Podcast na Biologie a etologie savců

Kapitoly

Úvod

Co dělá savce savcem?

Vejcorodí: Živé fosilie

Vačnatci: Rychlý porod, dlouhý vývoj

Placentálové: Sázka na jistotu

Etologie: Chování jako klíč k úspěchu

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Karolína: Během následujících pár minut naprosto změníte pohled na to, co je to savec. Ukážeme vám, že strategie rozmnožování, kterou používáme my lidé, je jen jedna ze tří možných... a ty ostatní dvě vypadají jako z úplně jiného světa.

Filip: Přesně tak. Je to příběh o třech evolučních experimentech. A jen jeden z nich se stal globálním hitem. Posloucháte Studyfi Podcast.

Karolína: Dobře, Filipe, než se pustíme do těch experimentů, pojďme na základ. Když se řekne savec, co si mám vybavit? Co nás všechny spojuje, od myši po velrybu?

Filip: Skvělá otázka. Je tu pár klíčových znaků, takový „startovní balíček“ každého savce. Zaprvé, a to je v názvu, samice krmí mláďata mateřským mlékem. To je náš absolutní poznávací znak.

Karolína: To dává smysl. Co dál? Srst?

Filip: Ano, srst. I velryby ji mají, i když jen v zárodku. Slouží hlavně k termoregulaci, protože jsme teplokrevní, neboli endotermní. Udržujeme si stálou vysokou tělesnou teplotu, což je obrovská výhoda.

Karolína: Takže se nemusíme nahřívat na sluníčku jako ještěrky. Chápu. Co se děje uvnitř těla?

Filip: Uvnitř je revoluce! Máme bránici, hlavní dýchací sval, který pumpuje vzduch mnohem efektivněji. Máme taky různé typy zubů – řezáky, špičáky, stoličky – na rozdíl od plazů, co mají všechny zuby stejné.

Karolína: Takže můžeme jídlo pořádně rozkousat, nejen ho vcelku polykat. To zní prakticky.

Filip: A to nejlepší nakonec: uši a mozek. Ve středním uchu máme tři sluchové kůstky – kladívko, kovadlinku a třmínek. Díky nim slyšíme fantasticky. A hlavně, máme neokortex, novou část mozkové kůry, která je sídlem učení, paměti a složitého chování.

Karolína: Takže jsme chlupatí, teplí, dobře dýcháme, slyšíme a myslíme. To je docela dobrá výbava.

Filip: Přesně. A teď se podíváme na první evoluční experiment, který se téhle výbavy držel jen tak napůl.

Karolína: Dobře, teď jsem zvědavá. Co je to za skupinu, která je savec i není savec zároveň?

Filip: Říká se jim vejcorodí neboli ptakořitní. A jsou to doslova živoucí fosilie. Přežili jen v Austrálii, kde neměli takovou konkurenci. Jsou to savci, co snáší vejce.

Karolína: Počkat, cože? Savec, co snáší vejce? To mi přijde jako podvod!

Filip: Je to tak. Snesou kožovité vajíčko, podobně jako hadi, a sedí na něm. Ale když se mládě vylíhne, matka ho krmí mlékem. Takže splňuje hlavní definici savce.

Karolína: Ale jak? Má normální bradavky?

Filip: Právě že ne! Mléčné žlázy jim ústí přímo na kůži břicha v takzvaných mléčných polích. Mléko stéká po chlupech a mláďata ho prostě olizují.

Karolína: To je fascinující a trochu... zvláštní. A co ještě mají z plazů?

Filip: Mají kloaku. To je jeden společný vývod pro trávicí, vylučovací a rozmnožovací soustavu, stejně jako ptáci a plazi. Proto se jim latinsky říká Monotremata, což znamená „jeden otvor“.

Karolína: Kdo do téhle party patří? Určitě ptakopysk, že?

Filip: Přesně, ptakopysk podivný. Ten je sám o sobě evoluční pokladnice. Má kachní zobák, ale ne na krmení, nýbrž plný elektroreceptorů. V kalné vodě s ním vnímá slabé elektrické pole ze svalů své kořisti.

