co je neméně důležité — pokud použiješ nějaký postřik, musí být povolený a musíš ho aplikovat správně.

Tomáš: Takže žádné „domácí recepty“ od dědečka, které by mohly být nebezpečné.

Karolína: Pokud ten recept není ověřený a bezpečný, tak rozhodně ne. Jde o zodpovědnost. A právě na tu zodpovědnost dohlíží jeden klíčový úřad.

Tomáš: A to je který? Nějaká rostlinná policie?

Karolína: Skoro! Je to Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Ti mají na starosti monitoring a průzkum výskytu škůdců po celé republice.

Tomáš: Takže oni aktivně jezdí po polích a lesích a hledají problémy?

Karolína: Ano, přesně tak. Sledují, co se kde šíří, a zveřejňují o tom aktuální informace. To je hrozně důležité pro zemědělce, aby věděli, na co se připravit. Dokonce sledují i riziko, že si škůdci vytvoří odolnost vůči postřikům.

Tomáš: A můžou jen tak přijít na můj pozemek?

Karolína: Jejich zaměstnanci mají oprávnění vstupovat na pozemky a do provozů, kde se pěstují nebo skladují rostliny. Mohou tam pořizovat fotky a dokonce odebírat vzorky, aby zjistili, co se děje. Samozřejmě v nezbytném rozsahu.

Tomáš: Takže se před nimi neschováš. To je vlastně dobře, ne? Jde o prevenci.

Karolína: Přesně. A to nás přivádí k pojmu, který je v moderní ochraně rostlin naprosto zásadní — integrovaná ochrana.

Tomáš: Integrovaná ochrana... to zní složitě. Co si pod tím mám představit?

Karolína: Vůbec to není složité. Think of it this way: je to soubor chytrých opatření, která minimalizují rizika pro zdraví a přírodu. Profesionální uživatelé — tedy hlavně zemědělci — mají povinnost ji uplatňovat.

Tomáš: Takže nejde jen o to stříkat chemii, kdykoliv se něco objeví?

Karolína: Kdepak! To je až ta poslední možnost. Základem je podpora zdravého růstu rostlin a co nejmenší narušení ekosystému. Je to o přemýšlení. Sleduješ škůdce, vyhodnocuješ, jestli je zásah opravdu nutný, a volíš co nejšetrnější metodu.

Tomáš: A musí si o tom vést nějaké záznamy?

Karolína: Ano, to je klíčové. Profesionál si musí všechno zapisovat — co sledoval, jaké přípravky použil a jaký to mělo úspěch. ÚKZÚZ pak zase pomáhá tím, že zveřejňuje metodiky a testuje účinnost různých přípravků, aby jim poradil.

Tomáš: Takže je to taková spolupráce. Zemědělci v praxi a úřad poskytující data a podporu.

Karolína: Přesně tak. Cílem je chránit úrodu chytře, ne jen silou.

Tomáš: Zmínila jsi to evropské nařízení. Změnilo se v poslední době něco zásadního?

Karolína: Ano, zavedl se takzvaný nový fytosanitární režim. Zní to hrozně, ale jde hlavně o lepší prevenci. Představ si, že škůdci jsou jako mezinárodní zločinci a my pro ně máme různé úrovně „zatykačů“.

Tomáš: To je dobré přirovnání! Jaké jsou ty úrovně?

Karolína: Máme karanténní škodlivé organismy pro celou EU. To jsou ti nejhorší, které tu vůbec nechceme. Některé z nich jsou dokonce „prioritní“, takoví veřejní nepřátelé číslo jedna.

Tomáš: A pak jsou nějací menší padouši?

Karolína: Přesně. Pak jsou škůdci pro chráněné zóny — ti se třeba vyskytují v části Evropy, ale my je u nás nechceme. A nakonec regulované nekaranténní organismy, které se sledují hlavně u osiva a sazenic, aby byly zdravé.

