Podcast na Česká literatura za komunismu

Kapitoly

Mýtus o šedivé literatuře

Příběh Bohumila Hrabala

Komunistický převrat

Naděje a normalizace

Hrabalova poetika

Další slavná díla

Život plný zvratů

Tatínek, ryby a hokej

Temné dětství

Strach v literatuře

Sportovní literatura Oty Pavla

Oficiální, samizdat, exil

Hrabal a jeho hrdinové

Osobní vzpomínky v literatuře

Hokejista a spisovatel

Reportážní styl

Přechod k temnějším tématům

Kritika války a absurdita

Jak se tvoří styl

Závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: Většina lidí si myslí, že česká poválečná literatura byla jen jedna velká šeď plná politiky. Ale co když to tak vůbec nebylo?

Kristýna: Přesně tak. Ve skutečnosti se literatura rozdělila hned na tři proudy, které existovaly vedle sebe. Oficiální, exilovou a ineditní neboli samizdatovou.

Petr: Tři proudy? To zní mnohem zajímavěji. Posloucháte Studyfi Podcast. Tak jak to celé začalo?

Kristýna: Po válce se Evropa rozdělila na Východ a Západ. My jsme patřili pod Sovětský svaz, a umění najednou muselo plnit politické úkoly. Autoři se stali takzvanými „inženýry lidských duší“.

Petr: Inženýři lidských duší... to nezní jako někdo, kdo by mi opravil topení.

Kristýna: To rozhodně ne. Měli za úkol formovat myšlení lidí podle přání strany.

Petr: A jak se s tím vyrovnali samotní autoři? Třeba takový Bohumil Hrabal?

Kristýna: Hrabal je skvělý příklad. Inspiroval se obyčejnými lidmi a hospodskými pábitelem. Jenže za normalizace mu zakázali psát.

Petr: Takže jeho díla vůbec nevycházela?

Kristýna: Vycházela, ale musel je pro oficiální vydání masivně krátit a cenzurovat. Plné verze se šířily tajně v samizdatu nebo v exilu.

Petr: Takže existovaly dvě verze jedné knihy? To je neuvěřitelné!

Kristýna: Ano. Třeba v jeho slavné sbírce *Smrt krásných srnců* vidíme tu obrovskou lásku a obětavost otce, který riskuje život pro své syny. Ta syrovost by v oficiální verzi neprošla.

Petr: To je fascinující. A právě ta cenzura nás přivádí k širšímu kontextu. Jaká vlastně byla situace v Československu, že něco takového bylo vůbec nutné?

Kristýna: No, byla to dost divoká doba. V únoru 1948 proběhl komunistický převrat. Opoziční strany byly zrušeny a prvním prezidentem nově vzniklé Československé socialistické republiky se stal Klement Gottwald.

Petr: A s ním přišly i ty politické čistky, že?

Kristýna: Přesně tak. Po roce 1950 svobodná tvorba prakticky neexistovala. Probíhaly násilné čistky nepohodlných lidí, nejznámějším příkladem je asi Milada Horáková.

Petr: Existovalo v tom všem vůbec nějaké světlo na konci tunelu?

Kristýna: Na chvíli ano. V šedesátých letech přišlo takzvané Pražské jaro. Díky Alexandru Dubčekovi se režim trochu uvolnil a život byl snesitelnější.

Petr: To zní jako záblesk naděje… ale asi s hořkým koncem.

Kristýna: Bohužel. Sovětskému svazu se to nelíbilo, takže v srpnu 1968 přijela vojska Varšavské smlouvy a zemi okupovala. Následovala tvrdá normalizace v čele s Gustavem Husákem – uzavřené hranice, cenzura, zákazy…

Petr: Takže zpátky na začátek. A právě v téhle době se autoři jako Pavel snažili tvořit dál. Pojďme se podívat, jak to dělali.

Kristýna: Přesně tak. A skvělým příkladem je Bohumil Hrabal. On byl mistr v tom, jak se protloukat. Část jeho děl vycházela oficiálně, ale to nejlepší psal pro samizdat a exilová nakladatelství. Soustředil se na osudy obyčejných lidí.

Petr: Toho samozřejmě známe. Řekl bych, že hlavně díky Ostře sledovaným vlakům.

Kristýna: Ano, to je jeho klíčová tragikomická novela. Děj se odehrává úplně na konci druhé světové války, v roce 1945, na malé železniční stanici.