Karolína: Takže loví v podstatě šestým smyslem? To je neuvěřitelné!

Filip: A ještě něco. Samec ptakopyska je jediný jedovatý savec. Na zadní noze má ostruhu s jedovou žlázou.

Karolína: Takže takový malý, roztomilý, jedovatý James Bond s radarem. Kdo je ten druhý?

Filip: Ježura australská. Vypadá jako ježek, ale není to ježek. Je suchozemská, má bodliny a dlouhý lepkavý jazyk, kterým loví mravence a termity. Jsou to prostě úžasní přeživší z dávných dob.

Karolína: Dobře, od vajec se posouváme dál. Co je ten druhý evoluční experiment? To jsou vačnatci?

Filip: Přesně tak. Podtřída živorodí se dělí na dvě velké skupiny. A první z nich jsou vačnatci. Ti se vydali cestou „rychlého porodu a dlouhého vnějšího vývoje“. Všechno se točí kolem vaku.

Karolína: Takže klokani, koaly a tak. Jak to u nich funguje?

Filip: Jejich hlavní „problém“ je velmi primitivní placenta. Ta nedokáže vyživovat zárodek v děloze moc dlouho. Březost je proto extrémně krátká – u klokana třeba jen 33 dní.

Karolína: Měsíc? To je skoro nic. Jak to mládě může přežít?

Filip: No, v podstatě nepřežije uvnitř. Narodí se ve stádiu embrya. Je slepé, holé, velké asi jako fazole. Je to spíš takový malý růžový červík.

Karolína: A co se s ním stane? To zní hrozně zranitelně.

Filip: Přesně. Ale má jednu superschopnost – neuvěřitelně silné přední nohy. Pomocí nich se samo, hned po porodu, vyšplhá matce po srsti z porodních cest až do vaku na břiše.

Karolína: To si děláš legraci! Samo? Takový malý drobeček?

Filip: Ano, úplně samo. Ve vaku se pak pevně přisaje k mléčné bradavce. Ta mu v tlamičce zduří, takže z ní nemůže spadnout. A tam pak visí a roste další měsíce. Je to takový externí inkubátor.

Karolína: Takže dělohu v podstatě nahradí vak. To je chytré. Mají i nějaké jiné zvláštnosti v anatomii?

Filip: Mají. Například samice mají často dvě dělohy a dvě pochvy a samci k tomu mají rozeklaný penis. A mozek mají jednodušší než my, chybí jim kalózní těleso, což je takový datový kabel propojující obě hemisféry.

Karolína: Takže jsou to takoví sprinteři v rozmnožování. Rychle ven a pak se uvidí. A dnes je najdeme hlavně v Austrálii, že?

Filip: Přesně. Až na pár vačic v Americe, Austrálie je jejich království. Najdeme tam klokany, koaly, ale i dravce jako ďábla medvědovitého.

Karolína: A teď konečně k nám! Třetí a zjevně nejúspěšnější strategie. Co děláme my, placentálové, jinak?

Filip: Naše strategie je přesný opak vačnatců: „udržet mládě v bezpečí uvnitř matky co nejdéle“. A náš tajný recept je pravá, dokonalá placenta.

Karolína: V čem je ta naše placenta tak super?

Filip: Je to neuvěřitelný orgán. Dokonale propojí krevní oběh matky a plodu, ale nesmíchá je. Zajišťuje výměnu kyslíku, živin, odpadních látek... Je to podpora života na nejvyšší úrovni. Díky ní může být březost velmi dlouhá.

Karolína: Od pár týdnů u myší až po 22 měsíců u slona, že? To je obrovský rozdíl oproti klokanovi.

Filip: Přesně tak. A díky tomu se mláďata rodí mnohem vyvinutější. Některá jsou krmivá, jako my lidé nebo štěňata, a potřebují péči. Ale jiná, třeba hříbata, se postaví a běhají pár hodin po porodu.

Karolína: Tomu se říká náskok. Co se muselo anatomicky změnit, aby to fungovalo?