Tomáš: Co je cílem toho všeho? Větší bezpečnost?

Karolína: Jednoznačně. Posiluje se prevence, zpřísnil se dovoz rizikových rostlin, a klade se obrovský důraz na zodpovědnost každého pěstitele. Když profesionál objeví nebezpečného škůdce, musí to okamžitě nahlásit ÚKZÚZu, který to pak hlásí dál do Evropy.

Tomáš: Takže takový rychlý varovný systém.

Karolína: Přesně. A je tam i velký důraz na komunikaci s veřejností a osvětu. Protože čím víc lidí ví, jaké je riziko, tím lépe můžeme rostliny chránit.

Tomáš: Mluvili jsme o přípravcích na ochranu rostlin. Jak je to s jejich používáním? Můžu si jen tak v obchodě koupit cokoliv?

Karolína: Pro běžné zahrádkáře jsou dostupné přípravky v malém balení s jasnými instrukcemi. Ale pro profesionály platí mnohem přísnější pravidla. Například skladování — musí je mít odděleně, bezpečně a vést si přesnou evidenci o každém litru.

Tomáš: A tu evidenci si musí schovávat?

Karolína: Ano, minimálně 5 let! A co je ještě důležitější, pro práci s profesionálními přípravky potřebuješ odbornou způsobilost. Nestačí si jen přečíst návod.

Tomáš: Odbornou způsobilost? To znamená nějaký kurz nebo zkoušky?

Karolína: Přesně tak. Je to rozdělené do tří stupňů. Představ si to jako řidičák na různé stroje.

Tomáš: Dobře, tak jaké jsou ty stupně?

Karolína: První stupeň je pro lidi, kteří s přípravky jen manipulují pod dohledem. Třeba obsluha postřikovače. Musí mít osvědčení, ale nemůžou pracovat samostatně.

Tomáš: Rozumím. A druhý stupeň?

Karolína: Ten už je pro vedoucí pracovníky. Agronomy, farmáře, správce golfových hřišť... Zkrátka pro ty, kdo práci s přípravky řídí a organizují. Ti už musí mít hlubší znalosti.

Tomáš: A ta nejvyšší úroveň? To bude asi pro experty.

Karolína: To je třetí stupeň. Ten je pro poradce, distributory profesionálních přípravků, a taky pro lidi, kteří školí ty první dva stupně. To už jsou skuteční profíci v oboru.

Tomáš: Často slýchám o „rostlinolékařském pasu“. To je jako občanka pro kytky?

Karolína: Dá se to tak říct! Je to oficiální doklad, který zaručuje, že rostlina, kterou kupuješ nebo převážíš, je zdravá a splňuje všechny předpisy. Že není napadená těmi regulovanými škůdci, o kterých jsme mluvili.

Tomáš: Kdo takový pas vydává?

Karolína: Vydávají ho přímo profesionální provozovatelé, tedy školkaři a pěstitelé, kteří k tomu ale musí dostat oprávnění od ÚKZÚZ. Musí prokázat, že mají potřebné znalosti a dodržují všechna pravidla.

Tomáš: Takže si ho nemůže natisknout každý sám. A co na tom pasu najdu?

Karolína: Je to taková malá etiketa nebo součást dodacího listu. Jsou na ní klíčové informace. Pod písmenem A je botanický název rostliny. Pod B je registrační číslo pěstitele. C je kód vysledovatelnosti, třeba číslo partie. A D udává zemi původu.

Tomáš: Takže díky tomu můžu zpětně dohledat, odkud přesně ta moje nová jabloň pochází a kdo ji vypěstoval.

Karolína: Přesně tak. Je to systém pro zajištění bezpečnosti a transparentnosti. A existují i speciální pasy pro takzvané chráněné zóny, které mají ještě přísnější pravidla.

Tomáš: A co když chci dovézt nějakou exotickou rostlinu třeba z Thajska? Můžu si ji jen tak dát do kufru?

