Podcast na Albert Camus

Kapitoly

Kdo byl Albert Camus?

Nedokončený román

Camus jako dramatik

Cizinec a absurdita

Mor jako alegorie

Pád a posmrtná díla

Mýtus o Sisyfovi

Člověk revoltující a spor se Sartrem

Nobelova cena a tragický konec

Filozofie na jevišti

Závěr

Přepis

Jakub: Co kdybychom vám řekli, že jeden z největších filozofů 20. století možná nezemřel při nehodě, ale byl zavražděn KGB?

Barbora: Přesně takový příběh se váže k Albertu Camusovi. Vítejte u Studyfi Podcastu, kde rozebíráme literaturu jednoduše a zábavně.

Jakub: Takže, Barboro, kdo byl vlastně Camus? Většina lidí ho zná jen jako čelního představitele existencialismu.

Barbora: To je pravda, ale jeho život byl mnohem víc. Narodil se v Alžíru a vyrůstal ve velké chudobě. Vystudoval filozofii a krátce byl i členem komunistické strany.

Jakub: Jen krátce? To zní jako rychlý rozchod.

Barbora: Ano, po roce odešel kvůli neshodám. Během druhé světové války se v Paříži zapojil do protifašistického hnutí a psal pro časopis Combat.

Jakub: A za to všechno si v roce 1957 vysloužil Nobelovu cenu za literaturu. Ale zpátky k té jeho smrti…

Barbora: Oficiálně zemřel při autonehodě. Ale dodnes existuje teorie, že šlo o vraždu zinscenovanou sovětskou tajnou službou. Těžko říct, co je pravda.

Jakub: Páni, to je tedy příběh. A právě jeho dílo Cizinec tenhle pocit absurdity skvěle vystihuje. Pojďme se na něj podívat blíž.

Barbora: Jasně, Cizinec je zásadní. Ale já bych se ráda zastavila u jeho posledního, nedokončeného díla. Jmenuje se První člověk.

Jakub: První člověk? O tom jsem tolik neslyšel. Je to taky o té absurditě, jako jeho ostatní knihy?

Barbora: Právě že vůbec ne. A to je na něm to fascinující. Ten rukopis našli v troskách toho auta, ve kterém zemřel. Vyšel až desítky let po jeho smrti.

Jakub: Páni, to je neuvěřitelný příběh. O čem to tedy je, když to není absurdní drama?

Barbora: Je to hodně autobiografické. Sledujeme dětství chlapce v Alžírsku, jeho vztah s téměř hluchou matkou a pátrání po otci, kterého nikdy nepoznal.

Jakub: Takže najednou opustil tu filozofickou odtažitost a napsal něco... osobnějšího?

Barbora: Přesně tak! Je to neuvěřitelně dojemné a lidské. Úplně jiný Camus, než na jakého jsme zvyklí. Až si říkáš, jestli je to vůbec on.

Jakub: Tak to si budu muset přečíst. A co jeho divadelní hry? Vím, že napsal třeba slavného Caligulu.

Barbora: Přesně tak! A Caligula je skvělý příklad jeho divadelní tvorby. Ale není zdaleka jediný. Camus miloval divadlo, bral ho jako kolektivní umění. Napsal třeba i hru Nedorozumění, a teď se podrž, její děj se odehrává v penzionu v Českých Budějovicích.

Jakub: Cože? Vážně? To jsem vůbec netušil! Francouzský existencialista píše o Českých Budějovicích?

Barbora: Jo! Je to docela temný příběh o matce a dceři, které v penzionu vraždí hosty pro peníze, aby mohly odjet někam na jih, za sluncem. A jednoho dne k nim přijede jejich ztracený syn a bratr, ale ony ho nepoznají... a zabijí ho taky.

Jakub: No páni, to je teda... drsné. A ten motiv slunce, to je pro něj typické, že?

Barbora: Naprosto. V té hře je to touha po slunci, která je žene k vraždám. Ten kontrast mezi chmurným, šedivým místem – pro něj Čechy – a slunečným pobřežím je pro něj klíčový. Napsal i další hry jako Stav obležení nebo Spravedliví a taky adaptoval Dostojevského Běsi.

Jakub: Takže divadlo pro něj nebylo jen nějaký vedlejšák, ale plnohodnotná součást tvorby.

Barbora: Přesně tak. Ale samozřejmě, nejvíc ho proslavily jeho romány. Tam rozvinul své myšlenky naplno.

Jakub: A když se řekne román od Camuse, asi každému naskočí Cizinec. To je povinná četba, kterou si snad každý pamatuje.

Barbora: Určitě. Cizinec je naprosto zásadní dílo. Vyšlo v roce 1942 a je to dokonalá ilustrace jeho filozofie absurdity. Ten hlavní hrdina, Meursault, je... no, prostě cizinec.

Jakub: Cizinec ve společnosti, ve vlastním životě... Je takový lhostejný ke všemu, že? Ani na pohřbu vlastní matky nepláče.

Barbora: Přesně. A to je to, co společnost nedokáže pochopit. Ten román má dvě části. V té první, dějové, sledujeme Meursaultův život v Alžírsku. Jde na pohřeb matky, ale necítí lítost. Hned potom si začne románek s kolegyní Marií a zaplete se se sousedem Raymondem, který má problémy s partou Arabů.

Jakub: A pak dojde k té slavné scéně na pláži...

Barbora: Ano. Jsou na pláži, je šílené horko, slunce pálí. Raymonda napadnou a zraní nožem. Později se Meursault prochází sám a potká jednoho z těch Arabů. Slunce se odráží od čepele nože, oslepuje ho to, má úpal... a on toho Araba bez zjevného důvodu zastřelí.

Jakub: A nejen jednou, že? Vystřelí víckrát.

Barbora: Přesně. A pak je fascinovaný tím, jak ty další čtyři kulky snadno vnikají do mrtvého těla. Je to šokující moment. A tady začíná ta druhá, úvahová část knihy – jeho zatčení, soudní proces a čekání na popravu.

Jakub: A u soudu se vlastně víc řeší to, že neplakal na pohřbu, než ta samotná vražda.

Barbora: To je jádro věci! Společnost ho nesoudí za to, co udělal, ale za to, jaký je. Je pro ně monstrum, protože se nechová podle společenských konvencí. Protože neprojevuje emoce, které se od něj očekávají. On je cizincem v jejich světě hodnot.

Jakub: Takže jeho vina je vlastně v tom, že je jiný. Že je sám sebou a odmítá hrát společenskou hru.

Barbora: Přesně. A on sám si tu absurditu uvědomuje. Nevěří v Boha, jediná jistota je pro něj smrt. A za své jednání vlastně obviňuje celou společnost, které na skutečných hodnotách nezáleží. A znovu, to slunce... hraje tam obrovskou roli. Na pohřbu, na pláži, u soudu... vždycky, když se děje něco zásadního, pálí slunce.

Jakub: Takže rada dne zní: když svítí slunce, radši zůstaňte doma a nikoho nestřílejte.

Barbora: To je asi dobré shrnutí. Ale ten román je geniální v tom, jak ukazuje člověka, který se prostě odmítá přetvařovat.

Jakub: Dobře, a co jeho další velký román, Mor? Ten vyšel o pár let později, v roce 1947. To je taky dost ponuré čtení, zvlášť v dnešní době...

Barbora: To rozhodně. Mor je vlastně taková románová kronika. Odehrává se v alžírském městě Oran, které zachvátí morová epidemie. Celé město je hermeticky uzavřeno, nikdo nesmí dovnitř ani ven.

Jakub: Zní to povědomě.

Barbora: Že ano? Hlavní postavou je lékař Bernard Rieux, který se snaží proti nákaze bojovat, i když ví, že je to skoro marné. On a další dobrovolníci se vzepřou tomu neradostnému údělu a prostě dělají, co můžou.

Jakub: Takže to není jenom o nemoci, že? Je v tom něco víc.

Barbora: Přesně tak. Klíčové je chápat Mor jako alegorii. V době, kdy to Camus psal, to byla jasná narážka na nacistickou okupaci Francie. Město v karanténě je jako okupovaná země. Mor je zlo, je to válka, totalita... je to absurdní situace, která prostě přišla a lidé se s ní musí vyrovnat.

Jakub: A ti hrdinové, jako doktor Rieux, představují hnutí odporu?

Barbora: Ano. Představují lidi, kteří se i tváří v tvář beznaději rozhodnou bojovat. Ne proto, že by věřili ve vítězství nebo v nějakou vyšší odměnu, ale prostě proto, že je to správná věc. Je to vzpoura proti absurditě utrpení. A v tom je obrovská lidskost a solidarita.

Jakub: Takže zatímco Cizinec je o individuálním odcizení, Mor je o kolektivním boji a solidaritě.