Petr: Hlavní hrdina, mladý Miloš Hrma, se tam po pokusu o sebevraždu kvůli milostným nezdarům vrací do práce. A z naivního kluka se stane hrdina, který odpálí německý vlak, i když za to zaplatí životem.

Kristýna: Přesně. A vedle něj jsou skvělé postavy jako svůdník výpravčí Hubička nebo přednosta stanice, který je posedlý předpisy. To je Hrabal v kostce!

Petr: To mi připomíná pár lidí ze školy. Ale Hrabalovy příběhy jsou často takové, že?

Kristýna: Určitě. Vzpomeňme na Postřižiny a energickou Maryšku v pivovaru, nebo na svérázné postavičky z Kerska ve Slavnostech sněženek. Vždycky je to mozaika humoru a melancholie.

Petr: Ta kombinace je fascinující. Ale ne všichni autoři měli takovou… řekněme kliku, že mohli aspoň částečně publikovat. Co ti, kteří skončili v naprostém zákazu?

Kristýna: Přesně tak. A to nás přivádí k autorovi, jehož osud byl sice tragický, ale jeho dílo je plné neuvěřitelné lásky k životu. Mluvím o Otovi Pavlovi.

Petr: Jasně, Smrt krásných srnců nebo Jak jsem potkal ryby. To jsou přece naprosté klasiky.

Kristýna: Přesně. A za tou nádhernou, často úsměvnou prózou je velmi drsný osobní příběh. Narodil se jako Otto Popper do židovské rodiny. Jeho tatínek a bratři prošli koncentračními tábory.

Petr: A je skoro zázrak, že všichni přežili. Tenhle stín války a problému Židů se v jeho knihách často vrací, i když nepřímo.

Kristýna: Ano, ale vždy je tam ten obrovský obdiv k otci. Ta postava tatínka, toho geniálního snílka a obchodníka, je prostě nesmrtelná. A pak samozřejmě příroda, řeka a rybaření. To byl jeho únik a jeho svět.

Petr: A taky sport! Nezapomeňme, že byl slavný sportovní novinář.

Kristýna: A nejen to! Málokdo dnes ví, že sám aktivně hrál hokej, dokonce za dorost Sparty. Takže to měl opravdu v krvi, nebylo to jen psaní od stolu.

Petr: Páni. Takže jeho dílo je v podstatě jeho životopis, poskládaný z ryb, sportu a rodinné historie.

Kristýna: Přesně tak. Je to nesmírně osobní a citlivá literatura. Ale Pavel rozhodně nebyl jediný, kdo takto otevřeně a osobně psal o svých prožitcích a rodině.

Petr: Takže kdo další se takhle otevřel? Napadá mě třeba... Ladislav Fuks?

Kristýna: Přesně ten! I jeho dílo je silně osobní, ale... o dost temnějším způsobem. Je to úplně jiný svět než ten Pavlův.

Petr: Temnějším? Jak to, že se jeho osobní život tak ponuře promítl do psaní?

Kristýna: Fuks měl bohužel velmi nešťastné dětství. Jeho otec byl chladný, dominantní policejní úředník a matka trpěla psychickými problémy. To v něm zanechalo hluboké stopy.

Petr: Páni... Takže ten neustálý pocit úzkosti a ohrožení v jeho knihách vlastně vychází z reality? To je děsivé.

Kristýna: Ano, to je ten klíč. Všechny ty psychologické prvky, strach z násilí a nesvobody, to jsou autobiografické rysy. Často se u něj objevuje i židovská tematika.

Petr: A do toho ještě tlak komunistického režimu za normalizace, kterému musel ustupovat. To musela být opravdu tíživá kombinace.

Kristýna: Přesně tak. Jeho svět je prostě plný stínů a nejistoty. A právě proto je tak sugestivní a dodnes fascinující. I když ne zrovna veselý.

Petr: To rozhodně ne. Ale o to víc je potřeba ho číst. Pojďme se teď podívat na jeho nejslavnější dílo, Spalovače mrtvol.

Kristýna: Ke Spalovači se určitě ještě vrátíme, to je klíčové dílo. Ale když mluvíme o té tíživé normalizační atmosféře, pojďme se na chvíli podívat na autora, který dokázal najít světlo i v té největší tmě. Mluvím o Otu Pavlovi.

Petr: To je skvělý postřeh. Jeho sportovní příběhy jsou plné života a energie. Ne každý si ho s tímhle žánrem spojí, ale Dukla mezi mrakodrapy je naprostý klenot.

Kristýna: Naprosto. Je to žánr, kterému se říká reportážní novela. Pavel byl původně sportovní novinář a tady dokonale zúročil své zkušenosti. Sleduje v ní skutečné tažení fotbalové Dukly na turnaji v USA.

Petr: A je to strhující čtení, i když nejste zrovna fotbalový fanoušek. Ten sport je tam vlastně jenom kulisa pro větší příběhy.

Kristýna: Přesně tak! Tady je na tom to geniální. Pavel nepopisuje jen zápasy. On skrze sport vypráví o lidské odvaze, o přátelství a taky o tom fascinujícím střetu dvou světů.

Petr: Jakože kluci z Československa v New Yorku šedesátých let? To musel být pořádný šok.

Kristýna: Obrovský. A Pavel to zachytil s neuvěřitelnou lehkostí a humorem. Je to oslava nejen sportu, ale hlavně lidskosti a soudržnosti. A právě o tom je i jeho další slavná sbírka...

Petr: Takže o jaké sbírce je řeč? A jak to souvisí s tou dobou, kdy autoři museli balancovat na ostří nože?

Kristýna: Přesně. Po druhé světové válce se svět rozdělil na Východ a Západ. A ve východním bloku umění najednou nemělo bavit, ale plnit politické úkoly.

Petr: Politické úkoly? To zní skoro jako... propaganda.

Kristýna: V podstatě ano. Komunistický režim vnímal autory jako „inženýry lidských duší“. Měli budovat socialismus. Jejich tvorba se tak rozdělila na tři hlavní proudy.

Petr: Tři proudy? To jakože se psalo na třikrát?

Kristýna: Skoro. Měli jsme literaturu oficiální, která prošla cenzurou. Pak ineditní, tedy samizdatovou, která se šířila tajně. A nakonec exilovou, vydávanou v zahraničí.

Petr: Aha. Takže spousta skvělých děl se k lidem vlastně vůbec nedostala, nebo jen v upravené podobě.

Kristýna: Přesně. A to je případ třeba Bohumila Hrabala. Miloval obyčejné lidi, hospodské povaleče, kterým říkal pábitelé. Jenže jeho texty byly pro režim moc... svobodné.

Petr: Takže je musel krátit?

Kristýna: Pro oficiální vydání ano, a to výrazně. Ty plné, necenzurované verze ale kolovaly v samizdatu. A právě o nich si povíme příště víc.

Petr: Takže Hrabal měl vlastně takové dvě verze svých děl? Jednu oficiální, ořezanou, a druhou plnou, co si lidi tajně půjčovali?

Kristýna: Přesně tak. A skvělým příkladem jsou *Ostře sledované vlaky*. To je tragikomická novela z konce druhé světové války.

Petr: Tragikomická... to zní jako zvláštní kombinace. O čem to je?

Kristýna: Hlavní hrdina je mladý železničář Miloš Hrma. Je hrozně citlivý a řeší spíš své milostné nezdary než válku. Jenže nakonec se odhodlá k hrdinskému činu a odpálí německý vojenský vlak.

Petr: A to "komická" část je kde? Protože to zní dost dramaticky.

Kristýna: Ta je v postavách kolem něj. Třeba výpravčí Hubička, nenapravitelný svůdník, nebo přednosta stanice, který touží po povýšení. Jejich malé, lidské starosti se mísí s tou velkou tragédií války. To je pro Hrabala typické.

Petr: Rozumím. Takže bral inspiraci z reálného života. To dělal i v jiných dílech?

Kristýna: Určitě! Vzpomeň si na *Postřižiny*, kde vzpomíná na dětství v pivovaru, nebo na *Slavnosti sněženek* z chatové osady v Kersku. Vždycky je to mozaika příběhů svérázných postaviček.

Petr: A kdo další hodně čerpal z vlastních zážitků?

Kristýna: Hned mě napadá Ota Pavel. Jeho povídky, jako *Smrt krásných srnců* nebo *Jak jsem potkal ryby*, jsou neuvěřitelně silné a osobní. Píše o svém tatínkovi, o rybaření, o válce...

Petr: To zní... hodně emotivně. Takže oba autoři ukazují velké dějiny přes malé, osobní příběhy.

Kristýna: Přesně tak. A právě ta lidskost a autenticita dělá jejich díla nesmrtelnými.

Petr: Dobře, tak se pojďme na Otu Pavla podívat blíž. Zmínila jsi jeho rodinu, válku... Jaký byl vlastně jeho příběh mimo ty knížky?

Kristýna: Jeho osobní příběh je stejně silný jako jeho povídky. Narodil se jako Otto Popper do židovské rodiny. A to samozřejmě definovalo velkou část jeho života, hlavně během války.

Petr: Takže druhá světová válka ho a jeho rodinu zasáhla naplno.

Kristýna: Přesně tak. Jeho tatínek a dva starší bratři museli do koncentračního tábora. Je skoro zázrak, že to všichni přežili a po válce se zase shledali.

Petr: To je teda síla. Člověk by čekal, že jeho dílo bude jenom temné a smutné.

Kristýna: A právě to je na něm to fascinující! Ano, to těžké téma se u něj objevuje, ale jeho největší láskou byla příroda, rybaření a taky sport.

Petr: Sport? To slyším poprvé. Jaký sport?

Kristýna: Věřil bys, že hrál hokej? Dokonce za mládežnický tým Sparty. Nebyl to žádný intelektuál odtržený od reality, co jen sedí u stolu.

Petr: Hokejista a spisovatel v jednom? Tak to je kombinace jako... jako kapr a hranolky.

Kristýna: Krásně řečeno! A všechny tyhle lásky – rodinu, ryby, sport – geniálně promítal do svých autobiografických děl. Proto jsou tak opravdové.

Petr: Rozumím. Takže když čteme jeho povídky, čteme vlastně kousky jeho skutečného života. A co jeho styl psaní, čím je tak unikátní?

Kristýna: Přesně tak. Jeho styl je neuvěřitelně přímý, skoro jako reportáž. Žádné složité kudrlinky... jen čistě popisuje, co vidí a cítí. Právě proto byl taky skvělým sportovním novinářem.

Petr: Počkat, on byl i sportovní novinář? Takže nepsal jen o kaprech a srnkách?

Kristýna: Přesně tak! A jeho nejznámější sportovní dílo je novela 'Dukla mezi mrakodrapy'. Je to v podstatě literární reportáž o slavném tažení fotbalové Dukly na turnaji v Americe.

Petr: To zní skvěle. Takže je to vlastně takový sportovní dokument v knižní podobě?

Kristýna: Dá se to tak říct, je to dokonalé spojení sportu a literatury. Ale zatímco Pavel nacházel drama a krásu ve sportu a přírodě, jiní autoři se nořili do mnohem temnějších zákoutí lidské psychiky. Například Ladislav Fuks, který do svých děl promítal úzkost a strach z nesvobody... o tom si povíme víc.

Petr: To zní opravdu temně. Takže Fuks vlastně používal literaturu jako formu kritiky tehdejšího režimu a společnosti?

Kristýna: Přesně tak. Jeho hlavním poselstvím byla kritika fašismu a války. Snažil se ukázat tu naprostou absurditu a zbytečné škody na lidských životech. Není to jen příběh, je to varování.

Petr: To dává smysl. A to, jakým způsobem to autor napíše, asi hodně ovlivňuje, jak to na nás čtenáře působí.

Kristýna: Určitě. A tady se dostáváme k něčemu, čemu říkáme slohotvorní činitelé. Jsou to v podstatě všechny okolnosti, které formují výsledný projev, ať už psaný, nebo mluvený.

Petr: Slohotvorní činitelé... Zní to trochu vědecky. To se nějak dělí?

Kristýna: Neboj, je to jednoduché. Dělí se na subjektivní – ty jsou dané přímo autorem. Třeba jeho povaha, vzdělání nebo společenské postavení.

Petr: Takže moje společenské postavení podcastového moderátora ovlivňuje, jak se teď ptám?

Kristýna: Přesně tak! A pak jsou ty objektivní. To jsou vnější okolnosti. Zda je projev mluvený či psaný, jaký je cíl komunikace, nebo jestli probíhá online.

Petr: Takže abychom to shrnuli. Dnes jsme probrali Otu Pavla a jeho lásku ke sportu, temnější literaturu Ladislava Fukse a nakonec i to, co vlastně utváří styl každého autora.

Kristýna: Byl to skvělý přehled klíčových autorů a pojmů.

Petr: Díky moc, Kristýno. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech. Těšíme se na vás příště u Studyfi Podcastu. Na shledanou!