Karolína: To rozhodně ne! Dovoz rostlin ze třetích zemí, tedy mimo EU, je velmi přísně kontrolovaný. Každá taková zásilka musí projít dovozní rostlinolékařskou kontrolou.

Tomáš: Co se při ní kontroluje?

Karolína: Úředníci z ÚKZÚZ zjišťují, jestli rostliny nejsou napadené škůdci, jestli se nejedná o nějaký invazivní druh, který by u nás mohl dělat neplechu, a jestli mají všechny potřebné dokumenty. Hlavně takzvané rostlinolékařské osvědčení ze země původu.

Tomáš: Takže bez toho papíru mám smůlu a kytku mi zabaví?

Karolína: V lepším případě. V horším případě nařídí její zničení na tvé náklady. Je to opravdu důležitá ochrana před zavlečením nových, nebezpečných chorob a škůdců.

Tomáš: A platí to i naopak, při vývozu z Česka?

Karolína: Ano, i když tam je to trochu jiné. Pokud vyvážíš do třetí země, musíš splnit požadavky té konkrétní země. Vývozce požádá ÚKZÚZ o kontrolu a vystavení exportního osvědčení, kterým se zaručí, že zásilka je v pořádku podle pravidel cílové země.

Tomáš: Páni, je to celá věda. Ale dává to smysl. Ochrana naší přírody a zemědělství je asi na prvním místě.

Karolína: Přesně tak. Je to komplexní systém, ale každý jeho prvek má svůj význam. A teď, když už víme, jaká pravidla musíme dodržovat, se můžeme podívat na to, jaké metody vlastně můžeme k ochraně rostlin použít...

Tomáš: Dobře, takže když už vím, jaký přípravek vybrat a kde ho skladovat, co se děje potom? Prostě ho vezmu a jdu stříkat?

Karolína: Kéž by to bylo takhle jednoduché, Tomáši. Ale ne, po aplikaci přichází další, a řekla bych dost klíčová, část — evidence.

Tomáš: Ach jo, papírování. Toho jsem se bál. Takže co všechno musím evidovat?

Karolína: V podstatě všechno důležité. Zákon říká, že používání přípravků při podnikání se musí zaznamenávat. A to buď do speciální knihy s očíslovanými stránkami, nebo elektronicky.

Tomáš: Takže nějaký Excel nebo speciální software?

Karolína: Přesně tak. Důležité je, aby ty údaje byly zabezpečené a šly i později elektronicky zpracovat. A pozor, ten záznam musíš udělat bezodkladně. Nejpozději následující pracovní den po aplikaci.

Tomáš: Takže žádné dohánění na konci měsíce.

Karolína: Přesně tak. To by neprošlo. Je to o zodpovědnosti a dohledatelnosti.

Tomáš: A co když potřebuju použít něco... no, opravdu silného? Nějaký vysoce toxický přípravek?

Karolína: Tak to je úplně jiná liga. Na to nestačí jen evidence. Tady musíš předem písemně požádat Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ, o souhlas.

Tomáš: O povolení? A co v té žádosti musí být?

Karolína: Musíš přesně uvést, kde to chceš použít – katastrální území, číslo parcely. Dále jakou plodinu chceš ošetřit, proč, v jakém rozsahu a kdy.

Tomáš: A oni to vždycky povolí?

Karolína: Právě že ne. ÚKZÚZ to povolí jen tehdy, pokud zjistí, že to ošetření nejde provést jinak a bezpečněji. V podstatě je to až ta poslední možnost. Navíc ti můžou v povolení stanovit další speciální opatření pro ochranu lidí a přírody.

Tomáš: To dává smysl. Hodně se dnes mluví o včelách. Jak je to s jejich ochranou?

Karolína: To je obrovské téma a zákon na to pamatuje. Pokud je přípravek označený jako nebezpečný pro včely, nesmíš ho jen tak aplikovat. Je to absolutní zákaz, pokud nesplníš určité podmínky.

