Podcast na Analýza klíčových literárních děl

Kapitoly

Nejčastější chyba u maturity

Hamlet a dánská tragédie

Klíč k Shakespearovi

Pygmalion a sázka o dámě

Shaw, rebel s Oscarem

Mistr komedie Molière

Lakomec a síla peněz

Romantismus a lidové balady

Realismus na moravské vesnici

Symbolismus a varování před budoucností

Hrůzy války a totalit

S humorem proti normalizaci

Skandál jménem Wilde

Portrét duše

Pařížský kariérista

Zrod detektivky a hororu

Absurdní svět Franze Kafky

Láska za války

Americká ztracená generace

Absurdní hrdina

Závěrečné shrnutí

Přepis

Adam: Víte, co u maturity z anglické dramatiky potopí skoro osmdesát procent studentů? Není to zápletka Hamleta. Tu zná každý.

Anna: Přesně tak. Je to neschopnost vysvětlit, *proč* je ta hra napsaná tak, jak je. A my vám ukážeme, jak na to, abyste zazářili.

Adam: Posloucháte Studyfi Podcast.

Anna: Takže Hamlet. Jasně, je to o pomstě. Princ Hamlet chce pomstít vraždu svého otce, kterou spáchal jeho strýc Claudius, co si pak vzal jeho matku Gertrudu.

Adam: Klasická rodinná idylka. Do toho se zamotá jeho láska Ofélie, její otec Polonius, přítel Horatio... a samozřejmě duch Hamletova otce.

Anna: A nezapomeň na hrobníky! Ti tam vnášejí trochu černého humoru. Celé se to odehrává na dánském hradě Elsinor a je to klasická tragédie v pěti dějstvích. Hrdina v neřešitelném konfliktu a tragický konec pro skoro všechny.

Adam: To zní... opravdu povzbudivě.

Anna: Ale teď k tomu slíbenému „aha“ momentu. Tím klíčem je alžbětínské divadlo.

Adam: Co si pod tím máme představit?

Anna: Žádné kulisy, žádné speciální efekty, otevřená divadla jako Shakespearův Globe. Všechno stálo na hercích a na síle jazyka.

Adam: Takže proto jsou tam ty dlouhé monology?

Anna: Přesně! Hamlet nemluví jen tak do zdi. Mluví k publiku. Když tohle zmíníš, ukážeš, že tomu fakt rozumíš, a nejen že jsi četl obsah.

Adam: Super. A co druhý velikán, George Bernard Shaw a jeho Pygmalion?

Anna: To je úplně jiný šálek čaje. Je to satirická komedie z počátku 20. století. Hlavní myšlenkou je, že jazyk a vzdělání určují, jak vás společnost vnímá.

Adam: To je ta slavná proměna drzé květinářky Lízy Doolittlové v dámu, že?

Anna: Ano, kvůli sázce profesora Henryho Higginse. Shaw tím skvěle a vtipně kritizuje britské třídní rozdíly a předsudky. A mimochodem, věděl jsi, že z toho později vznikl slavný muzikál My Fair Lady?

Adam: A co samotný Shaw? To byl taky pěkný charakter, že?

Anna: To si piš. Ir z Dublinu, co žil v Anglii, dramatik, kritik a politický aktivista. Získal Nobelovu cenu i Oscara a byl známý svou ostrou ironií a tím, že neustále provokoval společnost.

Adam: Takže takový rebel své doby.

Anna: Přesně tak. Řešil práva žen, vzdělání, manželství... a byl aktivní skoro až do své smrti v 94 letech.

Adam: Wow, to byl teda život. Když už jsme u takových legend, co se přesunout do Francie? Tam měli taky jednoho velkého mistra komedie.

Anna: Přesně tak! Mluvíš o Molièrovi, že? Jeho pravé jméno bylo Jean-Baptiste Poquelin. Změnil si ho, aby nedělal rodině ostudu, protože herectví tehdy nebylo zrovna prestižní povolání.

Adam: To si děláš legraci! Takže se v podstatě schovával za pseudonymem, aby mohl hrát divadlo?

Anna: Přesně. Studoval sice práva, ale divadlo ho táhlo víc. Dokonce vedl kočovnou hereckou společnost. A zemřel stylově — krátce po představení své hry *Zdravý nemocný*. Skoro na jevišti.

