Podcast na Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou

Kapitoly

Proč se o holocaustu mlčelo?

Arnošt Lustig: Svědek zevnitř

Další hlasy přeživších: Levi a Wiesel

Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou: Naděje jako zbraň

Čas a prostor

Kompozice a stavba

Žánr a vypravěč

Chladný jazyk hrůzy

Postavy a banalita zla

Symboly a ironie

Závěrečné shrnutí

Přepis

Anna: Zkuste si představit, že skončí druhá světová válka. Největší hrůza v dějinách. A... skoro nikdo o tom nemluví. Spisovatelé, přeživší... ticho. Proč?

Filip: Přesně takovouhle otázku si musíme položit na začátek. A odpověď je vlastně docela pochopitelná – to trauma bylo tak obrovské, že o něm přeživší nemohli mluvit. A společnost se chtěla hlavně dívat dopředu.

Anna: Takže se to téma odsunulo stranou? Neuvěřitelné.

Filip: Přesně. A zlom přišel až v šedesátých letech. Konkrétně v roce 1961, kdy v Jeruzalémě proběhl proces s Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních organizátorů holocaustu. Poprvé se k soudu dostala systematická svědectví přeživších a celý svět poslouchal.

Anna: A teprve tehdy se o tom začalo pořádně psát. Zajímavé. Posloucháte Studyfi Podcast, pojďme se na to podívat zblízka.

Filip: Ano, a právě do téhle první vlny literatury o holocaustu patří i Arnošt Lustig a jeho slavná novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou z roku 1964.

Anna: Kdo vlastně byl Arnošt Lustig? Proč je jeho hlas tak důležitý?

Filip: Protože on nepíše z knížek nebo z archivů. On to všechno zažil na vlastní kůži. Narodil se v Praze do židovské rodiny, a když mu bylo patnáct, deportovali ho do Terezína. Pak prošel Osvětimí i Buchenwaldem.

Anna: Přežil... jak?

Filip: Čistě náhodou. V roce 1945 utekl z transportu smrti, když vlak bombardovali Američané. Využil zmatku a prostě zmizel. A přesně tenhle pocit – že přežití je jen série náhod a rychlých rozhodnutí – se pak objevuje v celém jeho díle.

Anna: To dává jeho textům úplně jinou váhu. Není to teorie, je to prožitá realita.

Filip: Přesně tak. Po válce se vrátil, vystudoval žurnalistiku, ale po srpnu 1968 emigroval do Ameriky. Stal se jedním z největších propagátorů tématu holocaustu ve světě. Vždycky se ale vracel do Prahy, kterou miloval. Hlavně na svůj rodný Žižkov.

Anna: A jeho další známá díla? Kromě Modlitby.

Filip: Určitě Démanty noci. To je povídka o dvou klucích, kteří, stejně jako on, utečou z transportu. Jan Němec podle toho natočil i kultovní film.

Anna: Nebyl ale sám, kdo o tom psal, že? V zahraničí museli být i další.

Filip: Samozřejmě. Je důležité zmínit aspoň dva další obry. Tím prvním je Primo Levi, italský chemik, který taky přežil Osvětim. Jeho kniha *Je-li toto člověk* je naprosto zásadní.

Anna: Chemik? To je zajímavá kombinace.

Filip: Právě! On k tomu přistupuje skoro jako vědec. Analyzuje, popisuje mechanismy tábora bez jakéhokoliv sentimentu. Klidně, věcně, a o to je to celé děsivější.

Anna: Takže žádné velké emoce, spíš chladná analýza zla. Rozumím. A ten druhý?

Filip: Elie Wiesel. Přežil stejné tábory jako Lustig – Osvětim a Buchenwald. Jeho kniha *Noc* je zase spíš filozofická. Přemýšlí o ztrátě víry, o mlčení Boha tváří v tvář takovému zlu. Dostal za to i Nobelovu cenu míru.