Tomáš: A ty jsou jaké?

Karolína: Je to docela detektivní práce. Musíš si na obecním úřadě zjistit, kde jsou v okruhu pěti kilometrů od tvého pozemku stanoviště včelstev.

Tomáš: Pěti kilometrů? To je docela velký rádius.

Karolína: Přesně. A minimálně 48 hodin předem musíš aplikaci oznámit všem těmto včelařům a taky obecnímu úřadu. U přípravků na hlodavce, takzvaných rodenticidů, zase musíš informovat uživatele honitby a inspekci životního prostředí.

Tomáš: A co když se přesto něco stane? Třeba dojde k úhynu včel nebo zvěře?

Karolína: V takovém případě to musí chovatel včel nebo myslivci okamžitě nahlásit Státní veterinární správě. Ta pak provede šetření, odebere vzorky a zjišťuje příčinu. Ale samozřejmě, cílem je těmto situacím předcházet.

Tomáš: Dobře, takže vím, co a jak evidovat, a na co si dát pozor kvůli přírodě. Ale co samotné stroje? Můžu použít jakýkoliv postřikovač, co najdu v garáži?

Karolína: To by asi nešlo. Stroje, kterým se odborně říká mechanizační prostředky, musí být zapsané v ústředním registru. Týká se to hlavně postřikovačů a mořiček osiv.

Tomáš: Existují nějaké výjimky? Co třeba malý zádový postřikovač?

Karolína: Ano, přesně ten je výjimkou. Zákon vyjímá ručně poháněné stroje s nádrží do 20 litrů. Dále taky stroje pro výzkum nebo pro použití v uzavřených prostorách, jako jsou skleníky. Takže na malou zahrádku si byrokracii tahat nemusíš.

Tomáš: Takže když mám větší stroj, který podléhá registraci, stačí ho jen zapsat a mám hotovo?

Karolína: To bohužel ne. Tyto stroje musí navíc pravidelně procházet kontrolním testováním. Je to něco jako STK pro auta.

Tomáš: STK pro postřikovače! To zní vtipně. Jak často?

Karolína: Přesně tak! Nový stroj musí na testování do dvou let od uvedení do provozu. Po nějaké větší opravě musíš na test hned před dalším použitím. A jinak se chodí pravidelně každé dva roky. Jen u mořiček osiv je interval delší, čtyři roky.

Tomáš: A co z toho testování dostanu? Nějakou nálepku na postřikovač?

Karolína: Přesně tak! Dostaneš doklad o funkční způsobilosti a na stroj ti nalepí kontrolní nálepku. Takže každý vidí, že tvůj stroj je v pořádku a aplikuje přípravky správně a bezpečně.

Tomáš: To je spousta pravidel. A teď mě napadá... Může vlastně s těmi přípravky pracovat kdokoliv? Nebo na to potřebuju nějaké speciální vzdělání?

Karolína: Skvělá otázka, Tomáši. A odpověď je ne, nemůže to dělat každý. Každá firma, ať už fyzická nebo právnická osoba, která s přípravky zachází — tedy je skladuje, prodává, aplikuje nebo o nich radí — musí mít odborně způsobilou osobu.

Tomáš: A ta osoba musí být přímo majitel?

Karolína: Nemusí. Může to být zaměstnanec nebo někdo na smlouvu. Klíčové je, že tam je někdo, kdo tomu opravdu rozumí, má na to osvědčení a dohlíží na to, aby se vše dělalo správně a bezpečně.

Tomáš: Takže abychom to shrnuli — nestačí jen přípravek koupit a použít. Musím vést evidenci, u nebezpečných látek žádat o povolení, chránit okolí, mít techniku v perfektním stavu a ještě k tomu mít odborně způsobilého člověka. Je to celý systém zodpovědnosti.