Adam: Tak to je teda oddanost řemeslu. A co jeho nejslavnější díla? Vsadím se, že většina zná *Lakomce*.

Anna: To je trefa do černého. *Lakomec* skvěle ukazuje Molièrův talent vysmívat se lidským slabostem. Je to dokonalá studie chamtivosti.

Adam: Jasně, Harpagon a jeho pokladnička. O čem to přesně je, pro ty, co to třeba nečetli?

Anna: Hlavním tématem je chorobná touha po penězích. Harpagon je tak posedlý svým bohatstvím, že je pro něj ochoten obětovat úplně všechno — lásku svých dětí, Kleanta a Elišky, i vlastní štěstí.

Adam: Klasický konflikt, kde peníze stojí proti lidským citům. A to všechno v Paříži v 17. století, že?

Anna: Ano, v Harpagonově domě. Je to klasicistní komedie, která hodně čerpá z antiky. Molière byl ve Francii absolutní špička, velká postava klasicismu, podobně jako jeho současníci, dramatici Corneille nebo Racine.

Adam: Super, to je skvělé zasadit do kontextu. Takže od ironického Shawa k Molièrově kritice chamtivosti... Kam se podíváme dál?

Anna: Přesně tak. A když už jsme u kritiky chamtivosti a lidských slabostí, můžeme plynule přeskočit k nám domů, do české literatury. Ta je takových příběhů plná.

Adam: Tak to jsem zvědavý! Mám pocit, že se často bojíme, že česká literatura je jenom o nějakém utrpení a národním obrození. Přesvědčíš mě o opaku?

Anna: Pokusím se! Není to jenom o tom, i když... začneme právě tam. Ale slibuju, že to nebude nuda.

Adam: Dobře, tak kde přesně začneme? U Máchy a jeho Máje?

Anna: To je skvělý start. Karel Hynek Mácha a jeho *Máj* je absolutní vrchol českého romantismu. Vznikl v první polovině 19. století, v době, kdy většina autorů psala hlavně vlastenecky. Ale Mácha ne.

Adam: On šel proti proudu, že?

Anna: Přesně. Soustředil se na pocity jedince, na lásku, smrt, a hlavně na vztah člověka a přírody. Je to lyricko-epická báseň o tragické lásce Viléma a Jarmily. Ale je tam i spousta filozofických otázek o smyslu života... Je to hodně temné a osobní dílo.

Adam: Takže žádné buditelské písně.

Anna: Vůbec ne. A právě proto ho ze začátku kritizovali. A proti němu můžeme postavit jeho současníka, Karla Jaromíra Erbena a jeho slavnou *Kytici*.

Adam: Tu zná asi každý. Dvanáct, vlastně třináct balad. Vždycky mi přišly dost děsivé.

Anna: To ony jsou! Erben vycházel z lidových pověstí a mýtů. Jeho balady jsou o vztazích, hlavně mezi matkou a dítětem, a o tom, co se stane, když se poruší nějaký morální zákon. Vina a trest, to je jeho velké téma.

Adam: A většinou ten trest bývá dost... definitivní. Smrt, bezmoc, nadpřirozené síly.

Anna: Ano. Na rozdíl od Máchy, kde je v centru autorovo já, Erben je spíš pozorovatel. Ukazuje následky činů. Takže tu máme dva pilíře 19. století — subjektivního, rozervaného Máchu a Erbena, který čerpá z moudrosti lidové slovesnosti.

Adam: Dobře, to je skvělý základ. Kam dál? Posuneme se v čase?

Anna: Posuneme se na konec 19. století, na moravský venkov. A k jednomu z nejsilnějších českých dramat vůbec — *Maryša* od bratrů Mrštíků, Aloise a Viléma.

Adam: To je ta hra, kde... no, kde se na konci otráví manžel kávou. Spoiler alert!

Anna: Ano, přesně ta. Ale ten příběh je hlavně o tom, co k tomu vedlo. Je to tragédie mladé dívky, Maryši, kterou její otec Lízal donutí vzít si bohatého vdovce Vávru, i když miluje chudého Francka.

Adam: Klasický příběh nešťastného manželství z donucení.