Anna: Takže máme tři přeživší, tři různé pohledy. Lustig jako vypravěč, Levi jako analytik a Wiesel jako filozof. To je dobrá pomůcka.

Filip: Přesně tak. Stejná zkušenost, ale různé literární odpovědi.

Anna: Pojďme teď přímo k Modlitbě pro Kateřinu Horowitzovou. Jaké je hlavní téma?

Filip: Jednou větou: je to novela o nacistickém podvodu, jehož nástrojem je naděje. To je naprosto klíčové.

Anna: Naděje jako nástroj podvodu? To zní paradoxně.

Filip: Ale přesně tak to fungovalo. Lustig popisuje skupinu bohatých amerických Židů, které nacisti zajali v Itálii. A slíbí jim, že je vymění za německé zajatce. Že je pošlou do Ameriky.

Anna: A oni tomu věří?

Filip: Samozřejmě, že věří. Chtějí věřit. Nacisté je mistrně manipulují, nechávají je platit za vlak, za loď, za papíry... a přitom je celou dobu jen vodí za nos. Postupně z nich tahají všechny peníze a cennosti. Živí jejich naději, aby je udrželi v klidu a poslušnosti.

Anna: Takže hlavní myšlenka je, že naděje může být zbraní kata. To je silné.

Filip: Přesně. Oběti vlastně spolupracují na své vlastní likvidaci, protože mají iluzi, že se můžou vykoupit. A do toho všeho se dostane mladá tanečnice, Kateřina Horowitzová. Ona jako jediná ten podvod prohlédne.

Anna: A co udělá?

Filip: Ve chvíli, kdy pochopí, že je konec a že je vedou do plynové komory, se vzbouří. Vytrhne jednomu esesákovi pistoli a zastřelí ho. Je to marný čin, ale je to akt absolutní lidské důstojnosti. Odmítnutí jít na porážku pasivně.

Anna: Takže i v té největší beznaději je tam nakonec záblesk vzdoru.

Filip: Přesně. Lustig neukazuje jen hrůzu a mechanismus zla, ale i sílu jednotlivce, který si i tváří v tvář smrti dokáže zachovat důstojnost.

Anna: To je neuvěřitelně silný moment. Pojďme si teď novelu rozebrat víc z literárního hlediska. Třeba čas a prostor – kde a kdy se to celé vlastně odehrává?

Filip: Děj je zasazen do druhé světové války, do koncentračního tábora. Lustig ho sice nepojmenovává, ale všechno nasvědčuje tomu, že jde o Osvětim nebo podobný vyhlazovací tábor.

Anna: Takže místo, ze kterého není úniku.

Filip: Přesně. Ten prostor je záměrně klaustrofobický, uzavřený. A co se týče času, je to taky schválně neurčité. Víme jen, že se to odehrává v průběhu několika dnů. To posiluje ten pocit, že nejde o jednu událost, ale o obecný, děsivý mechanismus.

Anna: A jak je ten příběh vystavěný? Jakou má kompozici?

Filip: Je to naprosto chronologické a lineární. Žádné retrospektivy, žádné odbočky. Příběh postupuje od příchodu skupiny až k nevyhnutelnému konci. Každá scéna utahuje smyčku.

Anna: Takže čtenář prožívá ten podvod spolu s postavami, krok za krokem.

Filip: Ano. A právě ta sevřenost je klíčová. Není kam utéct, ani v příběhu. Je to jako jízda vlakem, ze které prostě nemůžeš vystoupit.

Anna: To je trochu děsivé přirovnání, ale naprosto sedí.

Filip: A to nás přivádí k žánru. Je to samozřejmě novela – krátká próza s jednou dějovou linií. Ale zároveň je to i podobenství. Je to příběh o tom, jak totalitní systém manipuluje lidi.

Anna: A kdo nám ten příběh vypráví?