Karolína: Přesně jsi to vystihl. Je to komplexní systém, kde každá část má svůj smysl.

Tomáš: Výborně. Teď už víme, jak na to jít správně. Ale co se stane, když někdo tato pravidla poruší? Na sankce a pokuty se podíváme hned po krátké pauze.

Tomáš: Tak jo, to bylo super detailní. Ale teď se dostáváme k té... méně zábavné části, že? K papírování a pravidlům. To je naše poslední téma pro dnešek: evidence a legislativa kolem hnojiv.

Karolína: Přesně tak, deníček pro každé pole. Ale je to strašně důležité. Tuhle povinnost mají hlavně zemědělští podnikatelé, ale i vlastníci lesních pozemků.

Tomáš: A co přesně si musí zapisovat? Předpokládám, že to není jen "dnes jsem pohnojil".

Karolína: To ani náhodou! Ta evidence je opravdu podrobná. Je to tabulka, která má asi šestnáct sloupců. Zapisuje se tam všechno. Katastrální území, jaká plodina tam roste, přesné datum aplikace...

Tomáš: Počkat, šestnáct sloupců? To je víc než v mém školním rozvrhu!

Karolína: Je to tak. Musíš uvést přesný druh hnojiva, dávku v tunách na hektar, a pak rozepsat obsah živin – kolik tam bylo dusíku, fosforu, draslíku... a tak dále. Zvlášť pro organická a zvlášť pro minerální hnojiva.

Tomáš: Páni. A to všechno řídí nějaký zákon, že?

Karolína: Ano, ten klíčový je Zákon o hnojivech, číslo 156 z roku 1998. Ten stanovuje nejen jak vést evidenci, ale hlavně jak a kdy se hnojiva smí, a hlavně nesmí používat.

Tomáš: A kdy se tedy nesmí?

Karolína: Tak například nesmíš hnojit, když je půda zaplavená nebo přesycená vodou. To dává smysl, hnojivo by se prostě odplavilo. A taky se nesmí hnojit na půdu, která je pokrytá sněhem vyšším než pět centimetrů.

Tomáš: Takže žádné zimní radovánky s traktorem.

Karolína: Přesně! A co je důležité – ani na promrzlou půdu. Konkrétně když povrch do hloubky pěti centimetrů přes den nerozmrzá. To hnojivo by se prostě nevsáklo tam, kam má.

Tomáš: A co skladování? To má taky svá pravidla?

Karolína: Samozřejmě. Hnojiva musí být skladována odděleně, jasně označená a zabezpečená proti únikům. Nesmí se smíchat s jinými látkami a hlavně – nesmí znečistit vodu. O všem se taky vede dokladová evidence.

Tomáš: Takže všechno se musí pečlivě zapisovat a ukládat. Jak dlouho se tyhle záznamy musí schovávat?

Karolína: Ty záznamy o použití se musí uchovávat nejméně sedm let. A zápis do evidence musíš provést do jednoho měsíce od aplikace. Není to nic, co bys mohl nechat na konec roku.

Tomáš: Dobře, tak si to shrňme. Zemědělci musí vést super podrobnou evidenci o každém hnojení, dodržovat přísná pravidla, kdy a jak hnojit, a všechno skladovat bezpečně. A navíc si všechny tyhle papíry schovávat sedm let. Je toho hodně.

Karolína: Je, ale je to klíčové pro ochranu půdy, vody a v konečném důsledku i našich potravin. Všechno do sebe zapadá.

Tomáš: To rozhodně. Karolíno, moc ti děkuju za skvělé a vyčerpávající informace, nejen o hnojivech, ale o všech tématech, která jsme dnes probrali.

Karolína: Já děkuju za pozvání, Tome. Bylo to fajn.

Tomáš: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Doufáme, že jste se naučili něco nového a že se vám dnešní díl Studyfi Podcastu líbil. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště. Na shledanou!

Karolína: Na shledanou!