Anna: Přesně. A Mrštíkové to popsali neuvěřitelně realisticky. Tlak rodiny, peníze, společenské konvence... a hlavně ten pocit bezvýchodnosti. Je to vrchol českého realismu, ukazuje život na vesnici bez příkras, včetně nářečí a zvyků.

Adam: Takže od romantismu přes realismus... co přišlo potom, na začátku 20. století?

Anna: Přišla moderna a s ní autoři jako Viktor Dyk. Jeho novela *Krysař* je naprostá klasika. Vychází sice ze staré německé pověsti o krysaři z města Hameln, ale Dyk ji přetvořil v něco mnohem hlubšího.

Adam: Co přesně?

Anna: Je to symbolistické dílo. Krysař není jen chlapík s píšťalou, co odhání krysy. Je to symbol umělce, vyděděnce, který stojí proti povrchní a chamtivé společnosti. Je to příběh o zklamání a pomstě.

Adam: To zní dost pesimisticky. Dyk byl prý anarchistický buřič, že?

Anna: Ano, patřil ke generaci, která byla nespokojená se společností a toužila po změně. A ten pesimismus je pro něj typický. Ale pojďme k něčemu, co je možná ještě víc nadčasové — Karel Čapek a jeho *R.U.R.*

Adam: Rossum's Universal Robots! Tam se poprvé objevilo slovo "robot".

Anna: Přesně tak, i když ho prý vymyslel jeho bratr Josef. Čapek tímhle dramatem varoval před odlidštěním a zneužitím techniky. Co se stane, když stvoříme umělé bytosti, které nás nakonec převálcují?

Adam: Téma, které je dneska snad ještě aktuálnější než tehdy. Umělá inteligence, vzpoura strojů... Čapek to viděl už před sto lety.

Anna: Viděl. *R.U.R.* je antiutopické drama. Ukazuje budoucnost, která se zvrtla. A to je Čapkovo velké téma, které rozvíjel i v dalších dílech jako *Válka s mloky* nebo *Bílá nemoc*.

Adam: Dobře, takže se dostáváme do meziválečného období a k druhé světové válce. To muselo literaturu silně ovlivnit.

Anna: Ohromně. A tady máme hned tři autory, kteří se s tím vyrovnali každý po svém. První je Bohumil Hrabal a jeho *Ostře sledované vlaky*.

Adam: To je ta novela, co dostala Oscara za filmové zpracování. Je o dospívání na malé železniční stanici za protektorátu.

Anna: Přesně. Hlavní hrdina, Miloš Hrma, řeší svoje osobní, intimní problémy na pozadí velkých dějin. Je to neuvěřitelně lidské, tragikomické. Hrabal byl mistr v zachycení osudů obyčejných lidí, takzvaných "pábitelů".

Adam: Jako protiklad k Hrabalovi mě napadá Ota Pavel a jeho *Smrt krásných srnců*.

Anna: Správně. Pavel, vlastním jménem Popper, píše vzpomínkové povídky na své dětství před válkou a během ní. Je to kniha plná lásky k přírodě, rybaření a hlavně k jeho rodině, hlavně tatínkovi Leo Popperovi.

Adam: Ale je v tom i ten tragický podtón. Byli židé.

Anna: Ano. Ta idyla je neustále narušována tragédií holocaustu. Je to neuvěřitelně silné spojení něhy a krutosti. A pak tu máme do třetice dílo, které je čistý děs — *Spalovač mrtvol* od Ladislava Fukse.

Adam: Tak na tohle se psychicky připravuju. Pan Kopfrkingl.

Anna: Ano. Karel Kopfrkingl. Fuks, který sám studoval psychologii, v téhle hororové novele geniálně ukazuje, jak se z milujícího otce rodiny stane zrůda pod vlivem nacistické ideologie. Je to psychologický rozklad osobnosti v přímém přenosu.

Adam: A celé se to odehrává v prostředí krematoria... Brrr. Je to opravdu mistrovské dílo, ale čte se to těžko.

Anna: Přesně tak. Fuks, Hrabal a Pavel — tři různé pohledy na stejnou dobu, každý naprosto jedinečný.

Adam: Fajn, tak jsme probrali válku. Co dál? Období normalizace a doba po revoluci?