Barbora: Krásně řečeno. Je to o tom, že i když je svět absurdní a plný utrpení, jediná smysluplná odpověď je vzepřít se a pomáhat ostatním. Nejsme v tom sami. Je to čtenářsky náročnější, ale myšlenkově neuvěřitelně silné dílo.

Jakub: A co další díla? Vím, že napsal ještě román Pád.

Barbora: Ano, Pád vyšel v roce 1956. To je zase úplně jiný styl. Je to v podstatě dlouhý monolog hlavního hrdiny, který se zpovídá ze svého života a pokrytectví. Je to velmi psychologické a ironické. Původně to měla být jen jedna z povídek v souboru Exil a království, ale trochu se mu to rozrostlo.

Jakub: To se autorům stává. A co ty posmrtně vydané věci? Tam jsou taky zajímavé kousky, ne?

Barbora: Rozhodně. Třeba román Šťastná smrt, který napsal ještě před Cizincem, ale vyšel až dlouho po jeho smrti. Je to takový předchůdce Cizince, jsou tam podobné motivy. A pak je tu hlavně První člověk.

Jakub: To je ten nedokončený román?

Barbora: Přesně. Je to velmi autobiografické dílo. Camus v něm pátrá po svém dětství v Alžírsku, po svém otci, kterého nikdy nepoznal. A tady je ta tragická část... fragment toho rukopisu se našel na místě té autonehody, při které zemřel.

Jakub: To je neuvěřitelné. Takže pracoval na svém nejosobnějším díle a... a pak se to stalo.

Barbora: Je to strašně smutné. Román vyšel až v roce 1994 a i v té nedokončené podobě je to silné svědectví o jeho kořenech, o chudobě, o vztahu k Alžírsku. Ukazuje, kam se chtěl jako autor dál posunout.

Jakub: Mluvili jsme hodně o jeho románech, které tu filozofii ukazují v příbězích. Ale on psal i čistě filozofické eseje, že? Třeba slavný Mýtus o Sisyfovi.

Barbora: Ano, Mýtus o Sisyfovi vyšel ve stejném roce jako Cizinec a je to v podstatě filozofický manuál k jeho dílu. V něm definuje ten svůj klíčový pojem – absurdno.

Jakub: Absurdno jako ten rozpor mezi naší touhou po smyslu a lhostejným, nesmyslným vesmírem.

Barbora: Přesně tak. A jako příklad si bere antickou postavu Sisyfa, kterého bohové odsoudili k věčnému a zbytečnému úkolu: valit balvan na kopec, jen aby se zase skutálel dolů. Zní to jako nejhorší trest, že?

Jakub: Absolutně. Čistá marnost.

Barbora: Ale Camus přichází s převratnou myšlenkou. Říká: „Musíme si představit, že Sisyfos je šťastný.“ Protože v momentě, kdy si Sisyfos uvědomí absurditu svého údělu a přijme ho, stává se pánem svého osudu. Není v zajetí falešné naděje. Ví, že jeho práce je marná, ale dělá ji. A v tom samotném vzdoru nachází svobodu a štěstí.

Jakub: Takže to štěstí nespočívá v dosažení vrcholu, ale v tom samotném valení kamene?

Barbora: Přesně! Je to o přijetí života takového, jaký je, s veškerou jeho absurditou. A právě tím, že se proti němu bouříme, že ten svůj balvan valíme každý den, dáváme svému životu smysl. Není to optimismus, ale je to velmi odvážný a pozitivní závěr, který vychází z naprosté beznaděje.

Jakub: To je skvělá myšlenka. Takže pokaždé, když budu skládat nábytek z IKEy, si mám představit, že jsem šťastný Sisyfos.

Barbora: Přesně tak! Našel jsi svůj balvan. Jen doufej, že ti nechybí žádný šroubek.

Jakub: A navázal na to nějak? Po Sisyfovi přišel s něčím dalším?

Barbora: Ano, o dekádu později, v roce 1951, vydal další klíčový esej, Člověk revoltující. Tam rozvíjí myšlenku vzpoury. Říká, že když člověk revoltuje proti nespravedlnosti a zlu, tak tím vlastně potvrzuje existenci nějaké lidské hodnoty, za kterou stojí za to bojovat.

Jakub: Takže vzpoura dává životu smysl. To zní logicky.

Barbora: Jenže tady narazil. V téhle knize totiž ostře odsoudil kolektivní, historickou revoluci, zejména tu komunistickou. Tvrdil, že revoluce, které se snaží vytvořit dokonalou společnost v budoucnu, vždycky ospravedlňují násilí a totalitu v přítomnosti. A to vedlo k jeho slavné roztržce s Jean-Paulem Sartrem.

Jakub: Aha, to byl velký filozofický souboj té doby, že?

Barbora: Obrovský. Sartre byl tehdy velkým příznivcem Sovětského svazu a marxismu. Obvinil Camuse ze zrady levice, z toho, že je moralista, který se bojí ušpinit si ruce. Jejich veřejná hádka v časopise Les Temps Modernes v podstatě ukončila jejich přátelství a rozdělila pařížskou intelektuální scénu.

Jakub: A kdo měl pravdu?

Barbora: No, historie dala za pravdu spíš Camusovi, když se podíváme na zločiny komunismu. Ale v té době byl Camus dost v izolaci. Pro něj byla vzpoura osobní, morální akt proti útlaku, ne nástroj k dosažení nějaké ideologické utopie.

Jakub: Přesto všechno se mu dostalo obrovského uznání. V roce 1957 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Barbora: Ano, bylo mu tehdy jen 44 let, byl druhý nejmladší laureát v historii. Komise ocenila jeho dílo, které „s jasnozřivou vážností osvětluje problémy lidského svědomí v naší době“. Byl z toho prý dost v šoku, myslel si, že si ji zaslouží spíš André Malraux.

Jakub: A jen o pár let později, v roce 1960, přišla ta tragédie...

Barbora: Přesně. Zemřel při autonehodě ve věku pouhých 46 let. Jel se svým nakladatelem Michelem Gallimardem v jeho sportovním autě. A teď přijde ta nejabsurdnější věc ze všech...

Jakub: Povídej.

Barbora: V kapse našli jeho zpáteční jízdenku na vlak. Původně vůbec nechtěl jet autem, ale Gallimard ho přemluvil. Camus, filozof absurdity, zemře absurdní, náhodnou smrtí. Je to skoro neuvěřitelné.

Jakub: To je teda ironie osudu. A slyšel jsem, že kolem jeho smrti jsou i nějaké konspirační teorie?

Barbora: Ano, to je taková zajímavá poznámka na okraj. Italský spisovatel Giovanni Catelli přišel s teorií, založenou na deníku českého spisovatele Jana Zábrany, že nehodu zinscenovala sovětská KGB. Mělo to být za trest za Camusovu kritiku sovětské invaze do Maďarska.

Jakub: Páni, tak to je divoké. Ale asi to není moc pravděpodobné, co?

Barbora: Většina historiků to považuje za nepodložené, ale je to fascinující myšlenka, která tomu tragickému konci dodává ještě další, temnější rozměr. Každopádně svět přišel o jednoho z největších myslitelů 20. století příliš brzy.

Jakub: To rozhodně. Jeho myšlenky o absurditě, vzpouře a lidské solidaritě jsou dnes možná ještě aktuálnější než tehdy. Díky moc, Barboro, za tenhle skvělý vhled.

Barbora: Rádo se stalo, Jakube.

Jakub: No a od filozofie absurdity se teď přesuneme k něčemu úplně jinému. Podíváme se na historii jednoho z nejznámějších psychologických experimentů. Zůstaňte s námi.

Barbora: A když už jsme u té filozofie absurdity, Jakube, ta se skvěle promítá i do jeho divadelních her. Zvlášť v té asi nejznámější.

Jakub: Počkej, myslíš Caligulu?

Barbora: Přesně tak. Napsal ji už v roce 1938. A co je na ní fascinující, je Camusovo netradiční pojetí. On Caligulu nevidí jen jako obyčejného šíleného tyrana.

Jakub: A jako koho tedy? Vždyť jeho jméno je skoro synonymem pro krutost.

Barbora: Vidí ho jako člověka, který proti absurditě světa bojuje zločinem a hrou se smrtí. Je to jeho forma extrémní vzpoury. Vlastně se vysmívá všem, kdo se proti němu bouří.

Jakub: Takže vlastně filozofická hra v historickém kostýmu. Chápu, je to silná kritika diktátorských režimů.

Barbora: Přesně. A podobné motivy pak rozvíjel i v dalších hrách, jako jsou třeba Nedorozumění, Stav obležení nebo Spravedliví.

Jakub: Skvělé. Tím jsme, myslím, krásně probrali to nejdůležitější z díla Alberta Camuse. Od románů až po divadlo. Díky moc, Barboro, za další super epizodu.

Barbora: Já taky děkuju, Jakube. Bylo to fajn.

Jakub: Pro nás taky. Takže, milí posluchači, doufáme, že jste si to užili, a u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou.