Podcast na Alexandr Isajevič Solženicyn - Jeden den Ivana Děnisoviče

Kapitoly

Úvod do pekla

Kdo byl Solženicyn?

Jeden den Ivana Děnisoviče

Manuál na přežití

Absurdní divadlo

Existencialismus a neorealismus

Nové umělecké formy

Boom žánrové literatury

Kontroverzní postavy

Rozdělený svět

Konec jedné éry

Závěrečné shrnutí

Přepis

Martin: Představte si, že přežít jeden jediný den… od rána do večera… je to jediné, na čem na světě záleží. Přesně o tom si dnes budeme povídat. Vítejte u Studyfi Podcastu!

Tereza: Ahoj Martine, zdravím i posluchače. Dnešní téma je opravdu silné. Ponoříme se do ruské literatury a konkrétně k jednomu z nejvýznamnějších autorů 20. století.

Martin: Přesně tak. Řeč je o Alexandru Solženicynovi. Než se dostaneme k jeho dílu, kdo to vlastně byl?

Tereza: Solženicyn byl muž, který si dovolil pochybovat o Stalinovi. A za to tvrdě zaplatil. V roce 1945 byl zatčen a strávil roky v gulagu. Právě tahle otřesná zkušenost formovala celou jeho tvorbu.

Martin: Takže všechno, o čem psal, vlastně sám zažil. To je neuvěřitelné.

Tereza: Přesně tak. Po rehabilitaci v roce 1957 se stal hlasem milionů umlčených. V roce 1973 dokonce získal Nobelovu cenu. Do Ruska se vrátil až v roce 1994.

Martin: A jeho nejznámější novela je právě Jeden den Ivana Děnisoviče. O čem to vlastně je?

Tereza: Jak název napovídá, je to popis jednoho obyčejného, mrazivého dne v životě vězně Ivana Děnisoviče Šuchova. Je odsouzen na deset let za údajnou vlastizradu.

Martin: Takže žádný velký příběh, jen… den? To nezní moc dramaticky.

Tereza: Právě naopak! To drama je v detailech. Vstávání v neskutečné zimě, neustálý hlad, jídlo je jen chleba s kaší. A hlavně strach.

Martin: Jaký strach? Z dozorců?

Tereza: Z dozorců, ale i z pravidel. Za sebemenší prohřešek hrozila „korekce“. To byla v podstatě kamenná kobka, kde člověk buď umrzl, nebo těžce onemocněl. Šuchov se jí snaží za každou cenu vyhnout.

Martin: Chápu. Člověk se tam asi rychle naučil, jak přežít. Třeba schovávat si nářadí, aby měl druhý den s čím pracovat.

Tereza: Přesně. Šuchov si třeba schoval svou zednickou lžíci. A na konci dne se mu dokonce povedlo propašovat malou čepel z pily. To byl pro něj úspěšný den.

Martin: Páni. Takže jeden den, který ukazuje celé fungování toho zrůdného systému. Skvělé, pojďme se teď podívat na další dílo.

Tereza: Přesně tak. A právě ta absurdita se stala obrovským tématem poválečné literatury. Hlavně v takzvaném absurdním divadle, které bořilo všechny tradiční postupy.

Martin: To zní... no, absurdně. Kdo tam patří?

Tereza: Třeba Eugène Ionesco. Jeho hra *Plešatá zpěvačka* byla prý inspirovaná učebnicí angličtiny plnou nesmyslných frází. Postavy tam melou páté přes deváté a nedává to smysl.

Martin: Takže se vlastně učil anglicky a u toho napsal divadelní hit? To je docela efektivní multitasking.

Tereza: Přesně. A pak tu máme irského dramatika Samuela Becketta. Jeho slavné *Čekání na Godota* je o dvou mužích, kteří jen čekají na někoho, kdo nikdy nepřijde. Dokonalý obraz marnosti.

Martin: To silně připomíná existencialismus. Třeba Alberta Camuse, že?

Tereza: Přesně tak. Camus, nositel Nobelovy ceny, se tomu hodně věnoval. V románu *Cizinec* popisuje člověka naprosto odcizeného společnosti. A jeho *Mor* je zase skvělá alegorie na válku a okupaci.

Martin: A co další velká jména? Slyšel jsem třeba o Grahamu Greenovi.

Tereza: Ano, Graham Greene byl britský prozaik a dramatik. Zajímavé je, že podporoval české disidenty. Jeho román *Jádro věci* skvěle pracuje s tématem milostného vztahu a morálky.

Martin: Super. A co třeba Itálie? Měla taky svého zástupce?

Tereza: Rozhodně! Alberto Moravia, klíčový představitel neorealismu. Jeho román *Římanka* je syrovým obrazem italské společnosti skrze příběh jedné prostitutky. Velmi silné čtení.