Anna: Tam se přesuneme s Michalem Vieweghem a jeho *Báječnými léty pod psa*. To je úplně jiný styl.

Adam: To teda je. Viewegh je jeden z nejčtenějších autorů po roce 1989. To je ten humor, ironie, satira...

Anna: Přesně. *Báječná léta* je román, kde hlavní hrdina Kvido s nadhledem vypráví příběh své rodiny od dob okupace až po sametovou revoluci. Je to vtipné, čtivé a zároveň to skvěle vystihuje absurditu života za normalizace.

Adam: Je to takový ten pohled "smíchem proti totalitě".

Anna: Dá se to tak říct. Viewegh používá autobiografické prvky, mísí vážné s komickým, a hlavně — píše tak, že to lidi baví číst. Je to skvělý příklad postmoderní české literatury.

Adam: Páni. Tak to byl pořádný průlet. Od romantických básní, přes realistická dramata, varovné sci-fi, válečné tragédie až po postmoderní satiru. Česká literatura je fakt pestrá!

Anna: Je neuvěřitelně bohatá. A to jsme jenom naťukli pár základních kamenů. Každé to dílo stojí za to si přečíst, protože nám říká něco nejen o své době, ale i o nás samotných.

Adam: Skvělé shrnutí. Jsem nadšený a o něco méně vystrašený z maturity. Tak kam se vrhneme příště?

Anna: Co takhle skok na Britské ostrovy? K jednomu z nejprovokativnějších románů vůbec. Mluvím o Obrazu Doriana Graye od Oscara Wildea.

Adam: Oscar Wilde! To je ten s těmi vtipnými hláškami a elegantním stylem, že? Ale jeho život prý nebyl moc veselý.

Anna: To rozhodně nebyl. Wilde byl představitelem dekadence a estetismu. Věřil, že umění má být hlavně krásné, ne výchovné. A za své názory i životní styl... nakonec skončil ve vězení.

Adam: Páni. A ten román, Obraz Doriana Graye, o čem přesně je?

Anna: Představ si, že máš portrét, který stárne a oškliví za tebe. Každý tvůj hřích a prohřešek se objeví na plátně, zatímco ty zůstáváš navždy mladý a krásný.

Adam: Počkat, to zní skvěle! Kde se dá něco takového pořídit? Ptám se pro kamaráda.

Anna: No, Dorianovi to moc štěstí nepřineslo. Ze začátku si užívá života plnými doušky, ovlivněný cynickým lordem Henrym. Ale postupně ho jeho věčné mládí a beztrestnost naprosto zkazí.

Adam: Takže ten portrét je vlastně obrazem jeho duše?

Anna: Přesně tak. Je to fascinující hororový příběh o proměně osobnosti, o zkaženosti a o tom, co se stane, když morálka zmizí. Ten román ve své době vyvolal obrovský skandál.

Adam: To se nedivím. Takže jsme se od české klasiky dostali k britské dekadenci.

Anna: Ano. A je to skvělý příklad toho, jak dílo odráží nejen dobu, ale i autorův tragický osud. Od anglického skandálu se příště přesuneme do Francie.

Adam: Takže z Anglie do Francie! Jsem zvědavý, jaký skandál nás čeká tam.

Anna: Připrav se na Guy de Maupassanta a jeho nejslavnější román, *Miláček*. A skandál to je, ale úplně jiného druhu.

Adam: Miláček? To zní docela nevinně.

Anna: Nenech se zmást. Hlavní hrdina, Georges Duroy, je cokoliv, jen ne nevinný. Je to bývalý voják bez peněz a vzdělání, ale má jednu zbraň – svůj vzhled. A tu se nebojí použít.

Adam: Takže takový... prototyp zlatokopa z 19. století?

Anna: Přesně tak! Využívá ženy, aby se dostal nahoru. Každá milenka a manželka je pro něj jen schod na společenském žebříčku. Je to vlastně drsná kritika pařížské společnosti, plné korupce, prodejnosti a touhy po moci.

Adam: Chápu. Takže Maupassant ukazuje, že za krásnou fasádou Paříže se skrývá prohnilost. To je typický realismus, že?

