Podcast na Analýza románu HHhH Laurenta Bineta

Kapitoly

Román o psaní románu

Hrdinové, zrádce a autorova muka

Vítejte v postmoderně

Jazyk a kompozice

Co znamená HHhH?

Český kontext

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Anna: Viděli jste někdy historický film, třeba o atentátu na Heydricha, a říkali si: „Jak můžou vědět, že to přesně takhle řekl?“ Nebo že měl na sobě zrovna tenhle kabát?

Petr: Přesně tuhle otázku si položil i francouzský spisovatel Laurent Binet. A místo aby si odpověď jen domyslel, postavil na ní celý román. A je to jízda!

Anna: Tohle je Studyfi Podcast, kde rozebíráme maturitní četbu tak, abyste ji pochopili a zapamatovali si ji.

Petr: Takže, dnes je na řadě kniha s tajemným názvem HHhH. A hned na začátek to nejdůležitější: tohle není klasický historický román. Jsou to vlastně dvě knihy v jedné.

Anna: Dvě knihy? Jak to myslíš?

Petr: Představ si to tak, že čteš napínavý příběh o operaci Anthropoid – o vzestupu Reinharda Heydricha, o výcviku Gabčíka s Kubišem a o jejich hrdinském činu v Praze…

Anna: Jasně, to znám. Heydrichiáda, Lidice, boj v kryptě... To je silný příběh sám o sobě.

Petr: Přesně. Ale Binet tenhle příběh neustále přerušuje. Vstupuje do děje a mluví přímo k tobě, ke čtenáři. Říká ti o tom, jak tu knihu zrovna píše. Je to jako sledovat film a zároveň dokument o jeho natáčení.

Anna: Takže autor je vlastně jednou z postav? To je dost neobvyklé.

Petr: Přesně tak. On je ten vypravěč. Ale není to takový ten klasický vševědoucí vypravěč jako u Balzaca. Binet je vševědoucí, ale zároveň neustále pochybující. Přiznává chyby, omlouvá se, když něco popsal špatně, a pak to opraví. Je posedlý pravdou.

Anna: A co ty klasické postavy? Heydrich, parašutisti…

Petr: Ty tam samozřejmě jsou. Heydrich je vykreslen jako absolutní zlo, chladný byrokrat smrti. Gabčík a Kubiš jsou naopak ztělesněním obyčejného klukovského hrdinství a oběti. A samozřejmě Karel Čurda jako symbol slabošské zrady.

Anna: A k nim se přidává sám autor, Laurent Binet, který prožívá tvůrčí muka. Snaží se o nich napsat dokonalý pomník, ale zároveň se bojí, že si bude vymýšlet.

Petr: To je klíčové. Binet zásadně odmítá psát klasické dialogy. Nechce hrdinům vkládat do úst věty, které nikdy neřekli. Přijde mu to neuctivé. Místo toho jejich promluvy jen parafrázuje nebo používá přesné citace z dobových dokumentů. Třeba z protokolů gestapa.

Anna: Takže žádné „Jene, hoď tu bombu!“

Petr: Vůbec ne. Spíš by napsal něco jako: „A pak Kubiš, vědom si selhání Gabčíkova samopalu, učinil rozhodnutí, které změnilo dějiny.“ Je to vlastně taková literatura faktu v románovém kabátě.

Anna: Dobře, a kam tohle celé literárně zařadit? To asi nebude realismus, že?

Petr: To rozhodně ne. Jsme v postmodernismu, konkrétně v žánru, kterému se říká historiografická metafikce. Zní to složitě, ale je to jednoduché.

Anna: Tak to jsem zvědavá...

Petr: Postmodernismus nevěří v jednu velkou, objektivní pravdu. Autoři si rádi hrají, boří hranice a „odkrývají karty“. Ukazují čtenáři, jak dílo vzniká.

Anna: A ta „metafikce“?

Petr: To znamená „fikce o fikci“. HHhH je z poloviny román o atentátu a z druhé poloviny román o tom, jak se píše román o atentátu. Binet nám v podstatě říká: „Hele, já jsem spisovatel a tohle je jen text. Snažím se přiblížit historii, ale nikdy to nebude stoprocentní pravda.“

Anna: Aha! Takže to není chyba, že pořád odbíhá od tématu. To je záměr!

Petr: Přesně tak! Skvělým příkladem podobného autora je Umberto Eco a jeho slavný román Jméno růže. Na první pohled historická detektivka, ale ve skutečnosti je to hluboká postmoderní hra plná citací a úvah o tom, jak knihy a znaky tvoří naši realitu.

Anna: Jakým jazykem je to napsané? Je to nějaká složitá filozofie?

Petr: Vůbec ne. Jazyk je spisovný, ale velmi civilní a moderní. Když Binet popisuje historii, používá odborné termíny. Ale když mluví o sobě a o svých problémech s psaním, klidně použije hovorové výrazy. Je to skvělý mix.

Anna: A často si klade řečnické otázky, že? Něco jako: „Měl Gabčík plášť? Pršelo ten den? Nevím, a proto si to nesmím vymyslet.“

Petr: Přesně. A celá kniha je rozdělená do 257 maličkých kapitol. Je to taková střípkovitá, fragmentární mozaika, kde se neustále přeskakuje z roku 1942 do současnosti a zpět.

Anna: Zbývá poslední záhada. Co znamená ten název, HHhH?

Petr: To je zkratka dobového německého vtipu. „Himmlers Hirn heißt Heydrich.“ Tedy, „Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich“.

Anna: Páni. To je dost mrazivé.

Petr: Je. Ukazuje to, jak děsivou moc Heydrich měl. Byl považován za architekta holocaustu a nejnebezpečnějšího muže Třetí říše. Dokonce i Hitler ho prý nazýval „mužem se železným srdcem“.

Anna: Takže shrnuto: HHhH je moderní román, který nejen vypráví příběh, ale taky zkoumá, jak se takové příběhy vůbec dají vyprávět. Je to pocta hrdinům i zamyšlení nad hranicemi literatury a historie.

Petr: Nemohl bych to říct lépe. Je to kniha, která vás donutí přemýšlet. A to je u maturitní četby rozhodně plus.

Anna: Přesně tak. To mě přivádí k otázce, Petře. Když už mluvíme o Heydrichiádě a holocaustu, měli bychom pro kontext zmínit i nějaké české autory, ne?

Petr: Rozhodně. To je skvělý postřeh. U maturity se vám bude hodit ukázat širší přehled. Třeba Jiří Weil nebo Arnošt Lustig jsou v tomhle sázka na jistotu.

Anna: Dobře, tak jaká díla konkrétně? Abychom si to ujasnili.

Petr: Od Weila je to *Život s hvězdou*. Vypráví o osamělém židovském úředníkovi v okupované Praze. A od Lustiga je asi nejznámější *Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou*.

Anna: Takže to jsou autoři, kteří téma zpracovali spíše tradiční, psychologickou formou, na rozdíl od Binetova experimentu?

Petr: Přesně tak. A právě tohle srovnání vám může u zkoušky přinést cenné body. Ukážete, že chápete různé literární přístupy ke stejnému tématu.

Anna: Skvělé. Takže od Kafky, přes Čapka a postmoderní román HHhH až k české válečné literatuře… Dnešní díl byl opravdu nabitý.

Petr: To byl. Doufám, že jsme vám, milí studenti, trochu usnadnili přípravu. A hlavně ukázali, že maturitní četba nemusí být nuda.

Anna: Přesně tak! Děkujeme vám za poslech. Držíme palce u maturity a těšíme se na vás u dalšího dílu Studyfi Podcastu.

Petr: Mějte se hezky a čtení zdar!