Filip: Klíčová věc – úplně jsme ztratili vakové kosti, které vačnatci mají na pánvi. Bez nich se břicho samice může během dlouhé březosti volně rozpínat a růst.

Karolína: To dává smysl. A co ten mozek, který jsi zmiňoval u vačnatců?

Filip: U nás došlo k obrovskému rozvoji mozku. Právě u placentálů se naplno rozvinul neokortex. A hlavně máme to zmiňované svorové těleso, corpus callosum. Ten silný svazek nervů, co propojuje hemisféry, umožňuje mnohem složitější myšlení, učení a adaptabilitu.

Karolína: Takže delší a bezpečnější vývoj v děloze znamenal víc času na vývoj mozku, což nám dalo obrovskou evoluční výhodu.

Filip: Přesně jsi to vystihla. Ta sázka na delší vnitřní vývoj se neskutečně vyplatila. Umožnila nám obsadit celou planetu, od oceánů po nebe.

Karolína: Takže to není jen o těle, ale hlavně o hlavě. Jak se ten lepší mozek projevuje v chování savců?

Filip: Projevuje se naprosto zásadně. Věda, která to zkoumá, se jmenuje etologie. A u savců má nejvíc práce. U nás totiž vrozené instinkty ustupují a obrovskou roli hraje učení.

Karolína: Jako třeba hra? Mláďata savců si pořád hrají. Lvíčata se perou, štěňata se honí...

Filip: Přesně. Hra vypadá jako zábava, ale je to ten nejtvrdší trénink na život. Zdokonalují si při ní motoriku, lovecké taktiky, sociální vazby... To všechno nanečisto, bez reálného rizika.

Karolína: A co péče o mláďata? Ta taky není jen o krmení.

Filip: Vůbec ne. U sociálních druhů jako jsou sloni, vlci nebo lidoopi se znalosti předávají z generace na generaci. Vzniká něco jako zvířecí kultura. Starší učí mladší, kudy migrovat, jak lovit, jaké rostliny jíst.

Karolína: To už zní skoro jako lidská společnost. Jak si v takových skupinách udržují pořádek?

Filip: Komunikací a hierarchií. Většina inteligentních savců žije ve složitých společenstvech. Ve vlčí smečce je alfa pár, který ji vede. U slonů je to zase nejzkušenější stará samice, takový matriarchát.

Karolína: A jak spolu mluví? Předpokládám, že ne jen štěkáním a troubením.

Filip: Komunikace je neuvěřitelně pestrá. Nejdůležitější je chemická, tedy pachová. Značkují si teritorium, poznávají se, hledají partnery. Pak je vizuální – postavení uší, ocasu, cenění zubů. A samozřejmě zvuková.

Karolína: Od vytí vlků...?

Filip: ...až po komplexní zpěvy velryb, které se nesou oceánem tisíce kilometrů. Je to fascinující svět, kde inteligence a schopnost učit se hrají hlavní roli v přežití.

Karolína: Filipe, to bylo naprosto skvělé. Pojďme si to na závěr shrnout. Takže savci nejsou jen jedna skupina, ale v podstatě tři velké evoluční příběhy.

Filip: Přesně tak. Máme tu první, nejstarší experiment – vejcorodé. Savci, kteří si ponechali plazí dědictví v podobě snášení vajec a kloaky. Jsou to takové živé fosilie.

Karolína: Pak tu máme druhý pokus – vačnatce. Ti vsadili na rychlý porod a vývoj mláděte v bezpečí vaku. Těhotenství ve vnější kapse, dalo by se říct.

Filip: Přesně tak. A nakonec třetí, nejúspěšnější strategie – placentálové. My. Sázka na dlouhý, bezpečný vývoj uvnitř matčina těla díky dokonalé placentě. Což nám umožnilo vyvinout ten nejsložitější mozek.

Karolína: Takže příště, až uvidím klokana nebo si přečtu o ptakopyskovi, budu vědět, že se dívám na úplně jiný, ale stejně fascinující způsob, jak být savcem.

Filip: A to je ten hlavní vzkaz. Rozmanitost je klíčem k úspěchu. Děkujeme, že jste poslouchali.

Karolína: Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou!