Podcast na Analogová fotografie a kinematografie

Kapitoly

Objev na půdě

Tři základní velikosti

Malý formát zblízka

Střední a velký formát

Jaký film a kdo to vyrábí?

Speciální fotoaparáty

Vstup do světa filmu

Jak funguje filmová kamera

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Karolína: Představ si studentku jménem Anna. Prohrabuje se na půdě u babičky a v zaprášené krabici najde starý foťák. Je kovový, těžký, s páčkami a kolečky, kterým vůbec nerozumí. Cvakne naprázdno a ten zvuk... to mechanické cvaknutí ji naprosto uchvátí.

Tomáš: Znám ten pocit. Drží v ruce kus historie. Ale taky spoustu otázek, že? Co je to za typ? Jaký film do toho patří? A proč to nemá displej?

Karolína: Přesně tak! A právě na tyhle otázky dnes odpovíme. Posloucháte Studyfi Podcast.

Karolína: Takže, Tome, kde začít? Všechny tyhle staré foťáky vypadají tak... složitě.

Tomáš: Nejdůležitější je na začátku pochopit, že se dělí podle velikosti filmového políčka. Máme tři hlavní skupiny: malý, střední a velký formát.

Karolína: Jako velikosti oblečení S, M, L?

Tomáš: Vlastně jo, to je skvělá pomůcka! Malý formát, nebo-li kinofilm, je takové to „S“. Je nejběžnější, přístroje jsou malé, rychlé a vejdete se na něj spousta fotek. Ideální na reportáže nebo rodinné výlety.

Karolína: A nevýhoda?

Tomáš: Menší negativ znamená o něco nižší kvalitu obrazu při velkém zvětšování. Ale pro začátek je to naprosto perfektní.

Karolína: Dobře, takže se zaměřme na ten malý formát. Jaké typy tam spadají?

Tomáš: Máme tu tři hlavní. Nejjednodušší jsou kompakty. To jsou ty „foť a cvakej“ přístroje s pevným objektivem. Pak máme dálkoměrné fotoaparáty, jako je třeba legendární Leica.

Karolína: Dálkoměrné? To zní technicky.

Tomáš: Princip je jednoduchý. V hledáčku vidíš dva obrazy a ostřením je spojuješ do jednoho. Je to tiché a nenápadné. Jen je tu malý háček jménem paralaxa.

Karolína: Paralaxa? To zní jako jméno pro superpadoucha.

Tomáš: Skoro! Je to vlastně jen drobný rozdíl mezi tím, co vidíš v hledáčku, a tím, co skutečně fotí objektiv. Čím jsi blíž, tím je rozdíl větší.

Karolína: Aha! A třetí typ?

Tomáš: Jednooké zrcadlovky, neboli SLR. To jsou asi ty nejznámější. Tady se na paralaxu nehraje. Díky zrcátku a hranolu vidíš obraz přímo přes objektiv. Co vidíš, to fotíš.

Karolína: Takže to je obrovská výhoda. Můžu přesně komponovat a ostřit.

Tomáš: Přesně tak. Navíc můžeš měnit objektivy, což ti dává obrovskou svobodu. Existují plně manuální, jako nezničitelný Nikon FM2, který si brali i horolezci, až po moderní automatické s autofokusem.

Karolína: Fajn, pojďme o velikost výš. Střední formát, naše „M“?

Tomáš: Tam už jsme v profesionální lize. Portréty, móda, reklama. Používá svitkový film, takže negativ je mnohem větší a kvalita obrazu je prostě dechberoucí.

Karolína: Jaké přístroje sem patří?

Tomáš: Opět tu máme jednooké zrcadlovky, třeba od značky Hasselblad. Právě Hasselbladem se fotilo na Měsíci!

Karolína: Páni! To je skvělý fakt. A co další typy?

Tomáš: Pak existují dvouoké zrcadlovky. Ty poznáš snadno, mají dva objektivy nad sebou. Jedním koukáš, druhý fotí. A ano, hádáš správně, i tady nás trápí stará známá paralaxa.

Karolína: Už zase ona! A co ten největší, velký formát?

Tomáš: To je naše „L“ nebo spíš „XXL“. Obrovské deskové fotoaparáty na stativu. Používají se jednotlivé listy filmu, takže jeden list, jedna fotka. Je to pomalé, ale kvalita je absolutní špička. Ideální na architekturu a krajinu.

Karolína: Proč zrovna architekturu?

Tomáš: Protože tyhle přístroje umí něco úžasného. Můžeš u nich naklápět a posouvat objektiv i film. Tím dokážeš narovnat sbíhající se linie budov. Tomu se říká „kippování“. Je to vrchol fototechniky.

