Podcast na Bohumil Hrabal - Pábitelé

Kapitoly

Kdo jsou pábitelé?

Žánrový koktejl

O čem to tedy je?

Hrabalův jazyk

Kdo jsou ti pábitelé?

Jak je to poskládané?

Kdo je pábitel?

Od surrealistů po optimisty

Tragický nález v hospodě

Bizarní zvrat

Surrealista a pohřebák

Snová logika Iontoforézy

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Lukáš: Určitě znáš toho jednoho kamaráda nebo příbuzného... Začne ti vyprávět, jak si šel ráno koupit rohlíky, a najednou z toho je desetiminutový příběh o psovi, co potkal cestou, o díře v chodníku, která mu připomněla dovolenou v Chorvatsku před deseti lety... a ty na konci ani nevíš, jestli ty rohlíky vůbec koupil.

Adéla: Jo, přesně! To je dokonalý příklad! A přesně takovým lidem, kteří vyprávějí s obrovskou vášní, odbíhají od tématu a vidí poezii v každodenních detailech, se říká pábitelé. A to je styl, který proslavil jednoho z našich největších spisovatelů, Bohumila Hrabala.

Lukáš: A přesně na jeho sbírku Pábitelé se dnes podíváme. Vítejte u Studyfi Podcast.

Adéla: Správně. Pábitelé vyšli v roce 1964, v době, kdy se u nás trochu uvolnila atmosféra. Hrabal už tehdy ukázal, v čem je jeho genialita — v oslavě obyčejného života a hledání krásy tam, kde by ji nikdo nečekal. Je to taková galerie postav, které bys normálně minul bez povšimnutí.

Lukáš: Dobře, takže je to sbírka povídek. To spadá do epiky, to je jasné. Ale žánrově... to mi nepřijde tak jednoduché. Není to jenom vtipné, ani jenom smutné.

Adéla: Přesně tak. Hrabal míchá neuvěřitelný koktejl. Představ si to jako mix grotesky, která zveličuje a ukazuje absurditu reality, a zároveň lyrické prózy, kde i ta nejvšednější věta zní poeticky.

Lukáš: Takže se směješ, ale zároveň je ti z toho trochu smutno. To zní jako život.

Adéla: Přesně! Je to tragikomedie. A to všechno spojuje ten ústřední prvek — pábení. To není jen styl, ale způsob, jak se postavy i sám autor vyrovnávají se světem. Je to proud řeči, plný odboček a asociací, který ve výsledku vytvoří mnohem bohatší obraz než obyčejné vyprávění.

Lukáš: Fajn, takže hlavní téma není nějaký velký hrdinský příběh, ale spíš... oslava těch „obyčejných“ lidí?

Adéla: Ano, přesně tak. Hlavní myšlenka je, že smysl života a krása se neskrývají ve velkých událostech, ale v maličkostech. V rozhovoru v hospodě, v setkání na ulici, v samotném aktu vyprávění. Hrabalův záměr byl ukázat, že každý život má svou hodnotu a poezii.

Lukáš: Takže žádní rytíři ani prezidenti. Hrdinové jsou tu dělníci, výčepní, podivíni z okraje společnosti.

Adéla: Přesně! A Hrabal jim dává hlas. Ukazuje, že skutečné hrdinství je prostě žít s otevřeným srdcem, snít a sdílet své zážitky. Proto jsou tam tak časté motivy jako pivo a hospoda — to je místo setkávání a vyprávění. Ale taky smrt, láska, samota... všechno, co k životu patří.

Lukáš: Když už mluvíme o vyprávění, musíme zmínit jazyk. Ten je u Hrabala naprosto klíčový. Není to zrovna spisovná čeština, co?

Adéla: To ani náhodou! A v tom je ta krása. Používá hovorový jazyk, slang, nespisovné výrazy... Díky tomu ty postavy působí neuvěřitelně autenticky. Je to, jako bys je opravdu slyšel mluvit.

Lukáš: A ty jeho věty! Někdy je to jedno souvětí přes půl stránky, které se větví do všech směrů. To je to pábení v praxi, že?

Adéla: Ano, přesně to je ono. Napodobuje to tok myšlenek, jak nám přirozeně skáčou z jednoho nápadu na druhý. Mistrovsky přitom střídá něco naprosto vulgárního s něčím hluboce poetickým. Vypravěč je často přímo součástí děje, poslouchá tyhle historky a nechává se jimi unášet spolu se čtenářem.

Lukáš: Pojďme si přiblížit pár konkrétních postav. Nejsou to žádné komplexní charaktery s psychologickým vývojem, že? Jsou to spíš takové živé sochy, momentky.

Adéla: Dobře řečeno. Jsou to typičtí pábitelé. Máme tam třeba Jarmilku, těhotnou nosičku, kterou opustil přítel. Je v zoufalé situaci, ale neztrácí vnitřní sílu a naději. Je to takový tichý symbol ženské odolnosti.

Lukáš: A pak je tam protipól, třeba pan notář.

Adéla: Ano, pan notář je věřící, svědomitý muž, který se snaží všem pomáhat. Jeho den je plný drobných skutků laskavosti. Právě na kontrastech těchto postav Hrabal ukazuje celé spektrum lidství. Nejsou to černobílé figurky, ale lidé z masa a kostí, i když je poznáváme jen na malém prostoru.

Lukáš: Celá kniha je tedy soubor deseti povídek. Je mezi nimi nějaká návaznost?

Adéla: Dějová ani chronologická ne. Každá povídka je samostatný svět. To, co je drží pohromadě, je právě ten jedinečný styl, opakující se motivy a ten specifický, láskyplný pohled na svět.

Lukáš: Takže to není klasická stavba příběhu se zápletkou, krizí a rozuzlením, jak jsme zvyklí.

Adéla: Vůbec ne. Hrabal se tomu záměrně vyhýbá. Jemu nejde o to vyřešit nějaký problém. Jde mu o zachycení okamžiku, nálady, atmosféry. Je to jako by vzal chaos a náhodu, ze kterých se skládá život, a udělal z nich umění. Je to fragmentární, ale dohromady to tvoří neuvěřitelně celistvý a silný obraz.

Lukáš: Skvělé shrnutí, Adélo. Myslím, že teď každý chápe, proč je Hrabal a jeho pábení tak unikátní. Díky moc!

Lukáš: Takže Hrabalův jazyk je vlastně taková nekončící, poetická řeka slov. Ale co ty jeho postavy? To jsou přece figurky, na které se nezapomíná.

Adéla: Přesně tak. Právě na postavách je ten jeho styl vidět nejlíp. Jsou to často obyčejní lidé, ale jejich vnímání světa je naprosto jedinečné. Hrabal pro ně měl speciální slovo — pábitelé.

Lukáš: Pábitelé. To je to slavné slovo. Co to ale přesně znamená? Kdo je takový typický pábitel?

Adéla: Představ si starého pána, co si při sekání trávy srpem omylem usekne kus hlavy…

Lukáš: Au! To zní dost děsivě.

Adéla: A teď si představ, že on to zranění úplně bagatelizuje a s naprostým klidem pokračuje dál. To je otec Jirky z povídky *Pábitelé*. Je to archetyp člověka, který se s osudem vyrovnává s humorem a nezdolností. Je to prostě pábitel.

Lukáš: Takže si usekne kus hlavy a je v klidu? To je trochu jiná úroveň rčení „zachovat chladnou hlavu“.

Adéla: Přesně! A jeho syn Jirka je další skvělý příklad. Žije v zaprášené cementárně, v šedivém a ošklivém prostředí, ale přesto tam maluje nádherné, barevné obrazy. Nachází krásu tam, kde by ji nikdo nehledal.

Lukáš: Rozumím. Takže pábitel je někdo, kdo si žije ve svém světě a dokáže v realitě vidět něco víc, něco poetického nebo absurdního.

Adéla: Ano. A nemusí to být jen pozitivní. Třeba Jarda z povídky *Pohřeb*. Ten je posedlý čísly a sázkami. I na pohřbu se snaží najít nějaká osudová čísla, aby si vsadil. To je taky druh pábení — únik z reality do iluze štěstí.

Lukáš: A co ty další postavy? Hrabal jich má přece spoustu.

Adéla: Rozhodně. Máme tu třeba pana Kytku z povídky *Chcete vidět Zlatou Prahu?*. Je to takový excentrický surrealistický básník, který se snaží propojit umění s každodenním životem, i když to znamená navrhovat bizarní rakve majiteli pohřebního ústavu, panu Bambovi.

Lukáš: Surrealistické rakve, to zní… hrabalovsky. Kdo dál?

Adéla: Pak je tu třeba šestnáctiletá nevidomá dívka z *Dámy s kaméliemi*. Cestuje vlakem na operaci očí, a přestože nic nevidí, je plná optimismu a radosti ze života. Je to neuvěřitelný symbol naděje.

Lukáš: To je silný kontrast proti těm ostatním, často dost drsným příběhům, jako je ten o Jarmilce, kterou opustí partner, když otěhotní.

Adéla: Přesně. Hrabal ukazuje všechny polohy lidského života. Od tragédie, kterou vidíme třeba u výčepní v povídce *Automat svět*, která najde oběšenou dívku, až po absurdní humor a nekonečnou touhu žít.

Lukáš: Takže ať už je to básník, sázenkář nebo nevidomá dívka, všichni mají společnou tu zvláštní jiskru, to pábitelství.

Adéla: Ano. A právě tahle jiskra dělá jeho povídky tak živými a nadčasovými. Což nás přivádí k tomu, jak Hrabal vlastně strukturoval své texty, aby tuhle živelnost podpořil.

Lukáš: A přesně tenhle typ postav, o kterých jsme mluvili, Hrabal mistrně využívá. Třeba v povídce Automat svět.

Adéla: Přesně tak. Tam to začíná dost drsně. Představ si hospodu, kde výčepní najde na záchodě oběšenou dívku.