Anna: Ano, přesněji naturalismus. Maupassant byl žákem Gustava Flauberta a patřil do okruhu kolem Émila Zoly. Chtěl ukázat společnost takovou, jaká je – bez příkras. A jeho vlastní život... ten taky nebyl zrovna procházka růžovým sadem.

Adam: Od společenské prohnilosti se teď přesuneme k něčemu ještě temnějšímu. Co dál?

Anna: Přesouváme se přes oceán do Ameriky. K mistru strachu a tajemna – Edgaru Allanu Poeovi.

Adam: Toho znám! Havran a tak. Ale on psal i povídky, že?

Anna: A jaké! V podstatě založil dva žánry. Horor a detektivku. V jeho povídkách najdeš všechno – psychologický děs v *Černém kocourovi*, fyzické utrpení v *Jámě a kyvadle*...

Adam: Počkat, a tu detektivku?

Anna: To jsou *Vraždy v ulici Morgue*. Poprvé se tu objevuje geniální detektiv, C. Auguste Dupin, který řeší záhadu jen pomocí logiky a dedukce. V podstatě je to předchůdce Sherlocka Holmese.

Adam: Fascinující. Jeho život byl taky dost divoký, ne? Sirotek, alkohol, dluhy...

Anna: Bohužel ano. A to všechno se promítá do jeho díla. Ten pocit zoufalství, samoty a šílenství... to není jen fikce. To je kus jeho vlastního života. Je to klíčový autor takzvaného temného romantismu.

Adam: Dobře, tak z americké gotiky zpátky do Evropy. A rovnou k nám do Prahy.

Anna: Přesně tak, i když psal německy. Mluvíme o Franzi Kafkovi. A jeho dílo je... jedním slovem absurdní.

Adam: Myslíš *Proměnu*? Ten příběh, kde se chlap probudí jako brouk?

Anna: Jo, přesně ten. Hned první věta tě praští do obličeje. Žádné vysvětlování, žádný úvod. Řehoř Samsa se prostě jednoho rána probudí jako obří hmyz.

Adam: To zní šíleně. O čem to tedy doopravdy je?

Anna: Je to o odcizení. O bezmoci. Řehoř se stane něčím, co jeho rodina nechápe a co je jí odporné. Z živitele rodiny se stane přítěž. Je to silná metafora pocitu vykořenění a samoty, což Kafka sám intenzivně prožíval.

Adam: Takže ta proměna není ani tak fyzická, jako spíš sociální. Ukazuje, jak se k němu rodina začne chovat.

Anna: Přesně. A to je ten existencialistický a expresionistický rozměr jeho díla. Kafka byl mistr v zachycení pocitu bezmoci jedince vůči anonymní moci – ať už je to rodina, nebo byrokracie jako v románu *Proces*.

Adam: A je neuvěřitelné, že jsme ta díla málem ani neměli. Chtěl je přece spálit, ne?

Anna: Ano. Naštěstí jeho přítel Max Brod jeho přání nesplnil. Jinak bychom přišli o jednoho z nejdůležitějších autorů 20. století. Klíčový poznatek je, že Kafka nepsal pro čtenáře, psal pro sebe. A možná právě proto je to tak syrové a upřímné.

Adam: Takže Duroy, Dupin a Řehoř Samsa. Kariérista, detektiv a brouk. Všichni tři svým způsobem ukazují odvrácenou tvář světa.

Anna: Krásně shrnuto. A každý z nich ovlivnil literaturu na desítky let dopředu. Od kritiky společnosti přes nové žánry až po zkoumání hlubin lidské psychiky. Od těchto temných próz se příště přesuneme na divadelní prkna.

Adam: Tak jo, Anno, od divadelních prken zpátky k próze. A zdá se, že to nebude zrovna veselé čtení. Začneme Romainem Rollandem a jeho novelou Petr a Lucie.

Anna: Přesně tak. Je to protiválečná milostná novela, která vznikla jako reakce na první světovou válku. Rolland, nositel Nobelovy ceny, byl velký humanista a pacifista.

Adam: Takže láska uprostřed válečné vřavy v Paříži. Co je klíčovým motivem?

Anna: Je to střet dvou světů. Na jedné straně čistá, nevinná láska Petra a Lucie, a na druhé straně nesmyslnost a brutalita války. To dílo je hodně lyrické, zaměřené na emoce a vnitřní svět postav.

Adam: Chápu, takže to není o popisu bitev, ale spíš o dopadu války na duši. A konec je... no, jak se na protiválečné dílo sluší, tragický.

Anna: Bohužel ano. Je to silný vzkaz o tom, jak válka ničí všechno krásné, včetně budoucnosti. Klíčový poznatek je, že Rolland nepíše o hrdinech, ale o obětech.

Adam: Od francouzského humanismu se přesuneme do Ameriky. Máme tu hned dva velikány: Ernesta Hemingwaye a Johna Steinbecka. Oba se nějak vyrovnávali s těžkou dobou, že?

Anna: To je skvělé pojítko. Oba patří k takzvané „ztracené generaci“ – autorům poznamenaným válkou a krizí. Začneme Hemingwayem a jeho novelou Stařec a moře.

Adam: To je ten slavný příběh o rybáři, že? Santiago a jeho boj s obrovskou rybou.

Anna: Přesně. Ale ten příběh je hlavně symbol. Symbol lidského boje, vytrvalosti a důstojnosti, i když čelíme prohře. Hemingway za tohle dílo dostal Pulitzerovu i Nobelovu cenu.

Adam: A proslul taky specifickým stylem, že? Metoda ledovce?

Anna: Ano, to je pro něj typické. Řekne jen to nejnutnější, ten zbytek – ta obrovská část pod hladinou – si musí čtenář domyslet. Je to o nevyřčených emocích a myšlenkách.

Adam: A co Steinbeck a O myších a lidech? To je taky dost ponuré, pokud si dobře pamatuju.

Anna: To rozhodně je. Děj se odehrává během Velké hospodářské krize ve 30. letech. Je to silný příběh o přátelství dvou dělníků, George a Lennieho, a o nedosažitelném americkém snu.

Adam: Takže zase kritika společnosti, podobně jako u Maupassanta, ale v jiném kontextu.

Anna: Přesně. Steinbeck ukazuje rasismus, vykořisťování a to, jak tvrdá realita drtí lidské sny a vztahy. Je to sociální kritika v té nejsyrovější podobě.

Adam: Takže tu máme válku, prohraný boj a zničené sny. A na závěr... Albert Camus a jeho Cizinec. Mám pocit, že to bude filozofická třešnička na našem tragickém dortu.

Anna: Máš pravdu, Adame. S Camusem vstupujeme do světa existencialismu a absurdní literatury. Jeho hrdina Meursault je naprosto odcizený společnosti i vlastním emocím.

Adam: To je ten, co na matčině pohřbu neplakal a pak na pláži jen tak zastřelil Araba?

Anna: Ano. A právě za to je souzen – ne za vraždu samotnou, ale za to, že se nechová podle společenských konvencí. Necítí lítost, nepřijímá pravidla hry.

Adam: Takže tématem je odcizení a absurdita lidské existence. To zní dost... těžce.

Anna: Je to tak. Camus, který se narodil v Alžírsku a zemřel při autonehodě, zkoumá, co se stane, když člověk odmítne předstírat a žít ve lži. A společnost ho za to odsoudí. Je to opravdu silné a znepokojivé čtení.

Adam: Takže abychom to shrnuli. Rolland, Hemingway, Steinbeck, Camus. Láska zničená válkou, marný boj s osudem, rozdrcený americký sen a absolutní odcizení. To je teda sestava.

Anna: Ale všichni mají něco společného. Ukazují člověka v mezní situaci a kladou nepříjemné otázky o smyslu života, společnosti a lidské morálce. A právě proto jsou dodnes tak důležití.

Adam: Perfektní shrnutí. Anno, moc ti děkuju za celou tuhle sérii. Doufám, že jsme našim posluchačům pomohli se v literatuře trochu lépe zorientovat.

Anna: Já taky doufám. A pamatujte, nejdůležitější je o těch knihách přemýšlet. Nebát se jich. Bylo mi potěšením, Adame.

Adam: Mně taky. Tak se mějte, držíme vám palce u maturity a třeba zase někdy na slyšenou u Studyfi Podcastu! Ahoj!

Anna: Na shledanou!