Karolína: Dobře, máme rozdělené foťáky. Ale co do nich? Jaké filmy se používají?

Tomáš: Je to jednoduché. Pro malý formát je to kinofilm, šířka 35 mm, označený jako typ 135. Bývá na 24 nebo 36 snímků. Pro střední formát je to svitkový film, typ 120 nebo 220, široký 6 cm. A pro velký formát, jak už jsme říkali, ploché filmy, tedy jednotlivé listy.

Karolína: A na závěr, mohl bys zmínit pár ikonických výrobců pro každý formát?

Tomáš: Jasně. U malého formátu jsou to legendy jako Nikon, Canon, Olympus a samozřejmě Leica. U středního formátu kralují značky jako Mamiya, Hasselblad nebo Pentax. A u velkého formátu jsou to mistři techniky jako Sinar a Linhof.

Karolína: Super, teď už v tom mám mnohem jasněji. Takže když naše Anna najde na půdě ten foťák, už bude vědět, kam ho zhruba zařadit.

Tomáš: Přesně tak. A to je první krok k tomu, aby s ním udělala tu svou první, nezapomenutelnou analogovou fotku.

Karolína: Tomáši, a co když Anna na té půdě nenajde úplně běžný foťák? Existovaly i nějaké speciální druhy?

Tomáš: Rozhodně. Třeba panoramatické přístroje. Představ si foťák, který chce zachytit úplně všechno odleva doprava.

Karolína: To zní jako panorama na mém telefonu.

Tomáš: Přesně tak, ale v mechanickém provedení. Třeba foťák Noblex měl objektiv, který se při focení otáčel a postupně exponoval film. Výsledkem byly neuvěřitelně široké fotky krajiny nebo architektury.

Karolína: Úžasné. Ale pojďme od fotky k filmu. Co kdyby našla starou filmovou kameru? To je úplně jiná disciplína, že?

Tomáš: To je. Analogové kamery se dělí hlavně podle šířky filmu. 8mm nebo Super 8, to byly kamery pro rodinné natáčení. Takové ty filmy od babičky z dovolené.

Karolína: Jasně, ty znám.

Tomáš: Pak tu máme 16mm, to byl standard pro dokumenty a televizi, protože kamery byly lehčí. A pak je tu král – 35mm formát pro celovečerní filmy. A pro absolutní fajnšmekry existoval i 70mm, třeba pro IMAX.

Karolína: Dobře, formáty chápu. Ale jak to celé funguje? Film se přece musí hýbat, ale zároveň na chvíli zastavit, aby se exponoval jeden snímek. To mi hlava nebere.

Tomáš: Je to geniální mechanický tanec. Klíčové jsou dvě věci. Zaprvé „drapák“, takový malý háček, který se zachytí do perforace filmu, posune ho přesně o jedno políčko a zase se schová.

Karolína: Jako šicí stroj!

Tomáš: Přesně! A zadruhé rotační zrcadlová závěrka. Když je otevřená, světlo jde na film. Když se zavře, tak její zrcadlová část odrazí obraz do hledáčku kameramana. A v ten moment, kdy je zavřená, drapák posune film. A to všechno 24krát za sekundu.

Karolína: Páni. Takže žádná elektronika, jen precizní mechanika. To muselo být umění nastavit. A jaké byly hlavní značky v tomto filmovém světě?

Tomáš: Absolutní špičkou byla a je německá ARRI. Pak americký Panavision se skvělou optikou, nebo francouzský Aaton, kterému se pro jeho ergonomii přezdívalo „kočka na rameni“.

Karolína: To je krásné. Takže, kdybychom to měli celé shrnout... Co je ten hlavní vzkaz pro naši Annu a všechny, kdo by chtěli analog zkusit?

Tomáš: Že analogová technika, ať už foťák nebo kamera, je o zpomalení. Je to o přemýšlení dopředu. Každé políčko filmu má svou cenu a nutí vás být lepším tvůrcem. Není to jen o mačkání spouště.

Karolína: Skvělé shrnutí. Tomáši, moc ti děkuju za všechny informace. Bylo to neuvěřitelně obohacující.

Tomáš: Já děkuji za pozvání, Karolíno. Bylo mi potěšením.

Karolína: Vám, milí posluchači, děkujeme, že jste s námi u Studyfi Podcastu byli. Doufáme, že jste se naučili něco nového a že se třeba taky vydáte na půdu hledat poklady. Mějte se krásně a brzy na slyšenou!