Lukáš: Uf, to je silný začátek. To muselo vyvolat docela rozruch, ne?

Adéla: Ohromný. Všichni byli zvědaví a spekulovali. A do toho přijde do hospody mladík a začne vyprávět o své přítelkyni.

Lukáš: O té mrtvé dívce?

Adéla: Právě že ne... nebo to aspoň není jisté. Říká, že jeho přítelkyně má sebevražedné sklony a před pár dny mu utekla. Situace houstne.

Lukáš: A co policie? Ti přece museli dorazit.

Adéla: Dorazili. A teď se podrž. Přivedli s sebou zatčeného ženicha. Jeho svatba se zrovna rozpadla.

Lukáš: Počkej, takže v hospodě je mrtvá holka, kluk, co hledá holku, a teď ještě opuštěná nevěsta? To je absurdní.

Adéla: A bude líp! Nevěsta, která nechce být o svatební noci sama... tak prostě odejde s tím mladíkem, co hledal přítelkyni.

Lukáš: To si děláš legraci. Z tragédie vznikne úplně bizarní začátek nového vztahu. To je tak hrabalovské!

Adéla: Přesně. Život a smrt, smutek a nový začátek, všechno smíchané dohromady na jednom místě.

Lukáš: Neuvěřitelné. A podobné prolínání osudů najdeme i v další jeho slavné próze, na kterou se teď podíváme.

Lukáš: Takže tohle byla opravdu zvláštní povídka. Ale mám pocit, že Karel Michal měl v rukávu i další absurdity, že?

Adéla: To rozhodně měl. Další skvělý příklad je povídka o setkání surrealisty s pohřebákem. Zní to jako začátek vtipu, že?

Lukáš: To teda jo. Kdo byl kdo?

Adéla: Takže, na jedné straně máme pana Kytku, básníka a člena surrealistické skupiny. A proti němu stojí pan Bamba, velmi praktický majitel pohřebního ústavu.

Lukáš: A hádám, že pan Kytka nechtěl objednat pohřeb.

Adéla: Vůbec ne. Chtěl si pronajmout skladiště rakví... na uspořádání konference k výročí smrti Karla Hynka Máchy.

Lukáš: Vážně? Mezi rakvemi? To je... dost morbidní i na surrealistu.

Adéla: A to není všechno. Uprostřed domlouvání podrobností pan Kytka ještě stihne zavolat hasičům. A víš, na co se ptal?

Lukáš: No, na co?

Adéla: Na tlak v jejich stříkačkách. Prostě jen tak. Pan Bamba z toho byl samozřejmě úplně zmatený.

Lukáš: Počkat, proč proboha? Co to mělo společného s Máchou nebo rakvemi?

Adéla: Právěže vůbec nic! A v tom je ten vtip. Je to čistá, nesmyslná, šokující akce. Přesně jak to mají surrealisté rádi.

Lukáš: Takže básník, rakve a hasičské hadice. To nám pěkně ukazuje, jak absurdní a provokativní surrealismus může být. A co dalšího tenhle cyklus skrývá?

Lukáš: A od téhle temné poezie se přesuneme k našemu poslednímu, a možná nejbizarnějšímu tématu... surrealistické povídce. Adélo, to je ten žánr, kde si logika bere dovolenou, že?

Adéla: Přesně tak, Lukáši. Logika tam šla na hodně dlouhou dovolenou. A skvělým příkladem je povídka Iontoforéza.

Lukáš: Iontoforéza? To zní jako něco z fyziky. O čem to je?

Adéla: Je to název elektroléčebné procedury. Hlavní postava, pan Felix, ji podstupuje v nemocnici. Zatímco mu sestřička pouští proud do těla, on ji fascinovaně pozoruje a poslouchá.

Lukáš: Dobře, to ještě zní celkem normálně. Kde se to zlomí?

Adéla: Hned potom. Když Felix odchází, jde kolem masny. Přičichne k masu a najednou za ním vyběhne řezník s obrovským nožem a začne ho pronásledovat.

Lukáš: Jen tak? To zní jako hodně špatný sen po snědení zkaženého salámu.

Adéla: A o tom přesně surrealismus je! Stírá hranice mezi snem a realitou. Nevíš, co je skutečné a co je jen výplod Felixovy mysli pod vlivem té procedury. Ta povídka je plná takových bizarních obrazů.

Lukáš: Takže klíčové je to narušení logiky a prozkoumávání podvědomí... bez ohledu na to, jak je to divné.

Adéla: Přesně. Hlavním cílem je šokovat čtenáře a donutit ho opustit racionální uvažování. Je to umění podvědomí, snů a halucinací.

Lukáš: Skvělé shrnutí. Adélo, moc ti děkuji za další nálož vědomostí. Bylo to jako vždycky super.

Adéla: I já děkuji, Lukáši. Bylo to fajn.

Lukáš: A to je pro dnešní epizodu Studyfi Podcastu vše. Doufáme, že jste si to užili a něco nového se naučili. Mějte se krásně a brzy na slyšenou!