Martin: Takže každý národ se s tou dobou vyrovnával po svém. Skvělé, pojďme dál.

Tereza: Jasně. A tyhle změny se neprojevovaly jen v klasických románech. Objevily se úplně nové umělecké formy, třeba Pop Art. Vzpomeň si na Andyho Warhola a jeho polévkové plechovky.

Martin: Jo, umění, které si dělá legraci z konzumu. To musel být pro tehdejší kritiky docela šok.

Tereza: Přesně! A s tím souvisí i happening nebo body art, kde se uměleckým dílem stává samotná akce nebo lidské tělo. Je to obrovský posun.

Martin: Takže umění už nebylo jenom něco na pověšení na zeď, ale stalo se prožitkem?

Tereza: Přesně tak. A odtud je jen krůček ke graffiti – umění, které doslova opustilo galerie a vydalo se do ulic.

Martin: Dobře, umění se stalo akčnějším. Ale co knihy? Zůstalo jen u těch vážných románů?

Tereza: Vůbec ne. Byla to i doba obrovského rozmachu žánrů jako fantasy a sci-fi. Lidé chtěli unikat do jiných světů.

Martin: Takže na scénu naplno vstupují Tolkien a Asimov...

Tereza: Přesně. Vedle toho ale sílila i komedie jako svébytný literární žánr. Potřeba zasmát se byla prostě obrovská.

Martin: Takže buď útěk do Mordoru, nebo pořádný záchvat smíchu. To dává smysl.

Tereza: Přesně tak! Šlo o masivní rozšíření možností. A to nás plynule přivádí k dalšímu velkému tématu...

Martin: Tak jsem zvědavý, co je to další velké téma? Po komedii a fantasy... co přišlo dál?

Tereza: Přišli autoři, kteří se nebáli šokovat. A s nimi postavy, které byly naprosto… syrové. Představ si autorku, kterou označovali za odpůrkyni státu a dokonce za pornografku.

Martin: Páni, to zní jako hodně špatná recenze na knížku. O kom mluvíš?

Tereza: Přesně. Mluvím třeba o Elfriede Jelinek a jejím slavném románu *Pianistka*. To je učebnicový příklad posouvání hranic.

Martin: Pianistka… matně si vzpomínám. Tam jde o ten extrémně komplikovaný vztah matky s dcerou, že?

Tereza: Přesně tak. Jde o matku, která absolutně manipuluje se svou dcerou a řídí celý její život. Každý její krok, každou myšlenku. Je to až děsivé čtení.

Martin: Takže taková „matka roku“, ale v hodně, hodně temném smyslu slova.

Tereza: To jsi vystihl naprosto přesně. Je to vlastně hluboká psychologická sonda do toxických vztahů, které literatura dřív takhle otevřeně neukazovala.

Martin: Rozumím. Takže literatura se začala víc rýpat v lidské psychice. V těch temnějších zákoutích.

Tereza: Ano! A právě to, jak se autoři začali zaměřovat na psychologii postav, otevřelo dveře dalším fascinujícím žánrům…

Martin: Fascinující žánry... a asi žádný žánr není tak dramatický jako samotné 20. století, co? Zvlášť po druhé světové válce.

Tereza: To rozhodně ne. To byla doba plná napětí. Celá Evropa se vlastně rozdělila na dva velké tábory.

Martin: Myslíš východ a západ? Ten slavný Železný opona?

Tereza: Přesně tak. Proti sobě stály dva vojenské pakty. Na západě to bylo NATO a na východě zase Varšavská smlouva v čele se Sovětským svazem.

Martin: A tam se budoval ten socialismus, o kterém se dnes učíme. Co byl takový klíčový moment tohohle období?

Tereza: No, velkou změnu přinesla třeba smrt Stalina. Ale ten opravdový, symbolický konec jedné éry... to bylo zboření Berlínské zdi v roce '89.

Martin: Zeď, která rozdělovala nejen město, ale celý svět, konečně padla. To musela být obrovská událost.

Tereza: Obrovská. Najednou se zdálo, že i ty největší zdi se dají zbořit. I když na stavbu té zdi by asi dneska žádné stavební povolení nedostali.

Martin: To asi ne. Takže, když to shrneme, prošli jsme dnes od psychologie v literatuře až po pády celých režimů.

Tereza: Přesně. Všechno souvisí se vším a literatura to skvěle odráží.

Martin: Moc ti děkuji, Terezo, za skvělé postřehy. A děkujeme i vám, posluchačům Studyfi podcastu. Mějte se krásně a slyšíme se příště.

Tereza: Děkuji za pozvání a na shledanou!