Filip: Máme tu vševědoucího vypravěče ve třetí osobě, takzvanou er-formu. A to je strašně důležité. Lustig si totiž udržuje chladný, až analytický odstup. Popisuje ty největší hrůzy s klidem, bez emocí.

Anna: A to ten děsivý dojem vlastně ještě umocňuje, že?

Filip: Přesně tak. Právě ten odstup nutí čtenáře, aby si ty emoce prožil sám. Je to mistrovský tah. Teď když známe strukturu, mohli bychom se podívat na jazyk, který k tomu používá.

Anna: Jasně, ten jazyk je na tom asi to nejvíc zarážející. Působí tak... chladně a věcně. Skoro jako úřední zpráva.

Filip: Přesně. Lustigův styl je střídmý, přesný, skoro až dokumentární. Nepoužívá žádná květnatá přídavná jména, aby popsal tu hrůzu. Fakta mluví sama za sebe a o to je to silnější.

Anna: Takže žádné "strašlivé utrpení" nebo "nekonečná beznaděj"? To zní skoro jako návod na sestavení nábytku z IKEA, jen s mnohem horším koncem.

Filip: To je vlastně skvělé přirovnání. Celé to vyjednávání mezi nacisty a skupinou amerických Židů zní jako obchodní transakce. Formální, zdvořilý jazyk... a právě tahle normalita je absolutně děsivá.

Anna: Pojďme se podívat na postavy. Ústřední postavou je Kateřina Horowitzová. Čím je tak výjimečná?

Filip: Kateřina je zpočátku pasivní, vyděšená holka. Ale je jediná, kdo postupně prohlédne ten strašlivý podvod. Zatímco ostatní se upínají k naději, že se vykoupí, ona si začíná uvědomovat pravdu.

Anna: A co ta skupina amerických Židů? Ti jsou vlastně její protipól, že?

Filip: Přesně tak. Věří, že jejich peníze a americké občanství je zachrání. Žijí v iluzi vlastní výjimečnosti a nacisté toho mistrně využívají. Až do samého konce věří, že vedou obchodní jednání.

Anna: A co nacisté? Brenske a Schillinger. Jak jsi říkal, nejsou to řvoucí monstra.

Filip: Ne, a to je na tom to nejhorší. Jsou to klidní, zdvořilí úředníci. Jako by prodávali pojištění. Lustig tím geniálně ukazuje koncept "banality zla", jak ho popsala Hannah Arendtová. Zlo není démonické, je byrokratické a všední.

Anna: To dává smysl. A jaké další literární prostředky Lustig používá, aby ten dojem umocnil?

Filip: Celý příběh je postavený na obrovské ironii. Skupina si myslí, že si kupuje život, ale ve skutečnosti si jen platí za cestu do plynové komory. Čtenář to tuší, postavy ne.

Anna: To je dramatická ironie v té nejčistší a nejkrutější podobě. A co nějaké symboly?

Filip: Určitě. Třeba Kateřinina pistole na konci. Ten výstřel nikoho nezachrání, ale je to jediný akt svobodné vůle v celém příběhu. Je to symbol, že lidskou důstojnost nejde úplně zničit.

Anna: Takže když bychom to měli celé shrnout... Co je ten klíčový odkaz Modlitby pro Kateřinu Horowitzovou?

Filip: Klíčová je ta kombinace chladného, věcného stylu a psychologického teroru. Lustig ukazuje, jak snadno se dá manipulovat s lidskou nadějí. A v Kateřinině závěrečné vzpouře nám dává jiskřičku... ne naděje, ale důstojnosti.

Anna: Skvěle shrnuto. Filipe, moc ti děkuju za další skvělý rozbor. Bylo to sice těžké téma, ale nesmírně důležité.

Filip: Já děkuju za pozvání. A doufám, že jsme našim posluchačům u maturity trochu pomohli.

Anna: O tom nepochybuju. Tak se mějte hezky, přátelé, a slyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Ahoj!

Filip: Na slyšenou.